„No, já ji [normalizaci] neberu jako období šedi ve smyslu mé tvorby, protože byly, i když jenom jednou za rok, ale stálo to za to, byly Bertramky. V sedmdesátých a osmdesátých letech doktorka [Helena] Jarošová s doktorkou [Dagmar] Březinovou založily setkávání umělců na Bertramce. Něco naprosto neuvěřitelného. Vždy první zářijový víkend [se tam setkávali] šperkaři, umělci, oděváři, byly to dva nebo tři dny, sobota a neděle. V té zahradě Bertramky vystavovali šperkaři, byly tam přehlídky, výstavy. V tom marasmu, který byl, to byly ostrůvky. Tím pádem já jsem se tam setkávala s lidmi, kteří mi byli velmi blízcí svou tvorbou. I během roku jsme spolu žili a scházeli se. Ale přesto všechno, co tady bylo a co jsme zažívali, ty Bertramky byly neuvěřitelný impuls, slunce v té šedi.“
„Zásadní pokusy o emigraci byly dva. První byl vážný. To věděli jenom naši nejbližší příbuzní, maminčina sestra, že chceme utéct. Celá knihovna, nábytek, o všem jsme napsali [kdo si to má vzít], když utečeme. Nějaké falešné pasy tam byly, to si vzpomínám. Měli jsme utéct přes Jugoslávii, absolutně všechno bylo připravené. Takový holobyt už jsme trošku měli – to přeháním –, ale všechno bylo rozdané, už jsme měli pasy a tak. A tehdy, snad den před odjezdem, mého bratra vážně zranil opilý člověk na motorce. Takže zůstal v nemocnici a maminka řekla, že to je Boží hlas, nebo upozornění a že nikam nejede.
A pak byl druhý pokus s mým mužem, to byl rok 1975. Byli jsme na svatební cestě a dokonce už jsme měli letenky do Sao Paula. Můj muž jako výborný statik měl slíbený post u architekta v Brazílii. Bylo to v Římě a byly jsme dva novomanželské páry. Ti tři to chtěli, že emigrujeme. Zařídila nám to jedna dáma, která žila v Brazílii. A já jsem tehdy probrečela několik hodin na záchodě v hotelu. A jenom jsem odmotávala ten papír a plakala. Já jsem si nedovedla představit, že bych měla emigrovat, že bych opustila rodiče, že bych je třeba už nikdy neviděla. Pro mě to bylo tak bolestné, že jsem nemohla odjet. A bylo to teda velmi dramatické. Tehdy jsme seděli v tom pokoji a můj tehdejší muž řekl – tak, řekni ano nebo ne. Já jsem řekla, že nemůžu. A vrátili jsme se, naštěstí mi to nikdy nevyčetl. Protože byl poměrně veřejně proti komunistům, neměl na růžích ustláno. Tak to byly dva pokusy o emigraci.“
Návrhářka Liběna Rochová se narodila 21. září 1951 v Brně v rodině vědce Jaromíra Prášila a herečky Radoslavy Prášilové, rozené Závadové. Dědeček Bohuslav Závada za války působil v organizaci Obrana národa ve Vysokém Mýtě, roku 1940 byl zatčen a roku 1942 byl popraven nacistickým režimem. Otec Jaromír Prášil po válce vstoupil do KSČ, ale roku 1951 ze strany vystoupil na protest proti politickým procesům. Od té doby nemohl vykonávat původní profesi. Kádrový „škraloup“ se projevil i v životě dcery Liběny, která v roce 1967 nedostala doporučení uličního výboru ke studiu oboru divadelní kostým na textilní průmyslovce. V následujícím roce 1968, díky uvolnění Pražského jara, se však na školu dostala a roku 1972 zde odmaturovala. Po nepřijetí na pražskou UMPRUM se vydala na dráhu návrhářky na volné noze, kvůli čemuž musela složit zkoušky do Asociace profesionálních oděvních výtvarníků. Svou tvorbu nabízela k prodeji prostřednictvím sítě obchodů Dílo i skrze neoficiální bytové módní přehlídky u manželů Follových. V polovině 80. let její otec Jaromír Prášil emigroval do Rakouska a rodina byla vystavena výslechům i sledování Státní bezpečností. Roku 1989 podepsala u Follových prohlášení Několik vět. V roce 1991 dostala možnost prezentovat svou tvorbu na světovém módním veletrhu v Düsseldorfu, který jí otevřel dveře do světa, a účastnila se opakovaně do roku 1994. Roku 1999 založila Studio LR pro zakázkovou módní tvorbu. V letech 2008-2023 vedla Ateliér designu oděvu a obuvi na pražské UMPRUM, kde obhájila profesuru.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
