Oskar Georg Siebert

* 1942

  • „První moje myšlenky, které byly, to bylo po pár dnech, kdy jsem si říkal, že by asi pro mě bylo nejlepší, kdybych spáchal sebevraždu. Jenomže spáchat sebevraždu v místnosti, kde nemáte nic, nemáte ani tkaničky u bot nebo něco. Protože mi přinesli jídlo, a když jsem to snědl, tak mi to zase vzali. Takže já jsem neměl nic, abych si mohl podříznout žíly nebo se oběsit. Ale říkal jsem si, a to bylo potom, co mě tak zmlátili, tak mně tak běhalo v hlavě, že asi nejjednodušší by bylo – protože jsem musel vždycky stoupat po nějakých těch schodech – kdybych proskočil oknem, tak někam spadnu a zabiju se. Ale nevím. Zaprvé jsem neměl chuť dál žít, na druhé straně jsem měl strach umřít. Takže to bylo takové, já nevím. Asi jsem se měl moc rád, na jednu stranu, ale na druhé straně jsem byl zase zbabělec, že jsem si říkal, že by bylo asi nejlepší všemu udělat konec. Ale jak, to prostě mi nešlo. Pochopitelně, že jsem myslel na to, nebo jsem byl přesvědčen, že tuhle dobu nepřežiju.“

  • „Já jsem si tehdy nechal narůst plnovous, protože jsem si říkal: 'Dobře, když tady budu nosit vousy, tak oni mě ti komunisti nepoznají. Jenomže komunisti mě pochopitelně poznali a jistě víte i od druhých účastníků, že na těchhle akcích byla řada špiclů, komunistů Státní bezpečnosti, kteří se informovali o lidech, kteří vedli odpor proti komunismu, a hlavně proti okupaci. Protože v Děčíně obsadili ruští vojáci děčínský zámek, kde byla posádka. My jsme pochopitelně v roce 1968 organizovali podpisové akce a protesty a všechno možné. Letáky a tak, co se všechno s tím spojovalo. Takže já jsem v lednu 1970 naposledy stál na prknech děčínského divadla, kde jsme hráli hru O myších a lidech. Bohužel jsme hráli jenom premiéru, premiéra byla tehdy v sobotu, a já jsem v pondělí jel do Prahy na zasedání Rady Svazu klubů mládeže, kde jsem měl informovat o přípravách Miss Labe 1970 a před budovou tehdejšího Ústředního výboru svazu mládeže, kde byla i kancelář Svazu klubů mládeže, mě tehdy příslušníci Státní bezpečnosti zatkli, kde mě vtáhli do Volhy, nasadili mně kulicha na hlavu, abych nic neviděl, nasadili mně želízka a odvezli mě nevím kam, kde jsem byl potom až do května 1970 ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti.“

  • „Můj děda, musím říct, byl prakticky zrádce národa a byl odsouzen na 15 let v Jáchymovských dolech. A to všechno se pochopitelně neslo s celou rodinou. Takže žádný z bratrů mojí maminky nebyl ve straně, nebyl politicky angažovaný, a děda byl sociální demokrat a byl to nepřítel republiky, který pomáhal lidem utíkat do zahraničí. Takže si myslím, že to všechno tak nějak souviselo dohromady.“

  • "Tenkrát v Čechách nás ve vězení vyslýchali i mlátili. Byli jsme sami v jedné místnosti skoro bez oken, nechali nás o hladu. Prostě se nás snažili tímto donutit, abychom prozradili další lidi, kteří byli do protikomunistického hnutí zapojeni. Jenomže já jsem byl vedený jako Němec, občan s německou národností, a to bylo moje štěstí. Jednou – když mě zase zmlátili –, tak jsem řekl, že chci, aby byl u výslechu přítomen zástupce mezinárodního Červeného kříže, protože jsem Němec. Nakonec přišel jeden právník a ten mi řekl, abych nic nevypovídal a jen se odvolával na mezinárodní lidská práva. Po tomto jeho zásahu jsem byl asi po třech týdnech propuštěn. Odvezli mě autem na nádraží, dali mi jízdenku do ruky a poslali mě domů."

  • „Když jsem byl ve třetí třídě, tak jsme jeli se školou na výlet do Terezína. Tam nám samozřejmě ukazovali koncentrační tábor. Děti na mě tehdy byly ošklivé. Křičely: ‚Vidíš to, teď bychom tě tam měli strčit, do té plynové komory, protože to dělal tvůj táta!‘ Já jsem se ale bránil, protože můj táta, když přišel na frontu, tak během jednoho, maximálně dvou měsíců, dvou, padnul do zajetí a zaplaťbůh nikde nebojoval. Takže já jsem měl takovéto problémy. Ale v té třetí třídě k nám přišel jeden mladý učitel, a ten přemýšlel trochu jinak. Já – i když jsem byl nejmenší ze třídy – jsem musel sedět v poslední lavici, protože jsem byl Němec. V první třídě jsem seděl vedle kamarádky Němky Eriky. Protože byla chytrá, přeskočila ze druhé třídy rovnou do třetí a já už pak seděl sám. No a ve třetí pak přišel ten nový pan učitel Beck. Na něj nikdy nezapomenu. Nechal si postavit celou třídu a řekl: ‚My jsme jeden za všechny a všichni za jednoho. Oskar nemůže za to, že je Němec. On lidi nevraždil.‘ A nechal mě posadit do první lavice a tu nepříjemnou atmosféru ve třídě rozptýlil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Regensburg, 19.05.2021

    (audio)
    délka: 01:14:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Plzeň, 19.11.2021

    (audio)
    délka: 03:02:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 3

    Plzeň, 03.02.2022

    (audio)
    délka: 01:57:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tehdy bych řekl každému, kdo měl tu možnost, aby utekl

Oskar Georg Siebert, 40. léta
Oskar Georg Siebert, 40. léta
zdroj: Archiv pamětníka

Oskar Georg Siebert se narodil 23. června 1942 v Berlíně německému otci Georgovi a české matce s rakouskými kořeny Marii, rozené Bartošové. Dva roky nato musel otec narukovat k wehrmachtu a Oskar s matkou přesídlili do Prahy. Po osvobození museli coby Němci Prahu opustit a jejich novým domovem se stala pohraniční obec Modrá na Děčínsku, kde Oskar nastoupil do školy. Po únorovém puči komunisté zavřeli dědečka Antonína Bartoše za převaděčství, trest si odpykal v lágrech při uranových dolech na Jáchymovsku. Oskar se vyučil strojním zámečníkem v Povrlech na Ústecku, v 60. letech se angažoval v Československém svazu mládeže a Svazu klubů mládeže. Po srpnové okupaci 1968 spoluorganizoval protestní akce. Roku 1970 jej zatkla Státní bezpečnost, následovalo zadržení ve vazební cele. V roce 1976 se Oskarovi podařilo legálně emigrovat do západního Německa, kde si doplnil vzdělání a pracoval jako sportovní trenér a fyzioterapeut. V roce 2021 žil Oskar Siebert v bavorském Regensburgu.