Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emil Stebel (* 1928  †︎ 2023)

• narozen 24. března 1928 v polské rodině v Hrádku u Jablunkova

• rodiče hospodařili, otec také pracoval v železárnách

• v září 1939 se Hrádek stal součástí nacistického Německa

• rodina se odmítla poněmčit a dál se hlásila k polské národnosti

• ve 14 letech musel nastoupit do práce na statek v Jablunkově

• v lednu 1945 ho zatklo gestapo kvůli koupi kradených hodinek

• měsíc trpěl ve vyšetřovacím a pracovním lágru v Myslovicích v Polsku

• pracoval ve skupině, která likvidovala nevybuchlé bomby

• když vězně z lágru převáželi do Německa, podařilo se mu utéct

• poslední dva měsíce před koncem války se schovával doma

• až do důchodu pracoval v Třineckých železárnách jako skladník

• v roce 2021 žil ve svém domě v Hrádku

• zemřel 6. března 2023

Šestnáctiletý Emil Stebel se na sklonku války nechal zlákat ke koupi hodinek. Žádné tak krásné ještě nikdy neviděl. Kamarád Francek, který mu je nabídl, se spokojil se 190 markami. Tolik měl Emil našetřeno. Jenže Francek mu zatajil, že hodinky ukradl nejvyššímu německému důstojníkovi v Jablunkově. Začátkem roku 1945 Emila odvedlo gestapo. „Zloději neudělali nic, protože se přihlásil ke slezské národnosti a tím pádem k Němcům. Mě jako Poláka sebrali do koncentráku,“ říká Emil Stebel.

Jednalo se o vyšetřovací a pracovní tábor v Myslovicích nedaleko Katovic v Polsku. „Měli jsme tam strašný hlad, trpěli jsme zimou. Mrazy dosahovaly dvaceti stupňů i více. Neměli jsme pořádné oblečení. Na nohou jen dřevěné cukle,“ vzpomíná. Hlad byl často horší než zima. Svetr, který nutně potřeboval, v zoufalství vyměnil za kousek chleba. Přidělili ho na těžkou a nebezpečnou práci. Se skupinou vězňů vykopával pod dohledem esesáků nevybuchlé americké bomby. Po celodenní dřině dostali trochu vařeného tuřínu.

Gestapáci ho zpočátku bili. Chtěli z něj dostat přiznání, že vědomě koupil kradené hodinky. „Nakonec uvěřili, že jsem o krádeži nevěděl a už mě tak nebili. Měl jsem štěstí, že jsem nebyl politický vězeň. Hrozně je mučili a mnozí nepřežili. Museli jsme uklízet jejich zbídačená těla. Házeli jsme je v pytlích do řeky,“ vypráví s pláčem.

Maminka si myslela, že vidí ducha

Když se ke Katovicím blížila sovětská vojska, Němci začali utíkat a spěšně likvidovali i tábor v Myslovicích. „Jednou nás volali na apelplac a já jsem uslyšel hlas Boží, že se mám ukrýt. Schoval jsem se v baráku za velká kamna. Ani jsem nedýchal. Kdosi přišel zkontrolovat, jestli tam někdo nezůstal, ale nebylo mu dáno podívat se za pec. Jinak by byl můj život ztracený. Spěchali. Neměli čas zjistit, že chybím. Pak všichni odešli. Zůstal jsem schovaný do večera. Byl klid. Nikde žádný esesák, strážní věže opuštěné, brána otevřená. Byl jsem volný,“ vypráví.

Domů přišel ve zuboženém stavu. Matka ho nemohla poznat. „Říkala, že když jsem se blížil k baráku, myslela si, že je to nějaký duch,“ vypráví. Rodiče ho ještě dva měsíce ukrývali v chlévě mezi ovcemi. Pak přišla Rudá armáda a válka skončila. Emil Stebel je přesvědčený, že tenkrát v lágru ho zachránila Boží moc. Dozvěděl se, že spoluvězně z Myslovic odvezli z Katovic do Dachau v Německu a tam je postříleli.

Dobrý život začal, když otec přestal pít

Emil Stebel se narodil 24. března 1928 v Hrádku nedaleko Jablunkova ve Slezských Beskydech. Rodiče Jiří a Zuzana hospodařili v tamní horské osadě zvané U Rykaly. Otcův rod tam žil od 18. století. Emil pochází z 12 dětí, byl třetí nejmladší. Dospělosti se jich dožilo devět.

Rodiče se hlásili k evangelíkům a k víře vedli i děti. Emil se narodil do soudržné rodiny, ale vždy tomu tak nebylo. „Než otec začal pracovat v železárnách, dělal v místních kamenolomech, a tam se hodně popíjelo. Propil vždycky všechny peníze. Maminka s ním měla strašně těžký život. Také bratři se před ním museli schovávat, tak byl zlý. Pak tatínek uvěřil v Boha. Spálil fajfku, kořalku vyhodil. Maminka říkala, že se úplně změnil. Měli jsme pak všichni dobrý život,“ říká.

Život to byl ale plný práce a povinností. I děti musely v hospodářství ze všech sil pomáhat. Emil už v pěti letech pásl krávy. Chovali také ovce, prasata, slepice. Vlastnili pole a asi pět hektarů lesa. Neměli elektřinu a všechnu práci dělali ručně. Najíst se děti nemohly, kdy se jim zachtělo. „Chleba byl u nás zamknutý. My mladší děti jsme jedly u extra stolečku a měly jsme samozřejmě menší příděly,“ vzpomíná.

Celou noc čekali na odvoz do neznáma

V Hrádku se většina obyvatel hlásila k polské národnosti a Stéblovi u toho zůstali i po roce 1939. V září toho roku vystřídala jedenáctiměsíční polskou okupaci Těšínského Slezska okupace německá. Hrádek se stal součástí Německé říše a obyvatelé čelili nátlaku na poněmčení. Když někdo nepodepsal listinu Němců, takzvanou volkslistu, a nepřihlásil se ke slezské národnosti, německá správa ho diskriminovala.

Poláci například dostávali výrazně nižší výplaty než „volkslistáři“, brali i méně potravinových lístků. Za drobný přečin jim hrozil koncentrační tábor. Němci jim také zabavovali majetky. Z Hrádku přijalo volkslistu 60 procent obyvatel, avšak mnozí pak litovali, protože muži měli povinnost narukovat do wehrmachtu.

Němci chtěli Stéblovy spolu s dalšími dvěma rodinami z Hrádku vyvézt na práci do Německa. „Už jsme byli připraveni. Povolili nám zavazadla do deseti kilogramů. Kravám jsme nachystali potravu na delší dobu. A celou noc jsme čekali na nákladní auto, které pro nás mělo přijet ve čtyři ráno. Nepřijelo. Dozvěděli jsme se, že nás zachránil starosta Hanička, který se za nás postavil. A tak jsme zůstali. Byli jsme velice šťastní,“ vzpomíná.

Bratři museli na nucené práce do Německa

Dva Emilovi bratři, narození v roce 1916 a 1917, na nucené práce odjet museli. Zatímco Adam se měl v Německu docela dobře díky výborné znalosti němčiny, nejstaršímu Pavlovi se vedlo zle. „Měl moc těžkou robotu. Vykládal lodě, musel nosit i stokilové balíky. Jednou vzal z jednoho pytle trochu cukru a chytil ho při tom gestapák. Postavili ho ke zdi, že ho zastřelí. Vedoucí protestoval, že je to jeho nejlepší chlap, a tak ho nechali žít,“ vypráví.

Emil Stebel chodil do polské školy a od roku 1939 do německé. V roce 1942, když mu bylo 14 let, musel nastoupit do práce. Přidělili ho k sedlákovi z Jablunkova, který podepsal volkslistu. Měl asi 20 hektarů polí, koně, krávy. „Měl jsem se tam dobře. Byli to upřímní, věřící katolíci. V neděli mě vždycky pustili na chvíli domů. Platili mi 20 marek měsíčně,“ říká.

Nebýt nešťastné koupě hodinek, dočkal by se konce války pravděpodobně tam. Gestapo ho odvedlo asi půl roku po krádeži. Rodiče ani lidé ze statku, kde pracoval, nevěděli, co s ním je, jestli je vůbec živ. Emil strádal fyzicky i psychicky. „Byl jsem hrozně vystrašený. Byl jsem kluk. Bál jsem se, že se už nikdy nevrátím domů, že neuvidím tátu ani nikoho z našich,“ říká.

Budili nás ve čtyři a odváželi k bombám

Musel snášet kruté podmínky v lágru, a navíc se mohlo každý den stát, že mu pod rukama vybuchne bomba. Ve skupině, která likvidovala pozůstatky spojeneckého bombardování Horního Slezska, pracovalo asi sedm vězňů. Všichni prý byli Poláci.

„Ráno nás budili většinou ve čtyři hodiny. Museli jsme nastoupit během několika sekund. Nákladní auto nás i s esesáky, kteří nás hlídali, odváželo na různá místa k bombám, které bylo třeba zlikvidovat. Země byla hrozně promrzlá. Když jsme bombu vykopali, přišel odborník, Němec, a ten odstranil rozbušku. My jsme pak bombu odtáhli na auto,“ popisuje. Vzpomíná, že největší bomba měřila asi metr a půl.

Štěstí ho provázelo i poté, co se v úkrytu za pecí vyhnul převozu do Německa. Z opuštěného lágru šel večer pěšky deset kilometrů do Katovic. „Měl jsem schovaných deset marek. Koupil jsem si jízdenku do polského Těšína. Díkybohu jsem nenarazil na žádnou kontrolu. Dostal jsem se do posledního vlaku, který z Katovic jel. Pak se všechno nadlouho zastavilo,“ vypráví.

Nádor na hlavě se mu zázračně vyléčil

Do konce roku 1945 pracoval na statku v Jablunkově. Potom nastoupil do Třineckých železáren, kde dělal skladníka. Roku 1949 ho odvedli na vojnu do Mikulova, kde ale sloužil jen necelý rok. Už od návratu z Polska se necítil dobře a trpěl velkými bolestmi hlavy. Ukázalo se, že má nádor na hlavě. Operovali ho ve Vojenské nemocnici v Brně. Pak ho poslali domů s modrou knížkou.

Po vyšetření v nemocnici v Třinci mu primář řekl, že musí na další operaci, jinak že zemře. Odhadl, že mu zbývá asi rok a půl života. Emil Stebel operaci odmítl. „Bál jsem se toho. Nakonec jsem se rozhodl umřít. Už jsem se loučil s našimi, ale najednou jsem se uzdravil. Všechny bolesti přešly. Po čase jsem zašel za panem primářem a on mě přivítal slovy: ‚Příteli, vy ještě žijete?‘ Řekl jsem mu, že mě uzdravil Bůh. Vzal mě na rentgen a prohlásil: ‚Tady se stal zázrak.‘ A tak to bylo,“ vypráví.

Nevstoupil do JZD ani do strany

Vrátil se do práce v Třineckých železárnách. V roce 1952 se oženil s Annou z Třince. Narodily se jim tři děti. Postavili si dům kousek od jeho rodné chalupy a starali se o malé hospodářství. Komunisté je nutili, aby vstoupili do jednotného zemědělského družstva. „Dávali nám několik let vysoké povinné dodávky, ale nevstoupili jsme. Pole nám nechali, ale lesy sebrali,“ říká. Soudruzi ho také marně lákali do komunistické strany.

„Slibovali, že mě udělají mistrem. Řekl jsem, že jsem sice vděčný sovětskému vojsku, že mě v roce 1945 zachránilo, ale že ve straně není nikdo z mojí rodiny a ani já tam nepůjdu,“ vypráví. V práci se mu přesto nevedlo špatně a nepociťoval žádné příkoří. Vypracoval se na vedoucího skladníka. V Třineckých železárnách odpracoval 42 let.

Emilu Steblovi bylo v době rozhovoru pro Paměť národa 93 let. S manželkou se chystal oslavit 70 let společného života. Je přesvědčen, že bez Boží pomoci by se nevrátil z lágru, ani by se nezbavil nádoru na hlavě.

V lágru v Myslovicích v Polsku nacisté věznili v roce 1944 také Helenu Steblovou z Bystřice, která prošla několika koncentračními tábory. Po válce si vzala Emilova staršího bratra Adama. Vyprávění statečné Heleny Steblové, která za války zachránila několik lidí, Paměť národa natočila v roce 2016.