„Nejhorší vzpomínku žádnou nemám. Žádné vzpomínky. Já jsem přestal na válku vzpomínat. To je blbost. Mně je teď dobře, nepotřebuji žádnou válku, nechci žádnou válku. Nikdy jsem nechtěl. Tam to byla povinnost, to jsme museli. My jsme byli něco jiného, my jsme byly Masarykovy děti. [Takové vlastenectví to bylo pro vás?] Ano. Ono přehnané vlastenectví taky není dobré, ale trošku. My jsme se snažili žít poměrně slušně. Taky jsme byli mladí, taky jsme dělali blbosti. Ale ne takové zbytečné.“
„Na takové cíle [letadla] si žádný nedovede představit, jaká úžasná palba z lodě to je. A každá čtvrtá [střela] je vidět. A přitom to je hustý, to je hustý jako roj včel. A ty tři ostatní [střely] nevidí. Takže to je daleko horší a to my víme. [Myslíte střely?] Střelu. Tak to je nepříjemné. A na to se musí [letět].“
„Pak jsem si dovolil odejít z nemocnice a šel jsem směrem na Bordeaux. A když jsem byl na poloviční cestě, tak jsem se dozvěděl, že už tam jsou Němci. Tak zase zpátky. Přišel jsem do Toulouse. A tam mě chytili Němci. On to byl nějaký Alsasan nebo co, poněvadž já jsem tenkrát německy neuměl a francouzsky jsem koktal, ale on koktal ještě více. Tak do toho kampu mě zavedli. A jak byly ty dřevené baráčky dlouhé, nissen huts nebo jak se jim říká, tak mě tam strčili, abych tam čekal, až pro mě přijdou. Já čekal deset minut, dvacet minut a já už nevím, jak dlouho. Skoro půl hodiny to muselo být.“
„Tak akrobacii. Tak jsme se připoutali, já mu ukázal, on říkal: ,To je normální akrobacie. To dovede každý žák.‘ – ,No dobře, když chce vidět, co umím.‘ Tak jsem to otočil na záda: ,A teď ti polezou oči z důlku.‘ A zatlačil jsem [knipl] pořádně. Mně lezly taky. Najednou to udělalo řach. Utrhly se mu kurty vzadu, jeden šroubek to držel, on vyletěl a byl venku z mašiny. To už jsem dostal strach taky. Tak jsem to otočil pomalu a přistál jsem s tím. A on mě obvinil, že jsem ho chtěl zabít. Já jsem musel jít k takovému rychlému soudu.“
„Ve Francii jsme museli podepsat, že půjdeme do cizinecké legie. Vždycky, když přišel transport do cizinecké legie, tam byla taková banda z našeho ročníku, nejvíce zastoupeni, početně téměř všichni, tak jsme se občas ,ztráceli‘. ,Zabloudili‘ jsme v Paříži. Když už to bylo několikrát, tak nám bylo vyhrožováno, když nepřijdeme do příštího transportu, že nás pošlou zpátky do Čech. Tak jsme řekli: ,Nedá se nic dělat, budeme asi muset.‘ Ale měli jsme zase štěstí, mezitím vypukla válka.“
Brigádní generál v. v. Miroslav Štandera se narodil 5. 10. 1918 v Praze. V deseti letech mu zemřela maminka, a tak vyrůstal pouze s otcem a třemi sourozenci. Žili v Dobrušce u Nového Města nad Metují. Miroslav vystudoval typografickou školu, získané vzdělání však nikdy neuplatnil. V roce 1936 se přihlásil do Vojenské školy leteckého dorostu a již v září 1938 byl v rámci mobilizace československé armády povolán do Leteckého pluku 4, oddělené III. perutě v Pardubicích. Po demobilizaci armády a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava dne 15. března 1939 odešel přes hranice do Polska a společně s dalšími vojáky odplul přes Baltské moře do Francie. Zde vstoupil do cizinecké legie a byl nasazen do německo-francouzské války v květnu 1940. Při svém čtvrtém letu byl sestřelen u Troyes a skončil v nemocnici v Clermont-Ferrand v jižní Francii. Před postupující německou armádou chtěl utéct do přístavu Bordeaux, ale nakonec zamířil na jih. Z přístavu Narbonne se s egyptskou uhelnou lodí přepravil přes Biskajský záliv do anglického Liverpoolu. Dostal se do Cholmondeley Park a od roku 1940 sloužil ve 312. československé stíhací peruti Royal Air Force (RAF). Jeho leteckou základnou se stal Cosford nad Birminghamem. V roce 1943 přešel do 68. noční stíhací peruti RAF, s níž se 6. června 1944 zúčastnil i invaze do Normandie. Po skončení války se vrátil do Československa a sloužil v Plzni a v Trenčíně. Jako západní letec byl ale zakrátko z armády vyloučen a musel se živit sběrem druhotných surovin. V roce 1949 měl být zatčen, a proto se rozhodl opustit republiku. Přešel hranice do Západního Německa a odsud pokračoval dál do Anglie. V letech 1949-1955 sloužil opět v RAF. Když armádu opustil, vyučil se stříbrníkem a pracoval jako stříbrotepec, později začal i samostatně podnikat. V roce 1983 odešel do důchodu. V polovině 90. let se natrvalo vrátil do České republiky a závěr života prožil v Plzni, kde 19. února 2014 zemřel. Byl držitelem četných vyznamenání, mimo jiné i Řádu čestné legie a Řádu Tomáše Garrigua Masaryka. Miroslav Štandera zemřel 19. února 2014.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
