Eva Roubíčková

* 1921  †︎ 2013

  • „No, to právě jsem byla s těmi ovečkami na takové louce u Bohušovic. Ovečky se pásly a tam někde na kraji lesa byla nějaká rodina s dvěma nebo třemi dětmi, ten pán byl v železničářské uniformě. (Hovoří o Karlu Košvancovi, který obětavě za války pomáhal uvězněným Židům, pozn. autora.) Já jsem si ho nevšimla, my jsme měli přísně zakázáno stýkat se s jakýmikoli Nežidy. On na mě mával a ukazoval, že mi tam nechal balíček. Oni pak odešli a já jsem si šla pro ten balíček. Jeden den jsem dostala balíček a druhý den znovu, zase tam byla ta rodina.“ Tazatel: „A co to bylo za balíčky?“ - „Tam byl chleba se sádlem, nějaká cibule, dokonce myslím, že tam byla i krabička cigaret. No, cigarety byly zakázané strašně.“

  • Eva Roubíčková čte ze svého deníku zápis ze 14. 11. 1943: „Nikdy nezapomenu, jak kvečeru najednou všichni začali utíkat – směr ghetto. Začalo pršet. Náš pokoj se pevně srazil, jako kdyby naše štěstí záviselo na tom, zda zůstaneme spolu. Všichni říkali, že je vyloučeno, že by nás pustili domů, a že to bez toho nemá smysl, ale přesto běželi týmž směrem, proto nechtěl nikdo zůstat vzadu. Přirozeně jsme se nemohli dostat daleko, než se vše zarazilo. Pak jsme šli zase dva kroky a zase jsme půl hodiny stáli. Tak to šlo až do devíti hodin do večera a pořád jsme nevěděli, zda pustili živou duši do ghetta. Děti plakaly, protože ztratily maminku, staří lidé padali jak mouchy, protože po čtrnáctihodinovém stání již nemohli vydržet. Někteří se položili do baráků, v jejichž blízkosti stáli, aby tam přenocovali.“ Konec čtení a Eva Roubíčková dodává: „No, to bylo to sčítání! To je právě to, že v takovém ghettu, nevím, jestli si to umí někdo představit, tak tam jsou neustále nějaké pověsti. Co bude, jak bude. Také se mluvilo o politice, bude konec války, kdy to Němci prohrajou. To byly neustálé takové kecy. Někdo si to vymyslel a hned se to rozšířilo. Nikdo neřekl ,já jsem to slyšel‘, ale ,to je určitě pravda‘.“

  • „Člověk těžko říká, jak se změnil. Já jsem se změnila tím, že jsem si řekla, že nikdy mně už nebude záležet na věcech. Jestli mám nějakou věc nebo o nějakou přijdu. Věci pro mě ztratily úplně cenu. To, co bylo důležité, byly lidské životy.“

  • „Podívejte se, lidi, kteří žili tady v Praze nebo vůbec v protektorátu, měli jakž takž známý, majetek, byty a tak dále. My už jsme byli vytržený z toho prostředí, my už jsme ztratili jeden domov. Jestli jsme bydleli tady v tom pokoji s kuchyní, řekli jsme si: ,Tak ono to v tom Terezíně horší být nemůže.‘ Bylo to horší, samozřejmě, tam jsme měli hlad. Bylo to daleko horší. To jsme si nějak neuměli představit, co tam bude.“

  • Eva Roubíčková čte ze svého deníku zápis ze 30. 12. 1942: „Od svého árijce jsem dostala balík (Árijcem myslí Karla Košvance, železničáře z nedalekých Bohušovic, který vězněným Židům v Terezíně obětavě pomáhal, pozn. autora nahrávky) Nevím, co mám dělat. Jednak bych se s ním ráda sešla, neboť nejde, aby mně a Evě posílal dárky zcela zadarmo. Ovšem ti, kteří mi od něj přinášejí věci, mě hrozně zrazují, protože je velmi neopatrný a vše vypravuje i zcela cizím lidem. Já bych ho však ráda poslala do Prahy. Když slyšel, že mám těžce nemocnou přítelkyni, tak jí poslal umělý med a ovoce. Není to báječné?“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Praha, 26.08.2009

    (audio)
    délka: 03:24:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Říkali jsme si, že to v tom Terezíně horší být nemůže

Eva Roubičkova roz. Mändel krátce po válce
Eva Roubičkova roz. Mändel krátce po válce
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Eva Roubíčková, rozená Mändelová, se narodila roku 1921 v Žatci do německy mluvící židovské rodiny. Její otec, veterán z 1. světové války, učil na klasickém gymnáziu latinu a řečtinu. V době mnichovské krize zesílily v převážně německém Žatci protižidovské nálady, a tak rodina musela město opustit a žít v podstatně skromnějších podmínkách v Praze. Plán na vycestování v roce 1939 nevyšel a Eva s celou rodinou v prosinci 1941 neunikla transportu do terezínského ghetta. Začala tam pracovat v zemědělství a to ji uchránilo před transporty na východ. Ne tak její rodiče a babičku, kteří odjeli na podzim roku 1944. Když si Eva uvědomila, že v Terezíně zůstala sama, přihlásila se dobrovolně do transportu také, ale už neodjela, neboť transporty byly zastaveny. Téměř po celou dobu pobytu v Terezíně (až do podzimu 1944, kdy odjeli její blízcí) si svědomitě psala deník, v němž barvitě zachytila jak terezínskou realitu, tak vlastní prožitky. Kniha Terezínský deník vyšla poprvé česky v roce 2009. Důležitou roli v jejím životě během internace v Terezíně hrál český železničář Karel Košvanec, který nezištně i přes nesmírná rizika vytrvale zásoboval Evu a další vězně potravinami a dalším zbožím. Když četníci u Evy při jedné z kontrol našli pašované potraviny, byla uvězněna dozorci SS a krutě vyslýchána, shodou šťastných okolností se jí tehdy podařilo vyhnout transportu na východ či jiné perzekuci. V pašování zboží do ghetta pokračovala i přes velká rizika nadále. Na rozdíl od rodičů se Eva v Terezíně dožila konce války. Po návratu domů se vdala za Richarda Roubíčka, svého předválečného snoubence a vojáka západní armády. Zemřela 1. prosince 2013.