Libuše Rudkovská

* 1925  

  • „Roku 1937 byla (čistka), říkalo se jí Ježov(ov)y rukavičky. Ministr Ježov (šéf NKVD ‒ pozn. ed.) likvidoval lidi. Vozili plné náklaďáky lidí, vykopali hrozně hlubokou jámu, postavili je před ni a stříleli, zahazovali je, stříleli a zahazovali. Obyčejné lidi. Když měl někdo nějakou profesi, (zatkli ho), táta byl zvěrolékař, strýc krejčí, zůstali déle živi. Ale za války (vězně) převáželi, (Němci) bombardovali (železnici), trefili vlak a lidé zahynuli.”

  • „(Sověti) vytvořili kolchozy, do kterých museli soukromníci nastoupit, když se chtěli uživit, protože pozemky jim vzali. Každé rodině nechali jen půlhektarový pozemek. Hodně jsme pracovali. V českých a česko-německých vesnicích nebylo tak špatně, kdežto ukrajinské vesnice vymíraly hlady, rolníci tam do kolchozů nechtěli. Bylo to špatné.”

  • „U nás byli v jedné místnosti (schovaní) Židé a v druhé místnosti byli zajatci, které Němci vzali do kolchozu, aby tam zadarmo jen za jídlo pracovali. Barák ještě nebyl dodělaný… Nevím, jak to Židé zvládli, aby nezakašlali.” [A nenašli je Němci?] „Ne. Potom chtěli dát zajatce zpět do lágru a oni utekli. Zprvu chtěli zabít německého starostu, ale nepovedlo se jim to. Tak utekli do lesa (k partyzánům). Mysleli, že se k nám vrátí, protože u nás bydleli, dokud pracovali v kolchozu. Ale už se nikdy nevrátili. Pod oknem, kde spali Židé, stál Němec na stráži a hlídal zajatce. Na Židy nepřišel. Až když nás odstěhovali, Židé odešli, asi k jiným známým.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Horní Slavkov, 12.04.2013

    (audio)
    délka: 02:18:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Museli jsme se přizpůsobit a přežít

Dobová fotografie
Dobová fotografie
zdroj: archiv pamětnice

Libuše Rudkovská, rozená Čížková, se narodila 13. dubna 1925 v česko-německé vesnici Ivanoviče (u Žitomiru) na Volyni. Pocházela z rodiny volyňských Čechů, na Ukrajinu se koncem 19. století přestěhovali její prarodiče z obou stran. Čížkovi nejprve soukromě hospodařili na samotě u vsi, v 30. letech byli donuceni přestěhovat se do centra obce a vstoupit do kolchozu, v němž otec pracoval jako zvěrolékař a matka hlídala děti kolchozníků v obecních jeslích. Otec byl roku 1937 zatčen v rámci stalinských čistek a zemřel za války na infekční nemoc. Libuše měla dva starší bratry, kteří bojovali za druhé světové války v Rudé armádě. Němci Libuši s matkou vystěhovali do nedaleké obce Vydumka, jen díky intervenci známého se vyhnula nucenému nasazení v Německu. Vdala se a narodily se jí dvě dcery. Roku 1947 s rodinou reemigrovala do Československa, usadili se v Tisé v ústeckém kraji, kde se jí narodily ještě dvě dcery. Byla s nimi v domácnosti, poté pracovala v továrně Koh-i-noor. Po rozvodu se roku 1966 přestěhovala do Horního Slavkova, v němž žije dodnes. Živobytí našla v místních podnicích Geologický průzkum a Cheza (Chemické závody), vykonávala funkci strážné. Roku 1979 odešla do důchodu. I jako důchodkyně vypomáhala jako strážná v závodech KOZAK a Cheza.