profesor Jan Solpera

* 1939

  • „To si pamatuji, že jsem byl v roce 1948, asi jako desetiletý, v jindřichohradecké nemocnici, že mi operovali slepé střevo, a to už bylo skoro prasklé a ještě jsem k tomu měl zánět středního ucha, a dokonce řekli mámě, ať zůstane, protože to vypadalo, že umřu. A táta za námi přijel a vím, jak otevřel dveře a říkal: ‚Bolševici udělali převrat!‘ Tohle si pamatuji jako malý kluk, co bylo potom nebo nebylo, to už nevím.“

  • „A tam už byly takové ty trosky. Samozřejmě všechno obšancované těma hajzlíkama v tričkách zelených s baretama. Jeden se sesypal na mě. S námi šel jeden fotograf, Miloň Novotný, nevím jestli vám to jméno něco říká, to byl kamarád ještě z období Divadla Na Zábradlí. Nějak jsme se s tím Rusáčkem dostali do veliké hádky a on nás nechtěl pustit dál a my to nějak ignorovali. Šli jsme a otočili jsme se a najednou, za námi byl antikvariát a u zdi a u tý zdi asi půl metru. Z té zdi vyletěl kus omítky a ten Miloň povídá: ‚Ty vole, on po nás střelil.‘ Ten hajzlík, jak jsme se otočili a byli v tom pohybu, tak mezi nás vystřelil.“

  • „Samozřejmě ve škole začala stávka a studenti tam zůstali a malovali. Já vám řeknu, já když jsem ráno do té školy jel, zase tím trabantem zaparkoval u Rudolfina. Měl jsem šílený strach, že tam bude stát milicionář v maskáčích. Naštěstí ne teda, ale pak v tom ateliéru jsem cítil takový jako, to bylo 5. prosince, že jsou všichni nějaký unavený a že mě tam už nechtějí vidět. Já jsem si říkal, že tohle musím mít jasně vyřešené. Na to, abych se rovnou zeptal, jsem byl zbabělý. Na to, aby mi někdo rovnou řekl, běžte do prdele, tak ho pak budu nenávidět a to nechci. Tak jsem zvolil takovou velmi směšnou záležitost, že jsem udělal čtverečky: jeden bílý, jeden černý podle dětské knížky a krabici, zavřenou, zalepenou krabici. A říkal jsem, ať tedy zváží, jestli mě chtějí, nebo nechtějí. Že musí hlavně zvažovat to, že jsem v té straně, kde jsem tedy už dva dny nebyl, nebo ne – déle. To bylo hned po Albertově. Že to je to nejdůležitější, aby o tomhle uvažovali. Seděl jsem ve svém kamrlíku a asi za hodinu, za půl hodiny přišel student Honza Hýsek a dal mi tu zalepenou krabici a já byl rozhodnutý, že když tam budou z toho množství těch lidí, tam bylo velké množství lidí, z necelých dvaceti, že tam budou tři ty čtverečky, nebo dva, tak okamžitě odejdu. Já to otevřel a ono tam nebylo nic. Já jsem se pak dozvěděl později, že obvolali ty, co byli v zahraničí, doma, na stáži. Tak to byl pro mě největší životní zážitek a já jsem se tehdy rozbrečel.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    V Praze, 17.03.2022

    (audio)
    délka: 01:40:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    V Praze, 21.03.2022

    (audio)
    délka: 02:40:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když mi dali studenti po sametové revoluci důvěru, byl to nejhezčí moment v životě

Jan Solpera v osmdesátých letech
Jan Solpera v osmdesátých letech
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Solpera se narodil 26. prosince roku 1939 v Jindřichově Hradci, ale dětství prožil ve městečku Stráž nad Nežárkou. Po druhé světové válce měla rodina špatný kádrový posudek kvůli polnostem, které pronajímala, za což po komunistickém převratu dostali nálepku vykořisťovatelů. Po peripetiích a přestěhování do Řevnic u Prahy se politická situace zlepšila a výtvarně nadaný Solpera se dostal na Výtvarnou školu na Hollarově náměstí v Praze. Rozvíjel zde svou lásku k typografii a grafickému designu. Napodruhé se dostal na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru profesora Františka Muziky. V roce 1960 navázal spolupráci s Divadlem Na Zábradlí. Po absolvování vysoké školy pracoval pro Československou televizi a spolupracoval s časopisem Tvář. Na začátku sedmdesátých let začal přednášet nejdříve na Akademii výtvarných umění v Praze a v roce 1973 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze nauku o písmu. Ve stejném roce spoluzaložil volné sdružení Typo &, které vystavovalo doma i v zahraničí včetně New Yorku v letech 1983 a 1988. Během své pedagogické kariéry také vstoupil do KSČ. V roce 1987 začal vést Ateliér knižní grafiky a písma, aby po sametové revoluci nabídl svou funkci samotným studentům, kteří mu vyslovili důvěru. Na vysoké škole působil až do roku 2003. Jan Solpera byl za svou práci uveden do síně slávy Czech Grand Design, jeho dílo je zastoupeno v mnoha sbírkách po celém světě a zasloužil se o vývoj typografie po praktické i teoretické stránce v kontextu celosvětové produkce.