Ing. František Šedivý

* 1927  †︎ 2021

  • „Tam jsem právě dělal v těch výkopech, víte? Ta norma v tom výkopu byla… Nevím, jestli máte představu, jestli jste to někdy dělal… Abyste splnil normu, musel jste vykopat čtyři celé dva kubíku za den. Když jste začínal. Té povrchové. Potom dál to bylo o něco méně, když jste šel hlouběji. Takže čtyři a půl kubíku, tak si to představte. Metr širokou, metr hlubokou, čtyři a půl metru dlouhou rýhu jste musel vykopat. Abyste měl sto procent teprve, abyste nebyl pronásledován jako neplnič.“ – „A to se dělalo i v zimě? To se nedělalo v zimě?“ – „V zimě, to víte, že ne. V zimě to byla hrozná legrace. Protože v zimě to zamrzlo, ale oni nás tam vyhnali i v zimě. Jenomže: ‚Budete to dělat klínama,‘ řekl mi mistr, veliký mudrc. Říkal jsem mu: ‚Pane mistr, předvedete nám to s tím klínem? My jsme to nikdy nedělali.‘ Tak tam vrazil klín, železný, uhodil do toho párkrát kladivem, klín odletěl bůhví kam, tak tam dal další, no prostě nesmysl. Když jste celý den do toho mlátil palicí, do toho klínu, tak jste, když budu velký optimista, toho vytěžil, já nevím, kýbl na uhlí. Tak to byla ta splněná norma. Ale na to vás tam vyhnali, abyste tam mrznul celý den a mlátil tím kladivem jak divý. Palice měla dvanáct kilo, takže když jste ji takhle zvedal celý den… Nehledě k tomu, co železa se spotřebovalo. Ten klín, to není perfektní ocel, ocel sice dvanáctka, ale prostě to na to není. To na to není nářadí, když do toho budete chvíli bušit, tak to zdeformujete, je to stejně na vyhození. No ale oni chtěli, tak jsme kopali.“

  • „Od Jáchymovska se to lišilo, hned vám řeknu čím. Úplně zásadně. Na Jáchymovsku si s vámi dělali, co chtěli. Když jste tam přijel, tak prostě registrovali: jedna pracovní síla. A šmytec. Kdežto tam jste byl jeden vězeň. V tom je trošku rozdíl, i když se zdá, že to je blbost. Vězeň má nárok na to, aby jednou za čtvrt roku napsal domů. Na Mírově jste jednou za čtvrt roku napsal domů. Vězeň má nárok na to, aby když pracuje, dostal balíček. Na Mírově jste ho dostal. Na Jáchymovsku o tom nemohla být ani řeč.“ – „Na Jáchymovsku nebyly balíčky?“ – „Vůbec ne, ne. Tam to nepřicházelo vůbec v úvahu. A celá řada jiných věcí. Pracovalo se vevnitř, to byla jedna věc. Co tam bylo zase na druhé straně… Byla to stará věznice, takže tam nebyly splachovací klozety. A chodilo se na ty žanky. Na ty nádoby. No tak to víte. Když byla neděle a ti bachaři neměli moc chuť vězně vyprovázet k té šachtě, jak se to tam vylévalo, tak tam byla docela solidní vůně. A voda tam sice někde tekla, ale na mnoha místech ne. Byla tam ta voda jenom donášená v kýblech. Takže v tom lavoru se mohli umýt třeba dva, ale ten třetí už to měl špinavé. Takže to byla zase ta stinná stránka. Ale myslím si, že tohle bylo o něco lepší. To zaprvé. Zafixovaly se tam určité týmy nebo skupiny, které na něčem pracovaly. Jedni tam něco šili, druzí tam klepali nýty, metry a tak dále. Z toho se vytvořili taky nějací parťáci. A ti parťáci, kteří to vedli, byli většinou slušní lidé. Staří, kterým bylo sedmdesát let, tak už nebude klepat, ale povede třeba tu skupinu. To všechno na Jáchymovsku neexistovalo.“

  • „Pak ke mně přišel a říká mi: ‚My bychom to možná mohli vyřešit, už je tady na tebe týden příkaz, abys šel na zákopy. My jsme ti to nedávali, řekli jsme si, že na žádný zákopy nepůjdeš, zůstaneš tady radši. No měli bychom to využít, protože bezpečnější pro tebe budou ty zákopy než tady.‘“ – „Takže jste na ty zákopy šel, abyste se ztratil…“ – „Takže já jsem nakonec na ty zákopy šel. Bylo to velice napjaté, to propouštění, protože konečný, poslední a nejdůležitější podpis dával policejní správce, ten Lemberg. To bylo po tom zátahu, těch sedmadvacet lidí zatkli a čekali ještě na nějaké, že je seberou. To bylo ještě před tím projevem. Tak jsem tam šel a říkal jsem mu mojí lámanou němčinou, že jsem nasazený na zákopy, jestli by mi nepodepsal propouštěcí list. Velice ochotně to vzal, udělal tam muří nohy a já jsem si říkal, že to je všechno v pořádku. Propuštěný jsem ale ještě nebyl. Už jsem všechno měl, tak jsem přišel do osobního oddělení. To bylo všechno, Verwaltung, správa, byl tam personál, tak jsem tam šel. A byl tam nějaký Pánek, na toho nezapomenu do smrti. Prostě takový správný český poseroutka. A s ním tam v kanceláři byly dvě dívenky. Dvě dívky, dvacátý čtvrtý ročník, které se vyhnuly nasazení v Německu a dělaly tam sekretářky. A když jsem všechno měl, tak jsem tam přišel a říkal jsem mu: ‚Pane Pánek, já odcházím.‘ A dal jsem mu to tam. ‚Jste tam podepsaný…‘ Už jsem to měl od Lemberga. A on najednou řekl: ‚To není možný, vždyť to je ten Šedivý!‘ On řekl: ‚Ten Šedivý!‘ Těm holkám říkal: ‚To jen ten Šedivý!‘ Tak to jsem říkal: ‚Aha, tak tady něco bylo. Tak ten Šedivý…‘ A šel k telefonu. Tenkrát to se mnou trochu pohnulo, tak jsem mu dal ruku na ten telefon a řekl jsem mu: ‚Pane Pánek, nechte to ležet. Ono bude za měsíc po válce. Chcete se toho taky dočkat? Tak ten telefon nechte ležet.‘ Pan Pánek se rozklepal, podepsal to a já jsem šel pryč.“

  • „Pokud se týče těch Němců, tak to byli většinou lidé, kteří byli členové různých organizací, jako byl Freikorps, nebo to byli nějací ordneři vysbíraní z toho pohraničí. Nebo to byli SS, které někde chytili. SS dostávali deset let. Na nic se jich neptali, tehdy dostávali deset let. Jestli něco udělal, střílel, nebo nestřílel, na to se ho neptali, dostal deset let. Těch tam bylo taky několik. A pak tam byli taky tací, kteří byli tady u nás zaměstnaní během protektorátu. Kteří prakticky neměli, abych tak řekl, žádnou činnost proti nám, ale už to, že byli třeba správci nějakého velkostatku… Zwangsverwalter, nucený správce… No tak pochopitelně, že tu a tam někoho musel setřít nebo mu dát nějaký rozkaz, který se mu moc nelíbil. A ten se mu pak pomstil, v pětačtyřicátém roce na něj prostě navalil nějakou vinu, takže dostal těch osm deset let.“

  • „Tak mě tam jeden z těch hochů… Hochů, ono mu bylo tak pětačtyřicet let, pro mě už to byl starej pán, já jsem mu vykal, on mně tykal. Jednou přišel, že by potřebovali tohle a támhleto donést. Tak jsem říkal: ‚Co potřebujete?‘ No tak že tam prostě mají nějakou… Prostě mi vyloženě řekl, že by potřebovali nosit dopisy nějaké partě lidí, kteří to používají. Neřekl přesně… A jednou tam se mnou šel. A to bylo takhle. Moc daleko nešel, jen na kraj toho lesa za Přílepy, a tam mě seznámil s jedním z těch mužů. Řekl: ‚Tak tady prosím tě tomuhle pánovi, když ti něco dáme, tak přineseš to sem. Tomu bys to předal.‘ Dobře, tak jsem s tím souhlasil. A několikrát jsem tam ty zprávy přinesl. Samozřejmě jsem se v tom lese trochu víc vyznal. Našel jsem… Respektive oni mě do toho bunkru zavedli, aby kdyby něco, tak abych klidně tam šel za nimi. A ne na ten okraj lesa, kde by nás někdo mohl vidět. Ono to moc na okraji nebylo, takových dvě stě tři sta metrů, už dál. Tak jsem tam několikrát od nich ty zprávy nesl.“ – „A co to bylo zač?“ – „To byla zajímavá skupina, víte? Nedozvěděl jsem se nikdy pořádně, kdo to byl. V tom byli dva zpravodajci, podle mých dnešních zkušeností. Jeden byl Rus a jeden byl ze Západu. Oba mluvili perfektně česky, ale bylo to na nich trochu vidět. Oba dva mluvili perfektně česky. Kromě toho tam s nimi byli nějací dva, to byli nějací utečenci, které tam někde v těch lesích posbírali, Rusové.“

  • „Jeli jsme do Jáchymova, dva autobusy a dva gazíky s ozbrojeným doprovodem a psy. Čtyři ozbrojení muži byli i v autobuse. V autobuse se museli všichni zout a dát boty do uličky. Jeli jsme v civilním oblečení, ve kterém jsme byli zatčeni, aby to navenek nevypadalo, že jedou vězni. Kdo měl pantofle nebo alespoň bačkory a silný ponožky, ten na tom byl dobře. Mezi námi ovšem byli i muži, kteří byli zatčeni na plovárně v sandálech a neměli ani ponožky. Ráno, když jsme vyjížděli, tak mrzlo, přes den se oteplilo, ale na Jáchymovsku bylo zase pár stupňů pod nulou.“

  • „Mladá generace by si měla uvědomit, že skutečný lidský život má cenu jen ve svobodné zemi a ve svobodě. Bez toho nelze žít. Ze svobody se odvíjí vše ostatní, co dělá člověka člověkem. Jestliže toto někdo potlačí, už vede společnost do nepříznivé situace. Vzkázal bych mladé generaci, aby si toto hlídali. Aby je někdo znovu nějakými lákavými nabídkami nezmátl, nesvedl a nepřivedl do neštěstí kvůli něčemu nereálnému, co by jim přineslo nové otroctví, nové krveprolití – to, co pro nás naposled představoval komunismus.“

  • „Druhý případ byl mnohem nebezpečnější. Přišli za mnou, že nějaká mladá paní s dvěma dětmi potřebuje převést. Když se nad tím dneska zamyslím, bylo to strašné riziko a naprostý nesmysl i z mé strany. Já jsem cestu znal a věděl jsem, že půjdu tiše, ale jak půjdou ostatní? Znovu jsem si ověřil zvířecí stezky, po kterých jsem chodil, vedly taky bažinou, do toho pohraničníci moc rádi nelezli. Paní skoro nic nenesla. Jedno dítě nesla ona, jedno já. Přešli jsme. Cesta trvala skoro pět hodin a já musel totéž ujít ještě zpátky, než se rozední. Musel jsem nenápadně přijet domů, aby se to maminka nedozvěděla. Zbláznila by se. To bylo v roce 1949.“

  • „Příděl chleba: Tzv. tříkilový černý chleba se dělil na dvacet dílů. Teoreticky to mělo být po 15 dkg, ale tři kila bochník nikdy neměl, takže příděl byl 12 až 14 dkg. Po černým chlebu se ale spíš dobře trávilo, než aby zaháněl hlad. K pití byla káva z melty. Ta tekla z kohoutku a člověk si mohl natočit, kolik chtěl – teplá ale hořká, hlad nezahnala. Na týden se fasovalo deset malých kostek cukru. Někdo tomu propadl, všechno snědl a hodinu neměl hlad, což ale nemělo smysl. Nikdy jsem to neudělal. Třikrát týdně byla k večeři polívka – voda s tvrdou uvařenou suchou zeleninou, často z pytlíků ještě z protektorátu. Jestli v polívce plavalo pět kousků brambory velikosti třešně, tak to bylo hodně. Zcela výjimečně se objevila nudle. K obědu byla na stravenku jedna nějaká omáčka a jeden knedlík, tzv. blboun, a kdyžtak dva až tři kousky jakéhosi masa. Takže hlad vás prostě nepřešel, vůbec nikdy neskončil. Ve dne v noci, pořád měl člověk hlad.“

  • „Přišel jsem jednou domů. Naproti seděl chlap s takovým hnusným ksichtem, koukal po mně, co to je grázla. Najednou přejel tatraplán. Když jsem bral za dvířka, slyšel jsem, jak zastavil a domlouvaj se a jak někdo běží. Dupal jak kůň. Už jsem nedošel do dveří, mířil na mě pistolí mezi plotem, abych se zastavil a dal ruce nahoru. Věděl jsem, kolik uhodilo. Zastavil jsem se. Přiběhl druhý a následovali mě do domu. Pes šílel. Maminka se mnou vůbec nemluvila. Ptal jsem se, co se děje, ale okřikli mě, abych držel hubu. Mezitím už proběhla domovní prohlídka, vyházené knihy, postel vzhůru nohama. Maminka mi připravila jídlo, otevřela nějakou konzervu masa ze zimy, narychlo uvařila brambory, já ale nemohl vůbec jíst, jen jsem se napil. Estébáci prohlídku brzy skončili, museli vědět, že nic nenajdou. Odcházeli jsme, maminka byla úplně vyřízená. Šel jsem s ní k vrátkům. Zamávala mi. Naložili mě do tatraplánu a odjížděli jsme.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Řevnice, 20.07.2007

    (audio)
    délka: 05:07:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 25.11.2013

    (audio)
    délka: 01:33:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Praha, 05.02.2019

    (audio)
    délka: 01:54:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy z jáchymovských a příbramských uranových dolů
  • 4

    Praha, 26.03.2019

    (audio)
    délka: 01:55:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy z jáchymovských a příbramských uranových dolů
  • 5

    Praha, 03.07.2019

    (audio)
    délka: 01:42:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kapitán opouští loď jako poslední

František Šedivý dobový portrét
František Šedivý dobový portrét
zdroj: Pamět Národa - Archiv

František Šedivý se narodil 2. července 1927 v Zadní Třebáni. Jakožto syn legionáře byl vychováván v souladu s ideologií mladé republiky, jeho vlastenecké cítění pak ještě prohloubil konflikt s národně-socialistickým Německem a následná okupace. V roce 1942 musel přestoupit z reálné školy na pražském Smíchově do obchodní akademie v Berouně. V roce 1944 byl totálně nasazen v junkersových závodech v Loděnici a poté i na opevňovacích pracích v Brně. Spolupracoval s odbojářskou skupinou v Křivoklátských lesích, na sklonku války působil v řadách řevnické dobrovolné gardy. Od roku 1948 studoval na Vysoké škole věd hospodářských v Praze. Jako mladý národní socialista nesouhlasil s poúnorovým vývojem, krátce převáděl uprchlíky přes střeženou hranici do Bavorska, poté začal s přáteli budovat podzemní organizaci, která chtěla novému režimu vzdorovat. Po čase byla skupina infiltrována agentem provokatérem a dvaadvacet jejích členů bylo zatčeno. František Šedivý byl za velezradu a špionáž odsouzen ke čtrnáctiletému odnětí svobody. Vězněn byl na Mírově a v trestně pracovních táborech na Jáchymovsku a Příbramsku. V roce 1964 byl podmínečně propuštěn. Napsal několik knih, je členem mezinárodního PEN klubu, působí jako místopředseda Konfederace politických vězňů a předseda Klubu Dr. Milady Horákové. Zemřel 16. února 2021.