Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eugen Roden roz. Loewy (* 1949)

Životní osud i historie světa je rozdělena na dvě části. Na část před druhou světovou válkou a část po ní

  • narodil se v roce 1949 v Dunajské Stredě jako Eugen Loewy

  • židovského původu, rodný jazyk maďarština, slovenské školy

  • oba rodiče přežili holocaust

  • vyučil se automechanikem

  • koncem 60. let si změnil příjmení na Roden

  • v roce 1967 emigrovala starší sestra Alžběta do Izraele

  • v květnu 1968 složil maturitu na dálkovém studiu střední školy

  • v květnu 1968 odjel přes Vídeň do Izraele

  • v Izraeli vystudoval ekonomii

  • pracoval jako konzultant pro ministerstvo financí

  • od 90. let žije trvale v Praze, kde podniká

Dva světy

Eugen Roden se narodil v 1949 na jižním Slovensku v Dunajské Stredě jako Eugen Loewy v maďarsky hovořící židovské rodině. Oba jeho rodiče přežili holocaust, každý trochu jiným způsobem. O svém životě nechce moc vyprávět, není prý tak zajímavý, na rozdíl od životů, které prožili jeho předci.

„Ten osud 20. století, to utrpení našich rodičů, je zajímavější než ten náš osud. (…) Trocha akademického pohledu, jak se na to dívám. My jsme se narodili do komunity, která kulturně fakticky už neexistovala, která umírala a jen přežívala. My jsme ještě vyrůstali s pohádkami, které vyprávěly o životě před válkou. Aspoň já to osobně vnímám, že životní osud i historie světa je rozdělena na dvě části. Na část před druhou světovou válkou a část po ní. Část před je kompletní, tam jsou rodiny, tam jsou babičky, kde jsou normální lidské vztahy, bída a bohatství. Potom už je svět, který je zlomený. Podle barev bych řekl: ‚Toto je osvětlené sluníčkem a tamto je tma.‘“

Eugen Roden hodně vypráví jak o rodině své matky Idy Kauferové, tak o rodině svého otce Alfréda Loewyho (1913). Jeho dědeček z matčiny strany Adolf Kaufer pocházel ze slovenské části Uher, babička odkudsi od Piešťan, mluvila slovensky i maďarsky a její předci přišli do Horních Uher (na Slovensko) z Moravy někdy v polovině 19. století.

Oba rodiče pocházeli z rodin celkem sekulárních Židů, kteří se snažili asimilovat do okolního prostředí, nejdříve maďarského a později slovenského. Otec Eugena Rodena se narodil v roce 1913 v Dunajské Stredě a jeho děda pocházel z maďarské Transylvánie, ležící na území dnešního Rumunska. Z ekonomických důvodů odešel jako mladík do tehdejšího Prešpurku (Bratislavy) studovat v náboženské škole – ješivě. Nicméně se vyučil kameníkem a v tomto řemesle pokračoval až do začátku první světové války.

Dědeček byl odveden do války hned v srpnu 1914 a již na konci tohoto roku padl do ruského zajetí. Ze zajetí v Rusku se vrátil až v roce 1921. Jeho vnuk se domnívá, že se v Rusku možná i usadil, že by tam možná za jiných okolností zůstal. V Rusku však panoval chaos občanské války, ve které vítězili bolševici. Jeho děda se vrátil k rodině na Slovensku, ale už nikdy nenašel dobrý vztah ke svému synovi, otci Eugena Rodena, kterého neviděl vyrůstat. Nikdy prý o svém životě v Rusku moc nevyprávěl.

Obživa Židů na Žitném ostrově

Rodina pamětníkovy matky pocházela také z jihu Slovenska, také z maďarské oblasti, která však měla blíže ke slovenskému obyvatelstvu. Jeho děda se věnoval obchodu s obilím jako mnoho dalších.

V Dunajské Stredě byla polovina obyvatel Židé. Bylo jich příliš mnoho na tuto oblast a jedinou oblastí, které se mohli věnovat, byl obchod se zemědělskými produkty. Většina z nich živořila, nebyli to žádní boháči. Ti úspěšnější či odvážnější se zabývali spekulacemi. Jako ekonom se na to dívám, že oni skupovali obilí předtím, než dozrálo, skupovali opce. Skupovali to od sedláků, kteří potřebovali peníze, aby třeba nabrali dělníky. Tak dopředu zaplatili za pevnou cenu, a když cena obilí šla nahoru, tak na tom vydělali. Většinou dostali různé slevy, takže mohli uspět. V Horných Salibách se tím zabýval můj děda a též jeho bratr. Po válce, zdá se, prodělali na tom obilí a on zkrachoval.“

Oba rodiče Eugena Rodena přežili válku, ve které jim hrozila záhuba. Jeho otec sloužil jako voják v pracovních oddílech maďarské armády. O svých zážitcích však nikomu moc nevyprávěl, byl to spíše uzavřený člověk. Ze strany příbuzenstva matky přežilo šest sourozenců z osmi (včetně matky). Dva bratři zahynuli na východní frontě v uniformě maďarské armády, další bratr Fery (František) Kaufer byl zajat a dostal se nakonec do československé armády generála Svobody. Zbývající čtyři sestry byly odvedeny v roce 1944 do Osvětimi. Všechny čtyři sestry prošly selekcí, navzájem se podporovaly a díky tomu přežily nucené práce v továrně nedaleko Berlína.  

Matka se sestrami se vrátila na Slovensko. Jih Slovenska byl opět československý. Pamětníkova matka začala pracovat jako švadlena a začala se poohlížet po partnerovi. Rodiče se seznámili krátce po válce a rychle se rozhodli založit rodinu. Za normálních okolností by se k tomu neodhodlali, ale rok po konci války rozhodně ještě nepředstavoval normální okolnosti. Nutkání založit rodinu, aby tím překonali tragédii holocaustu, bylo silnější. Narodily se jim dvě děti, dcera Alžběta[1] (1947) a syn Eugen (1949). Manželství se úplně nevyvedlo, oba manželé se sice nikdy nerozvedli, ale jejich hádky byly na denním pořádku.

Přišel únor 1948 a s ním komunistický převrat; zanedlouho poté vznikl Stát Izrael. Českoslovenští Židé měli krátkou možnost odejít legálně do Izraele. Netušili, že tato možnost se brzy na dlouhá léta uzavře. Dvě matčiny sestry této možnosti využily, další zůstaly v Československu, během padesátých a šedesátých let však odešly i ony.

Ptám se Eugena Rodena, proč vlastně jeho rodiče neodešli v roce 1948, kdy to ještě šlo? „Vždy mi říkali, že příčina jsem já, protože jsem se narodil v roce 1949, matka byla v jiném stavu. Pravda je, že nemohli vědět, že komunisté uzavřou hranice. Většina rodin odešla. Myslím si, že otec nikdy nechtěl odejít. Cítil se součástí té oblasti, to své utrpení a možná i nějaké pozitivní vzpomínky, to zažil tam (na jižním Slovensku, pozn. autora), a to ho možná přitahovalo víc než Izrael. On byl velmi racionální a říkal, že ten Izrael nemá šanci přežít a že je tam teplo, a další racionální výmluvy.“ Alfréd Loewy, jeho otec, by se prý jakožto šikovný řemeslník v Izraeli bez problémů uživil, navíc se vzděláním z bratislavské ješivy uměl docela slušně hebrejsky, i když to samozřejmě nebyla hebrejština, kterou se mluvilo v Izraeli.

Eugen Roden se v dětství cítil jako outsider, byl jediný Žid v celé třídě, v tom byl velký rozdíl mezi ním, narozeným v roce 1949, a jeho o dva roky starší sestrou, která měla mnoho židovských spolužáků. Židovská komunita v Dunajské Stredě a nejen tam pomalu mizela, chyběly děti ročníku 1949 a mladší, protože mnoho jejich potenciálních rodičů odešlo v těchto letech do Izraele. Malý Eugen se v té době uzavřel do sebe, do určité sociální izolace, která byla porušena až v polovině šedesátých let. S pomocí své starší sestry a jejích kamarádů začal objevovat po malých doušcích jiný svět, ne jen ten maloměstský, dunajskostredský, ale i ten velkoměstský, bratislavský.

Emigrace od Izraele

Vyučil se automechanikem a dálkově dokončil střední průmyslovou školu s maturitou. Někdy v té době si změnil příjmení Loewy na méně židovsky znějící Eugen Roden. Jak dospíval, nechtěl poslouchat neustálé hádky svých rodičů, a když v roce 1967 emigrovala jeho sestra do Izraele, neměl již důvod zůstávat v Československu. „Matka byla překvapená, že jsem odešel, nic jsem předem neřekl. Emočně jsem se od svých rodičů odpojil již mnohem dřív,“ říká dnes pamětník. Odjel do Vídně ihned po maturitě v roce 1968, ještě před srpnovou invazí, a odtud přímo do Izraele. Svým rodičům dopředu neřekl nic, nechtěl riskovat, že by mu v tom zabránili.

„Už jako děti jsme vyrůstaly v tom pocitu, že naše místo je v Izraeli. Naše matka měla velkou rodinu, sestry a bratra v Izraeli. Celý můj život byl nasměrovaný na to, že odejdu do Izraele. Nevím, jestli je to obvyklé, že emigrace je jako odejít z domova, já jsem neměl ten pocit. Dunajská Streda mi nedávala pocit domova. I když to bylo město, kde jsem se narodil, předkové též. Ze strany, alespoň částečně, přes dvě stě roků tam žili. Připravoval jsem se, že den po maturitě odejdu, a to se skutečně stalo. Německy jsem uměl jen částečně, byl jsem bilingvní s maďarštinou a slovenštinou.“ 

V Izraeli se Eugen Roden integroval poměrně rychle, vystudoval ekonomii, odsloužil si vojenskou službu, mnoho let pracoval na ministerstvu financí jako konzultant a stal se z něj odborník na tvorbu rozpočtu a sociální zabezpečení. Oženil se a založil rodinu. Na začátku devadesátých let se mu však manželství rozpadlo. Rozvedl se a manželce přenechal dům na březích Genazaretského jezera. Rozhodl se po čtyřicítce začít znovu na jiném místě a odstěhoval se do Prahy. „Musel jsem začít takřka od nuly, tak jako mnohokrát v životě,“ dodává Eugen Roden.

Rodiče se chtěli vystěhovat do Izraele, ale nemohli se rozhodnout. Jeho matka byla připravena odejít, ale otec lpěl na rodném domě a na životě, který znal. Alfréd Loewy se po válce vrátil k profesi kameníka a jeho hlavní obživou byly náhrobky, židovské i křesťanské. Po roce 1948 mu komunisté provozovnu zabavili, ale nechali ho v ní pracovat. Nemohl si však zvyknout na to, že mu kamenická dílna už nepatří. Jak to přesně bylo, nakolik tomu bylo pomoženo, není dnes jasné, ale někdy v roce 1958 byl odsouzen za „nesrovnalosti v účetnictví“. Odseděl si dva roky a poté už nemohl v Dunajské Stredě vykonávat profesi kameníka.  

Přesto stále lpěl na rodném domě a nechtělo se mu na tom nic měnit. Matka však chtěla odjet. „Neustále jsme žili na kufrech,“ dodává Eugen RodenVšechny její sestry už v Izraeli žily. Jeho matka navštívila Izrael v roce 1967, to se ještě vrátila na Slovensko, o deset let později, někdy kolem roku 1977, kdy tam již žily její obě děti, se tam legálně přestěhovala natrvalo. Otec se přestěhoval o tři roky později, v roce 1980. Byl k tomu prakticky donucen, ztratil i poslední emocionální pouto na Dunajskou Stredu. Komunističtí plánovači připravovali asanaci historického centra Dunajské Stredy, aby tam mohli postavit další nevzhledné paneláky. Dům musel ustoupit, pan Loewy byl donucen k jeho prodeji a následovala jeho demolice. Na místě domu dnes v Dunajské Stredě stojí budova hlavní pošty. V Izraeli se jeho otec nikdy necítil doma a po několika letech zemřel.

V mém případě nelze mluvit o návratu

Eugen Roden se přestěhoval do Prahy v polovině devadesátých let. „V mém případě nelze mluvit o návratu, já jsem předtím s Prahou neměl skoro nic společného, byl jsem tu asi dvakrát.“ Je to samozřejmě pravda, Československo již neexistovalo, nicméně znalost slovenštiny určitě usnadnila jeho integraci v Praze, dodnes mluví slovensky s příměsí českých, někdy i anglických slov. Do Prahy přivedl několik izraelských investorů, spolupracoval s developerskými společnostmi a mezi nejvýznamnější projekty, na kterých se podílel, patří například Obchodní centrum Flora v Praze na Vinohradech.

„Co je zvláštního na tom, být Židem ve srovnání s jinými? Těžko říct. Psychologicky určitě pocit určité pronásledovanosti. Přišel jsem do Izraele a ptali se mne: ‚Co to pro tebe znamená být Žid na tom Slovensku, ve Střední Evropě? Být Žid, to je komplex, psychologický komplex. Je to někde hluboko v duši psychologická vada a Izrael je terapie. Už se nemusíš stydět, co jsi. (…) Židé neříkali: ‚Jsi Žid, ale jsi unsere (náš).‘ To bylo takové heslo. Byl jsem jako mladík v Praze a někdo se mne ptal, kde je hřbitov. Já jsem nevěděl, že v Praze je nějaký významný hřbitov, nebyl jsem součást pražské židovské kultury, spíš té maďarské, budapešťské. Tak jsem se zeptal: ‚Jste unsere?‘ Nevěděl, o čem mluvím.“

[1] http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/3710

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hynek Moravec)