Pavel Horešovský

* 1942  

  • „Já si myslím, že moje matka věděla o té tragédii z těch dopisů - to jsem vám dával. Takže nevěřím tomu, že by tam nepřišli lidi, například v roce 1943, a ti, že by jim neřekli o osudu Lidic. To se přeci rozkřiklo po celém světě. Vždyť se to přece rozkřikne. To si ty ženské poví. Jeden řekne A a druhý řekne B a všichni to najednou ví. Vím, že maminka ale věděla, že já jsem naživu, protože dostala kostky cukru a mezi nimi byla nalepená moje fotografie. To je právě napsáno v jednom z těch dopisů. To, že děkuje někomu z nich, že se starají o nás. Musela to vědět, ten dopis je toho dokladem. Musely si to už v tom Terezíně vyzradit. Musely se to dozvědět tam, protože tam byly v karanténě a moje maminka uměla jako jediná tam německy. Ona totiž chodila do rodinné školy v Praze. Ona slyšela to povídání na chodbách a tak se to asi dozvěděla. Také se tam prý stalo, že tam šla nějaká dozorkyně a nesla buchty a máma řekla, jak krásně voní, a ta dozorkyně jí prý ty buchty dala. Všechno je to o lidech. Je to stejné jako dneska, jsou lidi hodní a lidi zlí a je to po celém světě. Já si myslím, že o tom věděly, ale že jedna před druhou neřekly, co se tam stalo. My jsme se ale o tom nebavili, protože jsem to nepovažoval za něco, na co bych se měl ptát. Také jsme měli své problémy, jako každý, hlavně uživit rodinu. Žít ve štěstí.“

  • „Mám takovou matnou vzpomínku na konec války. Tenkrát pro mě přijeli do Prahy do krčské nemocnice a odváželi mě v dodávce. Je to matná vzpomínka, není stoprocentně potvrzená. Další moje vzpomínka byla o nějaký ten týden později. Dědeček měl v Makotřasích bryčku a koně, a tak se jezdívalo a my jsme jeli takto po Kladně a na proti ,liďáku‘ bylo hračkářství a tam bylo vystaveno takové šlapací autíčko a já jsem dědečkovi říkal, jak by se mi to autíčko líbilo, a on okamžitě zastavil a šel ho koupit. Já to řeknu na rovinu, oni mě i trochu rozmazlovali. Je to pochopitelné, vždyť jsme se tři roky neviděli. A potom při jednom pietním aktu - nevím přesně, jestli to bylo poprvé či podruhé - jsem loudil na mladém Masarykovi auto a on mi říkal, že mi ho nemůže dát. To jsou takové nejčasnější vzpomínky, nepodložené, které se mi vybavují.“

  • „Já uznávám, když sem ti lidé přijdou ve slušnosti uctít to, co se tu stalo. Jednou se stalo, že sem přišla nějaká organizace s vlajkami, přicházeli dole po té cestě. ještě se nám to podařilo zavčas zastavit. A předloni si tu Komunistická strana Čech a Moravy roztáhla transparenty. A tak jsme psali dopis, pan ředitel Památníku Lidice ho psal, protože jeho kritizovali... A bylo zajímavé, že pan prezident se jako první ptal, proč tam nejsou komunisté. A že je zásadně pro to, aby se komunisté zúčastňovali hlavního oficiálního aktu. Byl tu třeba za Poslaneckou sněmovnu Vojtěch Filip, ale aby komunisté pokládali samostatně věnce, to ne. Tak teď už se nám to vede, že tu jsou. Ale oni si přesto dělají ještě samostatně odpoledne od 13 hodin svůj pietní akt. A my jsme jim určili pravidla, aby to nebrali jako manifestaci a aby se to obešlo bez emocí.“

  • „Abych pravdu řekl, já si takové detaily bližší nepamatuji. Jsou lidé, například Maruška Šupíková nebo Vašek Zelenka, ti vyprávějí, jak a co kde bylo. Já si vzpomínám, že třeba v Makotřasích v kuchyni jsme měli psa bernardýna a on ke mně vždycky ráno přišel a já ho pohladil. Také si pamatuji na koně a že jsem k nim chodil. Prarodiče měli dva koně, tady jsem měl taky jednu fotografii toho koně a ten kontakt s tím zvířetem si pamatuji. Dále měli také krávy a jezdil jsem s nimi na pole, oni mi půjčovali opratě. Měl jsem hezké dětství.“

  • „Vím z takových historek, to se sem možná nehodí, že když se někdo rozvedl, tak o tom bývalým už pak mluví špatně. Ale já jsem nikdy neslyšel, že by moje máma, po válce znovu provdaná, že by o mém otci mluvila špatně. Vím, že to byl Bohouš pro ni, ale oni spolu asi nebyli dlouho, nevím přesně, ale myslím si, že spolu byli tak maximálně rok.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Lidice, 08.02.2011

    (audio)
    délka: 04:27:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byla chyba, že jsem se o všechno nezajímal dřív

S dědečkem Tůmou 10.1.1943
S dědečkem Tůmou 10.1.1943
zdroj: archiv P. Horešovského

Pavel Horešovský se narodil 25. května 1942 v Lidicích jako poslední dítě ještě před obsazením obce nacisty. Patřil ke skupince dětí, které byly za války drženy v dětském sirotčinci v bývalých Masarykových domovech v Praze-Krči. Po válce se mohl setkat s matkou, která přežila pobyt v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Jeho otec byl při lidické tragédii nacisty zavražděn spolu s ostatními muži. Vyrůstal nejprve u prarodičů v Makotřasech, později s matkou a jejím druhým manželem v Praze. V roce 1953 se rodina přestěhovala do nových Lidic. V Čáslavi se vyučil automechanikem a v září 1961 nastoupil vojenskou službu. V pozdějších letech pracoval v SONP Kladno, závod Poldi, a dále v podniku Colsys až do penze. Po revoluci 1989 krátce působil jako předseda lidické organizace Svazu bojovníků za svobodu, ale brzy se rozhodl funkci složit a dál se neformálně věnuje organizování pietních aktů v Lidicích a dalších společenských akcí s lidickou tematikou. Propaguje odkaz Lidic v Německu.