„Co je zvláštního být Židem ve srovnání s jinými? Těžko říct. Psychologicky určitě pocit určité pronásledovanosti. Přišel jsem do Izraele a ptali se mne: ‚Co to pro tebe znamená být Žid na tom Slovensku, ve střední Evropě?‘ (...) Být Žid, to je komplex, psychologický komplex. Je to někde hluboko v duši psychologická vada a Izrael je terapie. Už nemusíš se stydět, co jsi. (...) Židé neříkali: ‚Jsi Žid, ale jsi unsere (náš).‘ To bylo takové heslo. Byl jsem jako mladík v Praze a někdo se mne ptal, kde je hřbitov. (...) Já jsem nevěděl, že v Praze je nějaký významný hřbitov, nebyl jsem součást pražské židovské kultury, spíš té maďarské, budapešťské. (...) Tak jsem se zeptal: ‚Jste unsere?‘ Nevěděl, o čem mluvím.“
„Už jako děti jsme vyrůstaly v tom pocitu, že naše místo je v Izraeli. Naše matka měla velkou rodinu, sestry a bratra v Izraeli. (...) Celý můj život byl nasměrovaný na to, že odejdu do Izraele. Nevím, jestli je to obvyklé, že emigrace je jako odejít z domova, já jsem neměl ten pocit. Dunajská Streda pro mne nedávala pocit domova. I když to bylo město, kde jsem se narodil, předkové též. Ze strany, alespoň částečně, přes dvě stě roků tam žili. Připravoval jsem se, že den po maturitě odejdu, a to se skutečně stalo. (...) Německy jsem uměl jen částečně, byl jsem bilingvní s maďarštinou a slovenštinou.“
„V Dunajské Stredě byla polovina obyvatel Židé. Bylo jich příliš mnoho na tuto oblast a jedinou oblastí, které se mohli věnovat, byl obchod se zemědělskými produkty. Většina z nich živořila, nebyli to žádní boháči. Ti úspěšnější či odvážnější se zabývali spekulacemi. Jako ekonom se na to dívám, že oni skupovali obilí předtím, než dozrálo, skupovali opce. Skupovali to od sedláků, kteří potřebovali peníze, aby třeba nabrali dělníky. Tak dopředu zaplatili za pevnou cenu, a když cena obilí šla nahoru, tak na tom vydělali. Většinou dostali různé slevy, takže mohli uspět. V Horných Salibách se tím zabýval můj děda a též jeho bratr. Po válce, zdá se, prodělali na tom obilí a on zkrachoval.“
„Ten osud 20. století, to utrpení našich rodičů, je zajímavější než ten náš osud. (...) Trocha akademického pohledu, jak se na to dívám. My jsme se narodili do komunity, která kulturně fakticky už neexistovala, která umírala a jen přežívala. My jsme ještě vyrůstali s pohádkami, které vyprávěly o životě před (válkou). Aspoň já to osobně vnímám, že životní osud i historie světa je rozdělená na dvě části. Na část před druhou světovou válkou a část po ní. Část před je kompletní, tam jsou rodiny, tam jsou babičky, kde jsou normální lidské vztahy, bída a bohatství. Potom už je svět, který je zlomený. Podle barev bych řekl: ‚Toto je osvětlené sluníčkem a tamto je tma.‘“
„Vždy mi říkali, že příčina jsem já, protože jsem se narodil v roce 1949, matka byla v jiném stavu. Pravda je, že nemohli vědět, že komunisté uzavřou hranice. Většina rodin odešla. Myslím si, že otec nikdy nechtěl odejít. Cítil se součástí té oblasti, to své utrpení a možná i nějaké pozitivní vzpomínky, to zažil tam (na jižním Slovensku, pozn. autora), a to ho možná přitahovalo víc než Izrael. On byl velmi racionální a říkal, že ten Izrael nemá šanci přežít a že je tam teplo, a další racionální výmluvy.“
Eugen Roden se narodil v roce 1949 v Dunajské Stredě na jižním Slovensku jako Eugen Loewy v maďarsky hovořící židovské rodině. Oba jeho rodiče, matka Ida Kauferová i otec Alfréd Loewy, přežili holocaust. Jeho dědeček z otcovy strany pocházel ze Sedmihradska v dnešním Rumunsku, dědeček z matčiny strany ze slovenské části Uher. Válku přečkal otec v pracovních táborech maďarské armády, matka spolu se svými čtyřmi sestrami přežila Osvětim, otrocké práce v továrnách a pochod smrti do tábora v Ravensbrücku. Po válce se jeho rodiče usadili v Dunajské Stredě a založili rodinu. Po dceři Alžbětě (1947) se jim v roce 1949 narodil syn Eugen. Vyučil se automechanikem a dálkově si dokončil střední průmyslovou školu s maturitou. Koncem šedesátých let si změnil příjmení z Loewy na méně židovsky znějící Roden. Nechtěl žít v Československu a po emigraci sestry Alžběty do Izraele v roce 1967 neměl již důvod zůstávat. Po maturitě v létě 1968, ještě před srpnovou invazí, odjel do Vídně a odtud přímo do Izraele. Svým rodičům neřekl nic, nechtěl riskovat, že mu v emigraci zabrání. V Izraeli se rychle integroval, vystudoval ekonomii, odsloužil si vojenskou službu, mnoho let pracoval na ministerstvu financí jako konzultant a stal se odborníkem na sestavování rozpočtu a na sociální zabezpečení. Oba rodiče se postupně na přelomu 70. a 80. let legálně vystěhovali za svými dětmi do Izraele. Eugen Roden se v devadesátých letech z osobních důvodů přestěhoval do Prahy. V Praze žije dodnes, do České republiky přivedl několik izraelských investorů, spolupracoval s developerskými společnostmi. Mezi nejvýznamnější projekty, na kterých se podílel, patří například Obchodní centrum Flora v Praze na Vinohradech.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
