Vlasta Skřičková

„Já jsem se rozběhla jako domů a nic samozřejmě nejelo. Teď jak jsem šla, tak okolo všude něco hořelo a to už potom ti hasiči. No, byl takovej zmatek, každej se snažil něco jako hasit, pomoct jako. No, prostě celý Brno bylo teda rozbombardovaný. No, a já jsem šla přes Obilný trh. Moje babička tam bydlela, tam měly sestřičky boromejky... tam měly klášter a tam měly takový, tehdy to bylo takový, jako dneska je domov důchodců. Tam ty starý paní mohly bydlet v tom pokoji svým se svým nábytkem a tam byly. No, a moje babička tam byla. Já jsem právě utíkala přes ten Obilný trh a tam teda to bylo úplně srovnaný se zemí, rozbouraný, hořelo to. A když jsem šla okolo, tak už z toho sklepa a z toho hořícího domu vyndávali ty, kteří to nepřežili. A já tam našla teda babičku, jsem [ji] poznala podle šatů.“

„Bylo to v listopadu, to přepadli Kounicovy koleje a všecky studenty, to bylo v noci, večer, pozdě v noci, a ty kluky některý zrovna zavírali do aut a odváželi někam do koncentračních táborů. Teď ty kluci ještě v pyžamech, to si pamatuju jak dneska, jak utíkali odsud, každý se chtěl někam zachránit, dostat jako.“