Kateřina Romaňáková

* 1941  

  • „My už jsme jeli v normálním kupé s dřevěnými sedačkami. Celých 14 dní se sedělo a spalo po zemi. V tom kupé nás bylo šest.“ – „Co jste si s sebou vzali?“ – „Jídlo a co se dalo. Moje sestřenice si vzala rajčata a já jsem je pořád jedla a jedla, až jsem je všechny snědla – nevím proč. Chleba, hrnce, sádlo, mouku.“ – „Rodiče věděli, kam jedou?“ – „Rodičům bylo řečeno, že jedou zpátky na Slovensko, kde se narodili jejich předkové. Ale nakonec zjistili, že pořád jedou, jedou, jedou, a samé hory. Tatínek říkal: ‚Vidíš, co jsem ti říkal, jedeme do hor, je to tu samá skála, co tady budeme dělat?!‘ Až nás přivezli do Chebu. První, co si z toho pamatuju, že nám tam dávali ošacení a asi tři sta korun na osobu. A dělali nám meltu. Nám to tak strašně chutnalo, že jsme my děti pořád chodily pro další. Takovou laskominu jsme neměly, tam u nás na Skejuši.“

  • „My jsme pořád mysleli, že jsme Slováci. Jenže teď bylo dokázáno, že tenkrát to byla Podkarpatská Rus, ta oblast, ze které naši předci pocházejí. Nakonec nás etnolog pan Mušinka, který za námi začal jezdit, přesvědčil. Říkal: ´Pojďte se podívat, jsou tam vaše jména a všechno a jste Rusíni.´ Rusíni se dělí také na Lemky a Huculy a nevím co ještě – a prý patříme mezi ty Lemky.“ – „A to jste se dověděli kdy?“ – „To jsme se dověděli, když za námi začal jezdit etnolog. Přijel za našima na Moravu asi v roce 1972.“ – „Jaké to pro vás bylo zjištění – co to pro vás znamenalo?“ – „Já jsem tomu věřila, ale druzí tomu moc věřit nechtěli. Říkali my: 'Jsme Slováci přeci, všude máme napsanou národnost Slovenskou.' Ale když jsme začali jezdit do té Kamienky, tak zjistili, že je to pravda. Kamienka je rodná vesnice našich předků. Kamienka a Jarabina – to byla Podkarpatská Rus.“

  • „Když československá vláda volala svoje potomky zpět do vlasti, maminka trvala na tom, že pojede. Říkala tátovi: ´Jestli chceš, tak tady zůstaň.´ Nakonec táta svolil, prodali, co mohli, ale dům a polnosti tam zůstaly. Naložili jsme věci do vlaku. Já vám řeknu, že první auto jsme viděli, když jsme se stěhovali z Rumunska, když pro nás přijeli náklaďáky. Byla to Avie. Bylo to naše první setkání s autem. Naložili nás do vagónu. Ti první, kteří jeli v roce 1947, ti jeli ještě ve vagónech pro dobytek. Měli tam slámu, vzali si peřiny. Jela třeba i rodina s dítětem, které bylo ještě v peřince, a jeli celých 14 dní v tom vagónu. Takže když přijeli, byli vymrzlí.“

  • „Můžu se zeptat, proč sem vaši rodiče chtěli, z toho Rumunska?“ - „No tak oni tam nebyli doma. Oni nám říkali: ´Vy jste Slováci, běžte si na Slovensko.´ A pak jsme přišli sem a zase nám říkali: ´Vy jste Rumuni, běžte si do Rumunska.´ A ještě i sprostě. Naši se kvůli tomu hodně zlobili. A třeba i na té Moravě, v Troskotovicích, tam dodnes jsou přesvědčení, že jsme Rumuni. My s Rumuny nemáme opravdu nic společného!“

  • „Kde vlastně jste doma? Když mluvíte o Rumunsku, o Slovensku?“ „Tady. V Rumunsku jsem byla sedm a půl roku, necelých osm. Dalších osm, devět let jsem byla na Moravě, a tady, v Chomutově, už jsem od devětapadesátého roku.“

  • „To víte, z těch zážitků, co já si pamatuji… my jsme jeli týden. Měli jsme vlak a měli jsme kupé. Byly jsme dvě rodiny v jednom kupé, nás bylo pět, potom ještě Máňa a děti, takže celkem nás bylo osm. A jinak byly ještě zvlášť vagóny, ve kterých se vezl jenom ten nejnutnější nábytek. Kdo chtěl, mohl si vzít nábytek, ale všichni neměli nábytek, tenkrát toho nebylo mnoho. Takže to tak naskládali do těch vagónů, co bylo, takové to jídlo, věci, co bylo. Někteří pak zakotvili ve Volarech, v Chlumu, někteří se rozešli trochu, takže zůstali v Chebu, a my jsme bydleli na Moravě mezi Mikulovem, Znojmem a Pohořelicemi, tam uprostřed je malá vesnička Troskotovice. Šli jsme tam proto, že tam už bydlela maminčina sestra.“

  • „A víte tedy, proč rodiče chtěli sem?“ „Oni prostě věděli, že patří sem, že patří na Slovensko, chtěli na Slovensko. Jenže vláda to tady měla uvolněné po odsunu Němců. Oni nám ale neřekli kam, naši mysleli, že jdou na Slovensko, najednou se ale ocitli v Chebu. Takže byl na ně udělaný takový trošku podraz. Ale zaplať pán bůh za to. Kolikrát se i modlím, že jim pán bůh dal to vnuknutí odjet. Protože jak my se máme tady, to oni se tam tak nemají. Tam ještě pořád žijí postaru. Sice kroj už odložili, ale žijí postaru. Bez koupelen, beze všeho. V lavóru se tam umývají, pro naše děti už je to úplně šok, když tam přijedou, že se nemají kde umýt.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Chomutov, 03.05.2006

    (audio)
    délka: 01:44:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Sudetské osudy
  • 2

    Praha, 14.08.2017

    (audio)
    délka: 01:48:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Nejsme tu sami: příběhy našich menšin
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Že nejsme Slováci, ale Rusíni, jsme zjistili až v 70. letech

Kateřina Marťáková
Kateřina Marťáková
zdroj: archiv pamětníka

Kateřina Romaňáková, rozená Marťáková se narodila 21. ledna 1941 v Rumunsku v obci Skejuš. Její předci do Skejuše přišli kolem roku 1850 z vesnice Kamienka, která dnes leží na severovýchodním Slovensku. Kateřina měla šest sourozenců, z nichž dva zemřeli v dětském věku. V roce 1941 narukoval její otec do války, u Stalingradu padl do zajetí a domů se vrátil až v roce 1947. Kateřina po válce ve Skejuši navštěvovala slovenskou i rumunskou školu. Život tam byl drsný a jejich hospodářství rodinu sotva uživilo. V roce 1949 tedy přijali nabídku československé vlády reemigrovat do vlasti. Jejich cílem mělo být Slovensko, odkud pocházeli předci, ovšem vlak s emigranty je vyložil v Chebu. Spolu s dalšími 15 rodinami se nakonec usadili v jihomoravských Troskotovicích, kde od státu dostali hospodářství po vystěhovaných Rakušanech. Kateřina na přání otce nepokračovala ve studiích a od šestnácti let pracovala v rodinném hospodářství. V roce 1959 rodina podlehla tlaku komunistů a vstoupila do JZD. V témže roce se Kateřina osamostatnila a přestěhovala se k sestře do Chomutova. Bez vzdělání zde těžko hledala uplatnění. Pracovala v restauraci a poté 32 let jako jeřábnice. Ačkoli oficiálně byli považováni za Slováky, v 70. letech se díky etnografickým průzkumům dověděli, že jsou původem rusínští Lemkové. Marťákovi a další rodiny ze Skejuše si udrželi rusínské zvyky i jazyk, které do Rumunska přinesli jejich předci před sto padesáti lety. Kateřina Romaňáková se k rusínské národnosti hrdě hlásí. Založila úspěšný rusínský folklorní soubor Skejušan, s nímž navštěvuje domácí i evropské festivaly.