Veronika (Věra) Rýmonová

* 1942  

  • „Já jsem říkala mámě: ‚Mami, podívej, nezlob se na mě, ale 15 let mi tady říkají Věro, na vysvědčení mám jméno Věra, a teďka najednou v občanském průkazu budu mít jméno Veronika?‘ A ona mi na to odpověděla, že to nevěděla. Jak to nemohla vědět? Já jsem se jí ptala, jak je možné, že to nevěděla, vždyť přece jméno vybírají rodiče. Po kmotře mám druhé jméno, ale ještě že je to to druhé, protože po kmotře se jmenuji Františka. To by mi říkali Fanynka Nanynka... Ta si ode mne tenkrát vyslechla, protože mě se to tenkrát hrozně dotklo!“

  • „Když mi vázala (pionýrská vedoucí) ten pionýrský šátek, tak říkala, abych mu dělala čest, že za ten šátek položil můj táta život. Tak jsem si myslela, že to sis mohla, holka, taky odpustit. Tam jsem vstupovala pro jiné účely, a ne kvůli tomu... A samozřejmě už jsme měli na talíři, jak se máme chovat: že jsme pionýři a že jsme z Lidic a že musíme jít vzorem. Já jsem si říkala, no dobře, tak mě naučte matematiku a já půjdu vzorem! Protože matematika mi nikdy nešla, čeština ještě, ale matematika byla kámen úrazu. Nám to nedělalo žádné problémy, že jsme v Pionýru a že přijede nějaká delegace - automaticky jsme šli. Neexistovalo žádné: jé, zase musíme...“

  • „Přišli nám na pomoc ‚kamarádi‘, protože tady těch vojáků teda bylo na těch Dívčích hradech! My jsme byli úplně obklíčení. Já jsem si úplně přesně uvědomila, jak byly Lidice obklíčené Němci.“

  • „Vím, že mi ta teta pořád říkala, že přijde maminka. Stále mi opakovala, že přijde maminka, ale já jsem si pod tím slovem neuměla nic představit. Vzpomínám na to, že ta teta bydlela v takovém sklepním bytě, takže tam byla tma, a oni mi říkali, to je tvá maminka, a někdo mě držel na ruce, ale kdo to byl, to fakt nevím. A stále, že to je moje maminka, a mně to nic neříkalo a já jsem se k ní nehrnula. My jsme také byli pod takovým německým drilem, to bylo jen smíš a nesmíš. Takže já jsem se jí spíš bála jako cizího člověka. Takže to byla opravdu katastrofa hlavně pro ni, protože ji samozřejmě pořád drželo, že jsem naživu, a já jsem k ní nešla, pro mě byla cizí člověk.“

  • „Já jsem chtěla tátu, mně ten táta šíleně chyběl. Nebrečela jsem, ale bylo mi to hrozně líto, když jsem viděla, to jsem chodila v Kročehlavech do školy, a někam jsem přišla a tam ty děti volaly tátu a tak. A já jsem maximálně přišla domů a dostala pár facek, protože jsem zrovna něco provedla a naše máma s tím nesouhlasila. Máma nemluvila, ta se buďto jenom podívala a nebo jsem ji rovnou chytila.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Praha, 20.11.2010

    (audio)
    délka: 03:34:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Táta mi v životě vždycky chyběl.

dobová fotografie.jpg (historic)
Veronika (Věra) Rýmonová
zdroj: Vilém Faltýnek

Veronika Rýmonová se narodila 22. ledna 1942 v kladenské porodnici. Matka ji oslovovala Věro, ale v matrice je zapsána jako Veronika. Dodnes používá obě jména, ale oficiálně je Veronika. Rodiče žili v Lidicích až do vyhlazení obce nacisty. Jako čtyřměsíční kojenec byla pamětnice převezena do sirotčince v budově bývalé Techniky na Karlově náměstí v Praze, později do Zemské nemocnice na Karlově náměstí, a nakonec do nemocnice v Praze-Krči. Během Pražského povstání byla předána do péče příbuzných. Otec zahynul s ostatními lidickými muži, matka přežila pobyt v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Po válce se matka s malou Veronikou uchýlila nejprve k příbuzným, později do Kladna a v roce 1952 se přestěhovaly do novostavby v nových Lidicích. Veronika se po ukončení základní školní docházky přihlásila na střední filmovou školu, místo studia ale rovnou nastoupila do pracovního procesu ve filmových laboratořích na Barrandově. Po svatbě a narození dětí změnila zaměstnání a přešla za manželem do Pragostavu, kde zůstala až do penze. Žije v Praze, má jednoho syna. Je členkou Českého svazu bojovníků za svobodu.