Marie Šupíková

* 1932  

  • „Já mám maminku pochovanou tady na hřbitově. Tak když jdu na ten hřbitov, tak musím jít zákonitě přes Růžový sad. A dostanu se na původní cestu, která vedla z Buštěhradu do Lidic. My jsme bydleli v tom prvním domku. Tak já se tam vždycky zastavím. Dneska už je tam tabulka... Je tam jednak kámen s nápisem Lidice a je tam tabulka, že v tom našem domku si nacisté tu noc z 9. na 10. června, protože k nám přišli nejdřív, to už bylo někdy po 11. hodině večer, že si tam udělali štáb. Čili nás po té jedenácté hodině vyhnali, udělali si tam štáb, potom tam přivezli starostu, který musel vydat policejní přihlášky, a podle toho oni pak chodili dům od domu a zjišťovali, kdo je přítomný, a vyváděli je. A já teď když jdu dolů, tak se u toho domku zastavím... No a vedle nás bydleli Říhovic, pak byla paní Stříbrná... Pak byla cesta do polí a pak to pokračovalo: paní Himlová, Romová, Bendová, Kajmlová, Hroníková, Židová – to byl obecní švec... A pak bydlela Máry, to byla pošťačka, a pak už přijdu na takový plácek a tam byla Včela... Naproti Včele bydleli Seidlovic, byl tam ten Horákův statek, kde byli popraveni muži, tam byla taková jako malá náves...“

  • „Děti rychle odvyknou, rychle přivyknou – je to dítě. Já bych řekla, že jsme dospěly rychle. Ale ten největší prožitek nebo poznatek byl, až jsme měly vlastní rodinu. A měly vlastní děti. Tak jsme teprve zpátky poznaly celou hrůzu a hloubku té tragédie.“

  • „To byl hned hlomoz, to byly rány, tak jsme se vzbudili a nevěděli jsme, co se děje, a najednou oni už stáli uvnitř. No tak honem, honem, chudák maminka to sbírala, všecko jí to padalo z rukou, nevěděla, co honem... Hrůza! My jsme měli jenom to, co mi maminka oblíkla, prádlo, šaty, kabátek, sandálky naboso, brácha taky byl oblečený, maminka taky, a nic víc. Žádné jídlo... Záleželo na tom, jaký prostor ty rodiny dostaly, protože to bylo několik skupin, které chodily po barákách, čili jaký prostor měli, že si mohli třeba nějakou potravinu vzít. Některé děti, ty malinké, měly peřinku nebo měly deku, ale já měla jen to, co jsem měla na sobě. Nic víc.“

  • „Přišli, on chodil mezi námi, měli zelené uniformy, ty pověstné brigadýrky, rajtky, holínky, a ten jeden měl v ruce hůlku. Víte, jako je třeba ukazovátko nebo něco podobného. No a chodil a švihal si jí do těch holínek, procházel mezi námi, sem tam se na někoho podíval a tou hůlkou ukázal na rameno, aby vstal. A tenkrát nás vybrali šest děvčat, a dodatečně byl vybraný i Vašek Hanfovic, protože mezi těmi šesti byly i jeho sestry, a ony začaly prosit, že slíbily mamince, že se o toho Vaška postarají. No a oni kupodivu ho vybrali jako sedmé dítě. Takže tam bylo vybráno sedm dětí – no ale my jsme nevěděli proč. Až potom říkali, že jsme odpovídali takzvané nordické rase, té jejich čistotě rasy. A že z nás mohli vychovat Němce. Oni vybírali hlavně blonďaté a modrooké, a já jsem tedy nikdy blond nebyla. Nevím, tak vybrali mě a měla jsem aspoň kousíček štěstí, že jsem to přežila a že jsem se mohla vrátit.“

  • „Pak jsem byla u rodiny Knorových a ta se mnou potom jela na ministerstvo vnitra. Tam mě znovu vyslýchali. Koupili mi kytku rudých karafiátů a jela jsem za maminkou. Přijela jsem tam, poznaly jsme se okamžitě, ale nemohly jsme se domluvit. Takže Hela Leflerová mi tenkrát dělala tlumočnici. Maminka se pochopitelně ptala na bratra, no – o tom nikdo nevěděl, to přišlo až mnohem později, našly se doklady, že byl popravený. To byl srpen a maminka za čtyři měsíce, 9. prosince 1946, zemřela. Takže já jsem se s ní moc nepotěšila, protože ani časté návštěvy... Jednou za 14 dní maximálně, protože měli strach, abych se nenakazila. Maminka měla otevřenou tuberkulózu, strašně těžkou, nebyla k vyléčení. Sami ti doktoři to říkali a maminka to, chudák, věděla. Tam s ní ležela mladá děvčata v těch Masarykových domovech v Krči. Takže maminka potom 9. prosince zemřela, ta chudák v Lidicích nebyla, ani neví, jak to tu vypadalo. Ta to zná jen z fotografií. A nějaký převoz, to vůbec doktoři nedoporučovali, že by to ty otřesy mohly uspíšit... Tak to takhle dopadlo.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Lidice, 05.07.2010

    (audio)
    délka: 03:22:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu 1945 - konec války. Návraty domů, odchody z domova.
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Aby děti vždycky měly domov a rodiče... Když se tohle ztratí, tak ztratíte všecko!

Marie Šupíková v roce 1946 - výřez.jpg (historic)
Marie Šupíková

Marie Šupíková se narodila 22. 8. 1932 v Lidicích. Tatínek Josef Doležal pracoval v kladenských železárnách, matka Alžběta Doležalová (za svobodna Káclová) pomáhala v hospodářství u sousedů. Měli spolu dvě děti, staršího Josefa a mladší Marii. Po útoku na Lidice 9. 6. 1942 byla celá rodina večer doma zatčena. Po třech dnech zadržení s lidickými ženami a dětmi v budově kladenského gymnázia putovala Marie se skupinou dětí vlakem do sběrného tábora v Lodži v Polsku, zde ji nacisté vybrali na převýchovu do německé rodiny. Do roku 1946 žila pod jménem Ingeborg Schiller v polské Poznani a později v Boizenburgu v Německu. Díky aktivitě českého repatriačního výboru ji v červenci roku 1946 adoptivní rodina nahlásila českým úřadům a Marie Doležalová se vrátila do Československa. Otec byl v Lidicích zastřelen, matka se vrátila z koncentračního tábora v Ravensbrücku vážně nemocná a byla v péči lékařů v Praze, kde zemřela v prosinci roku 1946. Marie žila u tety v Kladně-Kročehlavech, kde se usadili i další obyvatelé z Lidic, kteří přežili válku. Dokončila střední vzdělání a odbornou zdravotnickou nástavbu. Od roku 1951 pracovala jako administrativní pracovnice, odstěhovala se do Ostravy, kde se vdala, a v roce 1955 se jí narodila dcera Ivana. Téhož roku se s rodinou odstěhovala do nově vystavěných Lidic. Pracovala v Památníku Lidice, později na lidickém národním výboru. Od prosince 1970 do června 1986 byla tajemnicí národního výboru. Od roku 1986 je na penzi. Je aktivní v Českém svazu bojovníků za svobodu.