Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS). Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví, či jiného zdroje. Citované strany svazků z ABS jsou uloženy v sekci dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Šedivý (* 1927  †︎ 2021)

Kapitán opouští loď jako poslední

  • narozen 2. července 1927 v Zadní Třebáni
  • otec i oba strýcové v revolučních dobrovolných vojscích (později Československých legiích)
  • nuceně nasazen v továrně firmy Junkers v Loděnici a na opevňovacích pracích v Brně
  • spolupracoval s odbojářskou skupinou v Křivoklátských lesích
  • studoval na Vysoké škole věd hospodářských v Praze
  • založil a vedl podzemní organizaci národně-socialistických studentů
  • organizace infiltrována agentem provokatérem, její členové zatčeni
  • za velezradu a špionáž odsouzen ke čtrnáctiletému odnětí svobody
  • vězněn na Mírově a v pracovních táborech na Jáchymovsku a Příbramsku
  • v roce 1964 podmínečně propuštěn
  • zemřel 16. února 2021

František Šedivý se narodil 2. července 1927 v  Zadní Třebáni. Otec Alois, toho času zaměstnanec železnic, byl během první světové války zajat na italské frontě a po ustavení revolučních dobrovolných vojsk (později Československých legií) se jako kulometčík několikrát střetl s rakousko-uherskou armádou, mimo jiné i v bitvě u Doss Alto. Po vyhlášení Československa se v řadách italského armádního legionářského sboru zúčastnil bojů proti maďarským vojskům. V ruském zajetí se k československým zahraničním vojskům připojili i oba jeho bratři a během postupu legií na východ jeden z nich padl při obléhání Irkutsku. Matka Anna, která pečovala o domácnost, vedla Františka a jeho o čtyři roky staršího bratra Zdeňka ke katolictví, otec však patřil mezi ty vojáky, kteří „viděli ve válce tolik hrůzy, že přestali věřit v Boha“. V rodině Šedivých se však pěstoval kult prezidenta Masaryka a „žilo se národně“, František i jeho starší bratr si tak prý uvědomovali, že „prožívají něco, co se zrodilo ve světové válce, za co otcové a strýcové položili život“. A ve stejném duchu probíhala i výchova v obecné škole v Řevnicích, kam oba docházeli. František tak s pohnutím vzpomíná na události září 1938, kdy prý už čtvrt hodiny po vyhlášení mobilizace rádiem „běželi kolem domu dva chlapi s kufříkama na rameni“. Na nádraží, kam se hned vypravil, pak už lidí jim podobných zastihl asi dvacet a tato „ukázka morální vyspělosti národa“ byla prý pro jeho další směřování rozhodující. Den poté zamířil v doprovodu bratra do Prahy, kde před Rudolfinem, tehdejším sídlem Národního shromáždění, demonstroval asi dvousetpadesátitisícový dav svou ochotu bojovat. Následná kapitulace pak prý zapůsobila jako ledová lázeň a rozčarování připravovalo půdu pro budoucí kolaboraci.

V Berouně, u Junkerse a mezi partyzány v Křivoklátských lesích

15. března 1939 František viděl svého otce poprvé plakat, invazi nacistických vojsk má ale spojenu i s groteskními výjevy, například s tankisty, kteří díky náhle nadhodnocené marce vykupovali řeznictví na Václavském náměstí. Pak pokračovali ve svém triumfálním tažení s rozzářenými tvářemi a věnci vuřtů kolem krku, o nichž si v tehdejší Říši zřejmě mohli nechat jen zdát. Otec sice nakonec pronásledování unikl, protože „Němci šli spíš po ruských legionářích“, ale krátce po okupaci byl zatčen i jeden z Františkových bratranců. Uhelné prázdniny se na reálce na pražském Smíchově, kam František docházel, protáhly v roce 1942 až do března. Po dvou dnech ve škole navíc onemocněl těžkou revmatickou horečkou a další dva měsíce proležel v bolestech, což se podepsalo na jeho studijních výsledcích. Spolu s přáteli také odmítal zdravit třídního profesora nacistickým pozdravem, což prý přispělo k tomu, že byl na konci školního roku v souladu s okupační politikou, která měla za cíl snížit počet studentů středních škol a na základě vládního nařízení uvolnit žáky pro potřeby válečného průmyslu, vyloučen. Byl ale předtím přesto ujišťován, že k jeho onemocnění „bude přihlédnuto“. Měl se učit zámečníkem nebo kovářem, přetrvávající zdravotní komplikace to ale neumožňovaly. Aby unikl nuceným pracem, chtěl se přihlásit ke studiu na některé z odborných středních škol, ty prý ale doslova obléhali vyloučení žáci s podobným osudem. Přesto se Františkovi nakonec podařilo stát se řádným studentem dvouleté obchodní školy v Berouně. Totálnímu nasazení1 však neunikl a v říjnu 1944 musel nastoupit do továrny firmy Junkers v Loděnici. Spolu s dalšími mladými muži tak žil ve třech podlouhlých dřevěných barácích na kůlech zaražených v podmáčené louce, které jejich osazenstvo s postupem zimy rozebíralo na otop. Každý den pak docházeli do práce do nedalekých junkersových závodů, kde ve dvanáctihodinových denních a nočních směnách vyráběli součástky do letadel, zřejmě proudové motory Jumo do letounu Me 262. Materiál byl zpočátku dopravován z Magdeburgu vlakem, trasu se však spojeneckým letcům podařilo zničit, takže zásobování museli zajišťovat nuceně nasazení pomocí nákladních vozů poháněných dřevoplynem. I František se vydal na jednu z těchto cest a při návratu se s kolegy zastavil na pozdní večeři v zatemněných Drážďanech, podruhé už ale namísto povědomých ulic nalezl jen ožehlé trosky. Krátce poté ho v továrně oslovil jeden ze starších dělníků a požádal ho o pomoc. Když František souhlasil, zavedl ho na kraj nedalekých křivoklátských lesů, kde ho představil dvěma mužům, údajně zpravodajcům, kteří se ještě s několika uprchlými sovětskými válečnými zajatci ukrývali hlouběji v lese v provizorním bunkru. Těm pak pravidelně doručoval zprávy o situaci v továrně, až jednoho dne při denní směně zahlédl oknem nákladní vozy s vojáky. Poradil se s kolegy, pod rouškou noci skupinu v lese vyhledal a přesvědčil muže, aby raději zamířili do Brd, kde se měly pohybovat partyzánské jednotky. Ráno pak vojáci začali pročesávat les a úkryt skutečně nalezli, továrnu obsadilo kladenské gestapo a několik desítek lidí bylo zatčeno. Františkovi se podařilo výslechům uniknout díky spřáteleným kolegům z vedení podniku, kteří na poslední chvíli schválili jeho převelení k Technische Nothilfe2, před kterou se jim ho do té doby dařilo uchránit.

Obloha večer nezhasla, jih byl v ohni

S mnoha dalšími se tak ocitl ve vlaku směřujícím na východ, ten byl ale na nádraží v Břeclavi odstaven, aby uvolnil cestu transportům raněných a také civilistů prchajících před pomstou Sovětů. Po dvoudenním čekání, během kterého museli nuceně nasazení tišit žízeň vodou z tendrů lokomotiv, byli přiděleni na budování obranných pozic v okolí Brna v těsné blízkosti fronty, ovšem pod dohledem převážně postarších, rezignovaných mužů, kteří neměli dost sil na to, aby je do práce nutili, ani prostředků k tomu, aby zadrželi ty, kteří se rozhodli uprchnout. František se k útěku odhodlal poté, co ve druhé polovině dubna 1945 jen šťastnou náhodou přežil nálet, během něhož sovětští letci, řítící se ve svých strojích jen asi padesát metrů nad zemí, pobili několik mužů z jeho skupiny, s nimiž právě hloubil lapač tanků pod brněnským Petrovem. Spolu s několika přáteli se připojil k zástupům uprchlíků, na jedné z hlavních silnic se mu podařilo zastavit nákladní vůz a přesvědčit řidiče, aby je dovezl až k nádraží v České Třebové, odkud se pak dopravili evakuačním vlakem do Prahy. Doma se setkal s rodiči a také s bratrem, který utekl z nuceného nasazení v Německu a s pomocí spřáteleného lékaře se nechal prohlásit za práce neschopného. V chaotickém období krátce před zhroucením Říše narušovali železniční dopravu v okolí hloubkoví letci, kteří ostřelovali vojenské kolony ustupující na západ, a v obci se objevili i bratři Markusové, jedni z celé řady odvlečených řevnických Židů, jimž se prý poblíž podařilo vyskočit z jednoho z vlaků, kterými se nacisté na poslední chvíli pokoušeli odtransportovat vězně z koncentračních táborů. Když na počátku května jeho otec Františkovi odmítl svěřit zbraň, přihlásil se k obecní domobraně, která na nádraží odzbrojila německou jednotku, a s vlastní puškou pak po nocích hlídkoval v okolí, kdyby snad kolem táhli poražení vojáci toužící po pomstě. Řevnice však zůstaly jejich řádění ušetřeny, a dobrovolníci tábořící v místní sokolovně tak mohli ve dvou ukořistěných obrněných vozech vyrazit na pomoc pražskému rozhlasu. Po válce František složil zkoušky do druhého ročníku obchodní akademie, o Vánocích 1945 však znovu onemocněl revmatickou horečkou a tentokrát „snad nebyl kloub v těle, který by byl ten zánět neprodělal“. Rodný dům tak mohl opustit až 26. května 1946, v den voleb do ústavodárného shromáždění, které skončily vítězstvím komunistické strany. V té ale díky otci a především strýci, který mu vyprávěl o poměrech v Sovětském svazu, „neviděl řešení sociálních problémů“ a jako mladý národní socialista doufal, že „oprávněné sociální požadavky budou plněny po linii národní, nikoliv internacionální“.

Mladí národní socialisté po únoru 1948

František začal přispívat do odborářského deníku Práce a na lokální úrovni se proslavil článkem o zoufalé situaci volyňských Čechů na Berounsku, které místní činitelé nutili ke vstupu do komunistické strany. Ještě většího ohlasu však dosáhl jeho bratr, který jako zpravodaj Práva lidu v Mostě informoval o masovém znásilňování internovaných německých žen a o údajném působení sovětských zpravodajců v oblasti, čímž proti sobě poštval tamější funkcionáře strany, kteří se snažili dosáhnout jeho odvolání. 23. února 1948 se František připojil k pochodu studentů na Pražský hrad a na Malostranském náměstí byl svědkem potyček s milicionáři. Když pak moc ve státě převzala komunistická strana, byl okamžitě odvolán dosavadní ředitel obchodní akademie a na jeho místo usedl prověřený komunistický kádr, ještě před nedávnem člen Agrární strany, jinak prý ale pedagogický sbor větší nadšení pro nové pořádky neprojevoval, a František tak mohl pokračovat ve studiu. Jeho bratr3 však ještě v únoru uprchl z Československa a později působil mimo jiné i v rozhlasové stanici Hlas Ameriky, kde připravoval vysílání její české sekce. František přesto odmaturoval a byl ještě spolu s dalšími absolventy berounské obchodní akademie přijat na Vysokou školu věd hospodářských v Praze, prý i díky spolužákovi, který jakožto mladý komunista usedl v přijímací komisi a styděl se své bývalé kolegy vyhodit. Protože hovořil s ruskými legionáři, studoval dostupnou literaturu o Sovětském svazu a uvědomoval si, že Západ nehodlá riskovat další ozbrojený konflikt v Evropě, neočekával prý František v dohledné době jakoukoliv změnu poměrů, zároveň byl ale toho názoru, že i s omezenými prostředky je třeba „se bránit zběsilé rozpínavosti komunismu“. Spolu s dalšími studenty, převážně mladými národními socialisty, se tak pokoušel vytvořit podzemní organizaci, která by mezi lidmi udržovala prvorepublikový étos, vzdorovala oportunistům a připravovala své členy na případné střetnutí s vládní mocí. František tak ochotně přijal nabídku známých a stal se převaděčem přes tehdy sice již uzavřenou a střeženou, stále však překonatelnou hranici se Spolkovou republikou Německo. Protože na rozdíl od svých slavnějších kolegů, například Josefa Hasila, neznal terén a nedisponoval sítí spolupracovníků, musel podniknout několik výprav, než se zorientoval a nalezl lesní stezky vyšlapané zvěří, po kterých se mohl pohybovat nepozorovaně. I tak se ale všichni zúčastnění vystavovali značnému riziku: v potemnělých šumavských hvozdech prý bylo například poměrně snadné splést si chalupu na bavorské straně s předsunutým srubem československých pohraničníků. První výprava, na níž v naprosté anonymitě úspěšně převedl mlčenlivý postarší pár, proběhla sice hladce, po zkušenosti s manželkou uprchlého důstojníka a jejími dvěma dětmi, které byly na takovýto podnik zcela nepřipravené, však František došel k závěru, že bez širší sítě spolupracovníků se vystavuje příliš velkému riziku.

Jak je tam mrtvola, jdi od toho dál

Přes dalšího spolehlivého člověka se navíc seznámil s mužem, který tvrdil, že byl protikomunistickými zpravodajci v exilu vyslán, aby v Československu koordinoval činnost ilegálních skupin. Pod jeho vedením pak František začal budovat síť informátorů a pokoušel se byť převážně jen s pomocí spřátelených studentů provádět zpravodajskou činnost. Počáteční nadšení z toho, že stejně jako všichni příslušníci československého odboje od dob Kramáře spolupracuje s demokratickou opozicí v zahraničí, však brzy opadlo. Pořady rádia Svobodná Evropa se sice občas dotýkaly témat souvisejících s informacemi získanými členy skupiny, protože však ve většině případů nešlo o nijak utajované skutečnosti, František začal pochybovat o tom, zda zprávy předávané přes muže, který vystupoval pod jmény Martin a Petr, na západ vůbec kdy pronikly. Jeho podezření pak ještě zesílilo, když tomuto údajně zkušenému zpravodajci předal muže, který ho požádal o pomoc při útěku přes hranici, aby se později dozvěděl, že zmiňovaný byl při pokusu o emigraci zatčen a odsouzen. Když prostřednictvím tehdy již poměrně rozsáhlé sítě přátel začal po identitě agenta pátrat, zjistil, že muž, který ho s ním seznámil a doporučil ho jako člověka zcela spolehlivého, byl ubodán v polích poblíž Braníka. Nespokojil se s oficiální verzí vyšetřovatelů, která pracovala s motivem vraždy z vášně a s Martinem neboli Petrem přerušil téměř veškeré styky. Stejného názoru byli i otcovi přátelé, staří zpravodajci ještě z dob legií, kteří celou záležitost zhodnotili slovy: „Jak je tam mrtvola, jdi od toho dál“. Aby se ujistil, s kým má tu čest, využil svých podzemních kontaktů a sešel se s Jiřím Týfou, leteckým mechanikem, který hodlal po dokončení oprav s jedním ze svěřených strojů uletět do Německa. Požádal ho, aby údajného agenta nechal prověřit u zahraničních zpravodajských služeb a československého exilu a domluvil se s ním na hesle, s jehož pomocí měl být o výsledku informován prostřednictvím vysílání rádia Svobodná Evropa. Sám ale věrný rčení o kapitánovi a potápějící se lodi o emigraci neuvažoval, a to ani poté, co v pořadu Svobodné Evropy heslo skutečně zaznělo, ovšem v kontextu, který napovídal, že celá záležitost je mimořádně komplikovaná a vyžaduje maximální opatrnost.

V pasti v cukrárně Berger

Když nedlouho poté František procházel Vodičkovou ulicí v Praze, kdosi mu zezadu poklepal na rameno. Otočil se a uviděl samozvaného agenta, který prohlásil, že s ním musí nutně hovořit a odvedl ho do nedaleké cukrárny Berger. Tam prohodil několik slov se šatnářkou, usadil Františka zády ke dveřím a na moment se omluvil. František si vzpomněl na ubodaného z Braníka a než se jeho neodbytný hostitel vrátil, přesedl si na jeho místo. Během následujícího rozhovoru tak mohl sledovat, jak servírky opatrně vyhánějí stařenky dopřávající si svou dopolední kávu a podnik se plní lidmi brutálního vzezření, které by snad jen slepý mohl považovat za obvyklé hosty tohoto podniku. František usoudil, že pokud by vyskočil oknem do ulice, dost možná by se pádem z takové výšky zmrzačil, a rozhodl se agenta vyslechnout až do konce. Muž mu teď už bez okolků sdělil, že o něm na západ pronikly „nežádoucí zprávy“, jejichž obsah naznačuje, že iniciátorem této akce by mohl být právě on. Zatímco Františka fixovali pohledem kolem rozsazení muži, jimž „z očí koukala spousta lumpáren“, ujistil ho, že nejlepší bude, když se ke všemu přizná, a předejde tak ještě vážnějším komplikacím. František, kterého prý strach o život vybičoval k mimořádnému výkonu, mu důrazně oponoval a po asi dvouhodinovém dohadování ho přesvědčil, že s celou záležitostí nemá nic společného a že jen s jeho pomocí může zdroj identifikovat. Domluvili se proto, že další schůzka proběhne za dva týdny a rozloučili se. Cestou ven pak František zaslechl, jak se muži o čemsi hlasitě dohadují a obviňují agenta, že „si je dovolil zavolat“. Konečně se tak prý přesvědčil o tom, že neznámý agentem skutečně je, a to agentem československé státní tajné bezpečnosti. Když se ho pak ani na ulici nikdo nepokusil zatknout, přeběhl na protější chodník a naskočil do tramvaje směřující na Karlovo náměstí. Po čtrnácti dnech František zamířil před Klementinum, kde měla schůzka proběhnout. Jeho lidé, připraveni agenta sledovat nebo zasáhnout, pokud by se věc nevyvíjela dobře, hlídkovali po celé trase z Malostranského náměstí přes Karlův most i v okolí univerzitní knihovny. Když se ale ve smluvený čas objevil na nádvoří Klementina, zahlédl, jak do dvora vjíždí plně obsazený Tatraplán, toho času služební vůz StB, následovaný Škodou Tudor. Hned pochopil, že schůzka má zřejmě proběhnout jinak, než si představoval, prošel proto budovou technické knihovny a zamířil zpátky přes most s vědomím, že „teď už je naprosto jasné, že jde o jejich člověka a že to nemohou nechat otevřené“.

Zatčení, temnice, šílenství a soud

Dlouho se však nic nedělo a František tak pomalu uzavíral své studium na vysoké škole a na jaře 1952 se zasnoubil. Když se však na počátku května vracel domů ze školy, uviděl před vraty povědomou Tatru. Jen co vešel, byl zatčen a po domovní prohlídce odvezen do Bartolomějské ulice v Praze, kde StB toho dne ve sklepních kobkách shromáždila celkem dvaadvacet členů skupiny. Začala série výslechů, během nichž František sice nebyl fyzicky týrán, vyšetřovatelé si však „konstruovali proces, jak se jim zachtělo“ a už samotný pobyt ve vyšetřovacích celách byl „na mrtvici“. S „rozumným jehovistou, otcem tří dětí“, s nímž sdílel celu, tak mohl být například svědkem toho, jak jeden z dozorců, „lotr, který by zasloužil postavit ke zdi“, vleče asi desetiletého chlapce zatčeného spolu s matkou do temnice, malé kobky, v níž vyšetřovatelé kombinací úplné tmy a oslňujícího svitu reflektorů „zpracovávali“ obzvlášť zatvrzelé případy, kde dítě soudě dle hrozného řevu zešílelo. Protože osazenstvo okolních cel proti těmto zrůdným praktikám hlasitě protestovalo, museli pak zatčení za trest plnit své slamníky hnijící slámou, čímž se však prý dozorci „pomstili i sami sobě“, protože ani oni nemohli ohavnému puchu uniknout. V den jeho dvacátých pátých narozenin převezli Františka do budovy soudní vazby v Pankrácké věznici. Tam se ocitl na samotce izolované od ostatních cel, z níž byl vyváděn k výslechům. Když se na chodbách setkával s dalšími vězni, šlo prý často o spolupracovníky dozorců, „blbečky, kteří měli člověka psychicky týrat“. Ti ho ujišťovali, že právě v jeho cele obvykle pobývají lidé, u nichž se očekává, že budou odsouzeni k trestu smrti, a přesvědčovali ho, aby se pokusil o útěk. Protože vyšetřovatelé už měli činnost zatčených v rámci skupiny dobře zmapovanou, František podepisoval protokoly a věděl, že i když trestu smrti unikne, rozhodně „to neskončí pěti šesti, lety“, zároveň se ale utěšoval tím, že zdaleka nevědí všechno a mnoha jeho druhům se podařilo uniknout. Soudní řízení proběhlo 15. listopadu 1952 v budově soudu ve Spálené ulici. František byl jako hlava skupiny Šedivý a spol. odsouzen za velezradu a špionáž ke čtrnácti letům odnětí svobody, stejně vysoký trest dostal už jen jeden z jeho kolegů, který během líčení prohlásil, že „je věrný Masarykovým myšlenkám“, a odmítl odpovídat na otázky prokurátora. Rozsudek zasáhl jak Františkovu matku, toho času již vdovu, tak i komunistického předsedu národního výboru v Řevnicích, kde prý měl František stále velmi dobrou pověst, který po jeho vynesení vstal, kopnul do židle a demonstrativně opustil soudní síň.

Mírov a systém jáchymovských táborů nucených prací

Následující tři týdny František prožil v transportních celách na Pankráci ve společnosti profesionálních zločinců, bývalého ředitele Agrobanky a několika kněží včetně Josefa Zvěřiny4. Den poté, co byl na dvoře věznice oběšen Rudolf Slánský, ho zařadili do transportu na Mírov, kde se z přijímače v hradních kobkách dostal na jednu z výše položených cel, která byla stejně jako mnohé další obývána „solidními lidmi“. Přestože i na Mírově se našly „bestie“ – pouhý den před Františkovým příjezdem se část dozorců chystala zmasakrovat muže pokoušející se o útěk, čemuž však na poslední chvíli jeden z nich zabránil – režim pevného vězení poskytoval pevný řád a i jistá práva, takže odsouzení mohli například jednou za čtvrt roku napsat domů nebo obdržet balíček. I tak „měl člověk co dělat, aby to přežil“, obzvlášť pokud si ho vyhlédl některý z dozorců, kteří si dlouhou chvíli krátili týráním lidí. V pracovní skupině, kam Františka přidělili na nýtování skládacích metrů, prý ale vládla poměrně přátelská atmosféra, na celách se od vzdělaných a světaznalých lidí ledacos dozvěděl a i strava byla povětšinou vcelku poživatelná a bylo jí dost na to, aby člověk vyloženě nehladověl. Situace se však změnila v únoru 1953, kdy Františka spolu s dalšími naložili do autobusu, který pak zamířil na severozápad. Po několika hodinách se ocitl v ústředním táboře jáchymovského lágrového komplexu při tamějších uranových dolech. Zatímco na Mírově byli odsouzení většinou solidární a obstojný vězeňský oděv plnil svůj účel, v táboře zvaném Bratrství přivítal nově příchozí „čistý a oháknutý mukl,“ který „vylezl před sklad“, vynadal jim, že se nedokážou ani pořádně seřadit a nechal je v únorovém jáchymovském mrazu dohola ostříhané čekat před svým hájemstvím v civilních šatech, což bylo obzvlášť nepříjemné pro ty, kteří byli zatčeni v létě. Pak každému z nich s neskrývaným pohrdáním vydal „mizerné boty, tak nanejvýš do popelnice, dvoje onuce, spodky z umělotiny a onošené hadry,“ které nepadly a někdy jim scházela i nohavice nebo rukáv, které odstřihávali skladníkovi kriminálničtí kolegové a šili si z nich všelijaké užitečné doplňky.

Zima, hlad a radiace

František začal fárat na dole Bratrství, než se ale v práci zorientoval, umístili ho do rozřazovací cely s kriminálníky, kde se dozvěděl o smrti Stalina a zanedlouho i Gottwalda. Zatímco kolem něj probíhaly přípravy na první amnestii, během níž pak v květnu rušili celé tábory, jeho úděl zůstal nezměněn. Transportovali ho do tábora Vykmanov I. a přidělili k brigádám nově zřízené Jáchymovské výstavby. Spolu s mnoha dalšími tak v podmáčených stráních naproti táboru kopal základy pro budoucí sídliště v Ostrově. Práce probíhala bez jakékoliv mechanizace, vězňové v naprosto nedostačujícím oblečení už po chvíli promokli a ve sněhové plískanici museli často i v děravých botách přečkat směnu až do večera, takže na pracovišti se běžně vyskytovali kolegové, kteří „chodili s omrzlýma nohama a řvali“, případně si třeli omrzlé nosy. Nejhorší byl ale hlad, který muže nikdy neopouštěl, který „dotíral a týral“: každý den „se fasoval tříkilový chleba pro dvacet osob, asi jako když si uříznete kus dortu“ a řídký horký nápoj neurčité chuti vydávaný za kávu. Čtyřikrát do týdne se pak vydávala polévka, neboli „voda s náznaky zeleniny“, připravovaná prý ze zásob nasušených ještě za Protektorátu. V srpnu sice sovětští poradci došli k závěru, že otrok, který už po několika hodinách při práci omdlévá hladem, je nepoužitelný, a donutili vedení tábora, aby příděly potravin zvýšilo, přesto trpěli vězňové i nadále téměř bez výjimky silnou podvýživou. V lednu 1954 poslali Františka na stavbu drtiče uranové rudy v ‚Rudé věži‘, známé též jako ‚Věž smrti‘ v táboře Vykmanov II, což byl trestný tábor pro ty, kteří se nového světa, který pomáhali budovat, neměli dožít. Když byl drtič dokončen, přidělili ho k četě skladníků, takže pak ještě s několika kněžími přepravoval opět bez jakékoliv ochranné výstroje bedny s radioaktivním materiálem. Na rozdíl od těch, kteří se účastnili samotného drcení a třídění, sice při práci nepřetržitě nedýchal radioaktivní prach, protože ale manipuloval i s čistým uraninitem, jisté dávce záření zřejmě vystaven byl.

Růst i u lopaty

Když pak začátkem května 1955 z Vykmanova vypravili tři transporty do tábora Bytíz na Příbramsku, František byl v jednom z nich. První dny byl ohromen podmínkami ve srovnání s jáchymovskými lágry relativně humánními, především obstojnou stravou, po čtrnácti dnech v šachtě mu však následkem vyčerpání a dávné revmatické horečky začalo selhávat srdce. Po delším pobytu v táborové nemocnici byl proto přeřazen opět do stavebního komanda. Stejně jako většina politických vězňů se prý František i přesto „snažil růst, aby jen nekrněl u lopaty a sbíječky“, k čemuž měl teď oproti Jáchymovsku podstatně lepší podmínky. Studoval práce Karla Engliše nebo Františka Weyra, které ukrýval v dutině ve stěně baráku, protože pokusy o sebevzdělávání se v táborech trestaly korekcí a polapeného čtenáře tak dozorci drželi třeba měsíc v malé betonové kobce, což prý bylo hrozné obzvlášť v zimních měsících, nebo při vycházkách po táboře rozmlouval s předními odborníky, například právními teoretiky z brněnské univerzity, kteří se rádi alespoň na chvíli vrátili od nucené práce k přednášení. V roce 1956 František sice dosáhl toho, že byl jeho případ znovu projednáván a během soudního řízení prý i dokázal, že se stal obětí provokace, přesto byla jeho žádost o podmínečné propuštění zamítnuta. Od jara 1957, kdy byl transportován do tábora Vojna, pak budoval „monstrum“, tedy kulturní dům v Příbrami, který vedení chtělo dokončit k výročí Velké říjnové socialistické revoluce, takže na práci nasazovalo všechny vězně, které mohlo postrádat jinde, a také sídliště v jeho okolí. Když pak během amnestie5 v roce 1960 propustili z Bytízu, kam se František po dokončení stavby vrátil, několik tisíc lidí a politických vězňů tam zůstaly jen asi dvě stovky, doplnili osazenstvo tábora kriminálníky. Přestože spolupráce s nimi byla často obtížná, vztahy se prý s nimi dařilo udržovat vcelku dobré a někteří z nich se na staré mukly dokonce dívali „s určitou úctou, že jsou ještě naživu, že tam přežili třeba osm let“. Těžší než rozloučit se se starými přáteli bylo prý pro Františka už jen to, když se od sestřenice dozvěděl, že jeho matka, kterou během svého věznění viděl jen během několika krátkých setkání skrz zamřížované okénko, umírá sama doma na rakovinu. Protože v té době už mohl psát poměrně často, posílal prý jeden dopis za druhým, odpovědi se už ale nedočkal. Když v roce 1961 matka zemřela, národní výbor v Řevnicích požádal vedení tábora, aby Františkovi umožnilo zúčastnit se pohřbu. Přestože i řevničtí policisté se zaručili, že na pozůstalého dohlédnou, dozorci věc smetli ze stolu a Františkovi ještě vynadali za jeho údajnou drzost.

Člověk má zůstat, ne utéct z bojiště

František Šedivý strávil ve věznicích a táborech dvanáct let. Po propuštění získal přes bývalého spoluvězně místo v národním podniku Stavby silnic a železnic, kam nastoupil nejprve jako svářeč, později dálkově vystudoval střední průmyslovou školu a dočkal se i jistého kariérního postupu. Před Vánoci 1964 se oženil, v roce 1968 se mu narodil syn Vilém a na sklonku šedesátých let se mu také podařilo nastěhovat se zpátky do rodného domu. Ten zdědil až po odsouzení, takže sice nepropadl státu, vypořádání se s novými obyvateli, kteří si dům pronajali za výhodnou cenu po smrti jeho matky, bylo však prý zdlouhavé a nepříjemné.

V roce 1968 se s kolegy pokoušel o obnovu Československé strany národně socialistické, fungující po únoru 1948 v rámci systému Národní fronty jako Československá strana socialistická, do níž také vstoupil. Docházel na setkání jedné z názorových frakcí strany a podílel se i na zakládání podnikových organizací, což prý komunisté, kteří do té doby měli na organizování pracujících monopol, v atmosféře politických změn provázených nejistotou ohledně budoucího vývoje raději tolerovali. Po srpnové invazi, během níž byl František svědkem řady výjevů dokazujících prý mnohými popírané „hrdinství tohoto národa“, sice nenastala očekávaná „perzekuce jako za protektorátu“ a reformní národní socialisté ještě nějaký čas „setrvačností“ pokračovali v činnosti, jejich řady však řídly a mnozí z nich odešli do emigrace.

František se rozhodl zůstat v Československu, přestože by se se svými jazykovými znalostmi v zahraničí zřejmě dobře uplatnil a ještě v roce 1969 mohl s manželkou a pětiměsíčním synem vycestovat na týden do Rakouska. Od ledna téhož roku začal v podniku technických staveb pracovat jako referent v odboru technických informací a o rok později se stal i jeho vedoucím. Při prověrkách v roce 1971 byl ale obviněn mimo jiné z toho, že „zuřivě útočil proti přítomnosti sovětských vojsk“ a ženy z prověrkové komise, „dvě baby, které vymýšlely bůhvíco“, mu prý připsaly i autorství petice 2000 slov, načež jej zbavily funkce a pozastavily s ním pracovní poměr. Až po zásahu ředitele, s nímž prý udržoval dobré vztahy navzdory tomu, že byl členem komunistické strany, a kterého potkal náhodou, když se vypravil vyřídit jakousi formalitu, se mohl do práce vrátit, i když jen jako řadový zaměstnanec odboru, který však fakticky dále vedl. Ovšem za podstatně horších platových podmínek.

Šlo nám o to, abychom tu dobu nějak přežili

„My jsme se s nimi neprali,“ konstatuje pak František k situaci během „normalizace“, kdy se prý se stranickými kolegy v duchu hesla „odpor, nikoliv odboj“ dále scházeli a diskutovali. A to „naprosto v národním duchu, jakoby žádní Rusové nepřišli“, aniž by účastníci setkání byli jakkoliv postihováni, což připisuje i tomu, že se tajné policii zřejmě nepodařilo zcela infiltrovat strukturu strany. K signatářům Charty 77 z řad národních socialistů se však nepřipojil. S jejím obsahem sice sympatizoval, ale ve společnosti, kde „lidé sice žili na jedné lodi, ale každý na jiné palubě“, se po svých životních zkušenostech „rovnou k lopatě“ vrátit nechtěl. V roce 1980 se stal předsedou okresní organizace socialistické strany a o rok později začal pracovat jako ekonom v jejím ústředním nakladatelství Melantrich – Svobodné slovo. Na sklonku osmdesátých let mohl v doprovodu kolegy, zřejmě agenta tajné policie, opakovaně reprezentovat nakladatelství na veletrhu ve Frankfurtu, kde se při jedné z cest po čtyřiceti letech setkal se svým bratrem, který tehdy působil ve vedení Svobodné Evropy a kvůli jehož působení v československém exilu si zřejmě prošel oním trestním táborem na Jáchymovsku. Obtěžování tajnou policií po návratu byl pak prý ušetřen i proto, že se mu již během výslechů na počátku šedesátých let podařilo příslušníky StB přesvědčit, že jediné, co od něj mohou očekávat, je příval dezinformací, a je proto zpravodajsky nevyužitelný.

I díky strategické poloze budovy nakladatelství se zúčastnil jak demonstrací během Palachova týdne, tak i manifestací po 17. listopadu 1989. To, že situace je neudržitelná, si prý uvědomoval již v průběhu roku, kdy například u příležitosti oslav založení Československa promluvil na hoře Blaník ke studentům sympatizujícím s myšlenkami národních socialistů, aniž by z toho tajná policie, která byla na shromáždění rovněž přítomna, stačila vyvodit jakékoliv důsledky. Během listopadových událostí pak po naléhání demonstrantů ještě s několika kolegy vyvěsil na budově Melantrichu československou vlajku s vědomím, že „začalo něco velkého a zpátky už to nepůjde“, a podílel se i na organizačním zajištění tribuny na balkoně nakladatelství, kde však prý navzdory naléhání studentů promluvit nemohl. Několik měsíců pak ještě pozoroval, jak do té doby horlivě prokomunističtí kolegové „obracejí kabáty“ a přizpůsobují se novým poměrům, stejně jako úpadek Melantrichu pod novým vedením. V lednu 1990 tak raději přešel do státních služeb jakožto příslušník tajných bezpečnostních složek, krátce spolupracoval s předním členem sociálně demokratické strany Milanem Nevolou a působil i jako zpravodajský analytik při Ministerstvu obrany. Až po roce 1989 mohl agenta provokatéra identifikovat jako Vilibalda Golda původem z Užhorodu. O svém životě napsal několik knih, je členem mezinárodního PEN klubu, působí jako místopředseda Konfederace politických vězňů a předseda Klubu Dr. Milady Horákové. „Někteří byli vlažní, bylo jim to úplně jedno. Někteří se měli dobře, tak těm už to bylo vůbec jedno, co tady existuje. A pak bylo těch pár, kteří byli utiskováni, kteří byli od samého začátku psanci. Ale těch zase nebylo tolik a neměli žádnou moc. Otázka tedy byla, kdy ti psanci budou mít navrch,“ prohlašuje pak na závěr k situaci v Československu druhé poloviny dvacátého století.


 

1 https://www.zwangsarbeit-archiv.de/cs/index.html

2 http://www.vhu.cz/exhibit/totalne-nasazeni-cesi-rok-1944/

3 https://www.rozhlas.cz/svobodne/kdobylkdo/_zprava/zdenek-f-sedivy-19232005-pseudonym-v-rfe-ondrej-baraba--864987

4 https://www.ustrcr.cz/uvod/skupina-vyzkumu/zveina-josef-3-5-1913/

5 https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1101/036-054.pdf

 

 


 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV