Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. Liběna Rochová (* 1951)

• narozena jako Liběna Prášilová 21. září 1951 v Brně

• dědeček Bohuslav Závada se účastnil odboje v organizaci Obrana národa, roku 1942 byl nacisty popraven

• matka Radoslava Prášilová, rozená Závadová, se vzdala herecké kariéry, protože nechtěla účinkovat v budovatelských hrách

• otec Jaromír Prášil vystoupil roku 1951 z KSČ, ztratil možnost vykonávat svou vědeckou profesi

• roku 1967 z politických důvodů nepřijata na střední školu

• 1968 -1972 studovala na Střední průmyslové škole textilní v oděvním ateliéru

• od 1972 se snažila prosadit jako návrhářka na volné noze

• účastnila se neformálních bytových módních přehlídek

• otec v polovině 80. let emigroval, rodina sledována Státní bezpečností

• roku 1989 podepsala prohlášení Několik vět

• 1991-1994 prezentovala svou tvorbu na Světovém módním veletrhu v Düsseldorfu

• 1999 založila Studio LR pro zakázkovou tvorbu oděvů

• 2008-2023 vyučovala na pražské UMPRUM

V době normalizace ji nepřijali na UMPRUM, komunistický režim na  ni hleděl s nedůvěrou kvůli postojům jejího otce. Liběna Rochová přesto dokázala jít svou cestou a etablovat se jako nezávislá oděvní tvůrkyně, která svůj potenciál naplno rozvinula po roce 1989. 

Morální sílu i pocit hrdosti vždy čerpala z odkazu svých předků. Dědeček z matčiny strany, brigádní generál Bohuslav Závada, byl československý legionář, který po skončení první světové války pracoval na Ministerstvu národní obrany a roku 1931 se stal velitelem 30. pěšího pluku Aloise Jiráska ve Vysokém Mýtě. Na počátku nacistické okupace vstoupil do odboje v řadách organizace Obrana národa. V únoru 1940 byl zatčen a věznili ho postupně v Pardubicích, Lipsku, Gollnowě a v berlínské věznici Alt-Moabit. „Při výsleších nikdy nikoho neprozradil, naopak svými motáky s básněmi a kresbami ostatní vězně posiloval,“ uvádí Liběna Rochová. V lednu 1942 byl v Berlíně odsouzen k trestu smrti. „Jeden gestapák mu tehdy prý řekl, že je vůdčí osobnost, oblíbený u vojáků, a když se přidá k nacistům, nic se mu nestane. Dědeček se rozčílil a odmítl to, takže byl popraven.“ K popravě zřejmě došlo v srpnu 1942 ve věznici Plötzensee. Babička, jeho žena, se ještě nějakou dobu držela naděje, že se mu podařilo vyváznout: „Říkalo se, že na tu věznici zrovna spadla bomba a někteří vězni snad utekli. Moje babička věřila, že dědeček stále žije. Ale ani přes Červený kříž se ho vypátrat nepodařilo,“ říká Liběna Rochová. 

Dědečkův odkaz je pro Liběnu Rochovou stále živý a předává ho dalším generacím. Když byl Bohuslav Závada 8. května 2025 vyznamenán Křížem obrany státu od ministryně obrany, zúčastnila se předávání na Vítkově i se svými dětmi a vnuky: „Chtěla jsem, aby znali tu historii celou. Obzvlášť v dnešní době je to důležité.“ 

Po Bohuslavu Závadovi zůstala babička jako vdova se čtyřmi dcerami. „Neměli žádné peníze. Babička prodávala, co se dalo, pěstovala brambory, ovoce a zeleninu.“ 

Uliční výbor ji nepustil na střední školu

Po válce se ovdovělá babička přestěhovala z Vysokého Mýta do Brna a jedna z jejích dcer – Radoslava, budoucí matka Liběny Rochové – tu vystudovala hereckou konzervatoř. 

Radoslava Závadová se v Brně provdala za Jaromíra Prášila, ale slibně se rozvíjející hereckou kariéru záhy ukončila. Po převzetí moci komunisty roku 1948 nechtěla jako herečka účinkovat v budovatelských hrách, oslavujících nový režim. V následujících letech se zapojila do činnosti amatérského divadelního spolku Svatoboj v Husovicích. Její prioritou v té době však byla péče o děti – dceru Liběnu, která se narodila 21. září 1951, a syna Luďka, jenž přišel na svět o tři roky později. 

Otec Jaromír Prášil vystudoval Vysoké učení technické v Brně, kde také odstartoval svou vědeckou kariéru v oblasti energetiky. V poválečném nadšení vstoupil do KSČ, ale v roce 1951 na protest proti politickým procesům ze strany vystoupil. „Ze školy ho vyhodili, jednu dobu musel nosit plechy v brněnské Zbrojovce, pak dělal jiné podřadné práce,“ říká Liběna Rochová. 

Své dětství vnímá jako velmi šťastné: „Bylo krásné v tom, že jsme měli velké vzory, hodnoty jako statečnost a hrdinství se propisovaly do našeho života.“ 

Vyrůstala v rodinném domě nejen s nejužší rodinou, ale i s tetou, strýcem, bratrancem a sestřenicí. Roku 1957 nastoupila do základní školy: „Rodiče si nepřáli, abych šla do Pionýra, ale nic mi nezakazovali. Nějakou chvilku jsem tam byla, i když jsem měla pocit, že rodiče nějak zrazuju.“ Chodila do výtvarného kroužku Petra Skácela, bratra básníka Jana Skácela, který jí doporučil studium textilní průmyslovky. Liběna toužila studovat obor divadelní kostýmy. 

V roce 1967, kdy končila základní školu, však nedostala k přihlášce doporučení od uličního výboru: „Předseda řekl tatínkovi, že mu to nepodepíše, že máme ten škraloup. Jako další důvod uvedli, že neumím šít.“ 

Nastoupila tedy na školu založenou již v 19. století spolkem Vesna jako pokračovací dívčí škola: „Dívky se tam učily, jak být dobrými manželkami, jak se starat o rodinu, o dítě, vařit, péct a oprašovat manžela,“ popisuje Liběna Rochová. „Za mých časů se ovšem název Vesna používat nesměl. My jsme tomu říkaly ,knedlíkárna’. Byly tam dívky a slečny z celé Moravy. A ten rok byl pro mě nakonec skvělý. Naučila jsem se výborně šít, přebalovat děti, vařit, péct, což jsem později zúročila.“ 

Během onoho školního roku došlo k politickému uvolnění Pražského jara, takže na jaře 1968 se Liběna již bez potíží dostala na textilní průmyslovku. Obor divadelní kostým však tento rok nebyl otevřen, takže se hlásila do textilního ateliéru. 

170 uchazečů, dva přijatí

O prázdninách před Liběniným nástupem na střední školu došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Ráno okolo čtvrté, páté, jsem se probudila obrovským hlukem. Nad naším domem přelétala letadla na tuřanské letiště. To už hlásili v rozhlase, co se děje,“ vzpomíná. „Maminku ty události úplně zlomily. Všechny nás to ranilo.“ Se sestřenicí Světlou vyrazily k budově bývalého biskupského alumnátu, obsazeného sovětskými vojáky. „Chtěly jsme je přemlouvat, ať odejdou. Stáli proti nám velmi mladí kluci s namířenými samopaly. Nedovedly jsme si představit, že by tu zbraň použili. Pak nás nějaký Čech odtamtud odehnal, ať jdeme pryč, že je to nebezpečné.“ 

Na střední škole, kam Liběna nastoupila v září 1968, stále přetrvávala svobodomyslnější atmosféra. „Necítila jsem žádné napětí, snad jen ze strany ruštinářky, protože její předmět jsem se snažila bojkotovat.“ Ještě v roce 1969 mohla Liběna se školou odjet na studijní cestu do Itálie, kde studovali renesanční památky jako součást výuky dějin umění. 

V době, kdy Liběna maturovala, se psal rok 1972 a normalizace již byla v plném proudu. Po maturitě se chtěla hlásit na oděvní tvorbu na pražskou UMPRUM. Jeden profesor ji upozornil, že v tom případě by měla vstoupit do nově založeného Socialistického svazu mládeže, což odmítla: „Řekla jsem, že je to takový předstupeň KSČ.“ 

„Přijímačky byly senzační, dostala jsem se do druhého kola, trhala jsem nějaké látky a vyráběla velkorysý plášť,“ vzpomíná Liběna Rochová na talentové zkoušky na UMPRUM. Nakonec ji ale nepřijali: „O důvodu nechci spekulovat. Zájem byl obrovský, hlásilo se 170 lidí a brali jen dva. Bylo běžné, že lidé se na školu hlásili třikrát i čtyřikrát po sobě. Ale samozřejmě, můj rodinný původ mohl být přitěžující.“ 

Dva pokusy o emigraci

Na začátku normalizace rodina Prášilových vážně uvažovala o emigraci. Na Západ chtěli odejít přes Jugoslávii. „Věděli o tom jen nejbližší příbuzní, maminčina sestra. Hodně věcí jsme už rozdali, sepsali jsme, kdo si má vzít knihovnu, nábytek a tak dále. Měli jsme připravené falešné pasy.“ Těsně před odjezdem ale došlo k tragické nehodě – Liběnina bratra vážně zranil opilý řidič na motorce. „Maminka řekla, že je to Boží hlas, upozornění. Takže jsme nikam nejeli.“ 

Druhý pokus o emigraci zažila krátce po své svatbě v roce 1974. S manželem a ještě jedním manželským párem roku 1975 vyrazili na společnou svatební cestu do Říma. Odsud již měli koupené letenky do brazilského Sao Paula, kde měl manžel jako odborník-statik již domluvené místo v architektonické kanceláři. Liběna se ale uvědomila, že emigrace je pro ni citově neúnosná: „Strávila jsem několik hodin na záchodě v hotelu, kde jsem jen odmotávala toaletní papír a plakala. Nedovedla jsem si představit, že bych opustila rodiče, že bych je třeba už nikdy neviděla.“ Manžel ji požádal, aby se vyjádřila, zda pojede nebo ne. „Řekla jsem, že nemůžu, a vrátili jsme se. Naštěstí mi to nikdy nevyčetl, přestože kvůli svým postojům neměl v Československu na růžích ustláno.“  

Svého rozhodnutí Liběna Rochová nikdy nelitovala: „Byla jsem ráda, že jsem zůstala s rodiči. Všechno, co se stalo, beru tak, že se to stát mělo. Nemám žádná co by, kdyby.“ 

Bytové přehlídky a památné Bertramky

Po nepřijetí na UMPRUM se Liběna rozhodla jít jako návrhářka svou vlastní cestou. Ve své tvorbě vždy propojovala módu s výtvarným uměním: „Baví mě dělat oděvní objekty, sochy v pohybu. K tomu jsem celý život nějak spěla, bylo to ve mně zašifrované. Proto i mé současné kolekce jsou inspirované výtvarným uměním. Mezi uměním a módou jsem balancovala vždy. V Československu to nebylo běžné, ale ve světě byl fashion art normální disciplína.“ 

Zpočátku ovšem nemohla tvořit na volné noze. Aby se vyhnula stíhání za příživnictví (tedy vyhýbání se pracovní povinnosti), musela si najít zaměstnání v prádelnách a tvorbě oděvů se věnovala jen ve volném čase. „Když o tom dnes přemýšlím, je strašné, jak člověka lámali a ničili osobnost,“ uvažuje Liběna Rochová. 

Aby se mohla stát profesionální návrhářkou a získala tak oprávnění ke svobodnému povolání, musela složit zkoušky do Asociace profesionálních oděvních výtvarníků. „Bylo to něco jako diplomová práce, musela jsem ušít celou kolekci, udělat prezentaci, předložit skici.“

Ani jako státem uznaná návrhářka ovšem nemohla své modely prodávat sama, ale jen skrze Dílo, prodejní síť Svazu výtvarných umělců. Každý objekt přitom musela schválit komise. Liběna také působila jako hostující oděvní výtvarnice pro Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV), které sdružovalo řemeslníky a zaměřovalo se na obnovování tradičních lidových technik v malosériové výrobě. 

Kromě již zmíněného Díla a ÚLUV měla ovšem také neoficiální zákaznice. „Stejně jako existovala bytová divadelní představení, byly i bytové módní přehlídky. Návrhářka Ivana Follová s manželem, filmovým kritikem Janem Follem, pořádali ve svém bytě v Mezibranské ulici tajné přehlídky, na nichž se scházely ženy s citem pro výtvarné umění i módu. Často to byly sklářky či jiné umělkyně.“ 

Normalizace bývá často popisována jako doba šedi, Liběna Rochová však konstatuje, že v jejím tvůrčím životě rozhodně šedivá nebyla. Jedním z ostrůvků zalitých sluncem v dobovém marasmu pro ni byla setkání výtvarníků na Bertramce, která iniciovala historička oděvní kultury Helena Jarošová a doktorka Dráža Březinová z Národního muzea. „To bylo něco naprosto neuvěřitelného. Vždy první zářijový víkend na Bertramce společně vystavovali šperkaři, umělci, tvůrci oděvů… Setkávala jsem se tam s lidmi, kteří mi byli svou tvorbou blízcí, vždy to byl skvělý tvůrčí impuls. Scházeli jsme se i jindy během roku.“  

Kromě samotného režimu omezoval tvůrčí rozvoj oděvních návrhářů také chronický nedostatek materiálů. „Nic nebylo k sehnání. To byl důvod, proč jsem pracovala s netkanými textiliemi, s dráty, s alternativními látkami, s pytlovinou,“ vysvětluje Liběna Rochová. Nedostatek ji nutil k větší kreativitě: látky si například někdy nechávala barvit ve vršovické čistírně a barvírně. Často pracovala s technickými textiliemi, určenými původně k jinému účelu než na výrobu oblečení. 

Člověk si připadal bezbranný

V polovině osmdesátých let se Liběnin otec Jaromír Prášil rozhodl ve svých šestašedesáti letech emigrovat. Odjel do Rakouska na pozvání profesora z Vídeňské univerzity, původně jen na přednášku. „Za dva nebo za tři dny volal, že tam zůstává. Pro nás to byl šok,“ konstatuje Liběna Rochová. Zmiňuje, že otec měl i dříve možnosti zůstat v zahraničí, ale nechtěl rodinu ohrozit – tuto příležitost však vnímal jako poslední šanci. 

Jenže onen vídeňský profesor mu nepomohl etablovat se na novém působišti: „Pan profesor od něj dal ruce pryč a řekl, že chce mít dobré vztahy s českými univerzitami. Prostě ho hodil přes palubu.“ Jaromír Prášil tedy musel do utečeneckého tábora, kde díky své znalosti více cizích jazyků působil na recepci. „Těžce se protloukal a po nějakou dobu na tom byl sociálně velmi špatně,“ popisuje Liběna Rochová. 

Rodina se po otcově emigraci ocitla v hledáčku brněnské Státní bezpečnosti. „Zvali mě k výslechům na Leninku, cítila jsem z jejich chování nátlak a aroganci.“ Občas mívala pocit, že je rodina sledována: v noci bezdůvodně zastavovalo před jejich domem auto, jednou si všimla, že z protějšího domu je kdosi pozoruje dalekohledem. Po roce 1989 se rodina dozvěděla od poštovní doručovatelky, že jejich korespondenci musela před vhozením do schránky dávat ke kontrole StB. „Doručit mohla jenom ty, které ,prošly‘,“ dodává Liběna Rochová. 

Radoslava Prášilová po čase mohla za manželem do Rakouska jezdit, jednou za rok ho směla navštěvovat i Liběna a dokonce měla možnost v tamějším „nóbl“ salonu pro vídeňské dámy prezentovat své modely. 

Na konci osmdesátých let se Liběna Rochová účastnila jedné z demonstrací Palachova týdne: „Stála jsem na Václavském náměstí, na dohled byla vodní děla. A to bylo strašné. Člověk si připadá naprosto bezbranný. Přesně si vybavuji bezradnost a smutek toho okamžiku.“ 

V červnu roku 1989 podepsala prohlášení Několik vět, které jí k podpisu nabídl Jan Foll: „Ani vteřinu jsem neváhala. Cítila jsem jisté zadostiučinění, protože jsem si trochu vyčítala, že jsem nepodepsala Chartu. Moje jméno potom přečetli ve vysílání Hlasu Ameriky. Vzpomínám si, že v Mladé frontě se tenkrát psalo, že všechny signatáře pozavírají. To nebylo příjemné, měla jsem tehdy osmnáctiměsíčního syna. Ale s odkazem na dědečka a tatínka jsem si říkala, že to je důležité.“ 

V létě 1989 podle ní ještě nikdo nepředvídal, že se režim zhroutí, a navíc, že to přijde tak brzy. „V skrytu duše člověk doufal, že se to musí jednou zlomit. Ale spíš jsem byla skeptická. Žili jsme v tom už tolik let…“ 

Události nabraly rychlý spád

Sedmnáctého listopadu 1989 byla Liběna Rochová se synem v Brně, zatímco její manžel zrovna účinkoval v Praze s amatérským divadlem. V následujících dnech podporovali stávkující studenty brněnské JAMU, nosili jim do školy potraviny. 

Začátkem prosince už poprvé mohli celá rodina navštívit Jaromíra Prášila ve Vídni. Zde strávili i 29. prosinec, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem: „Byli jsme jako přikovaní u malého televizoru. Události nabraly šílenou rychlost. Připadalo mi to jako něco nádherného, neuvěřitelného.“ 

Jaromír Prášil roku 1991 využil možnosti habilitovat se na Vojenské akademii v Brně. Bylo mu sděleno, že půjde jen o formalitu, protože v minulosti mu v habilitaci zabránil komunistický režim. Realita však byla poněkud jiná: v hablitační komisi zasedali důstojníci z řad komunistických starých struktur. Liběna Rochová popisuje situaci: „Ptali se ho: ‚A pane doktore, ty vaše výpočty tužkou na papíře, jsou v době počítačů vůbec k něčemu dobré?‘ Tatínek se nadechl a odpověděl: ,Kdyby nebyly aktuální, tak by mi práci, která je na nich založená, minulý měsíc neuvěřejnili v odborné publikaci v Rakousku a Švýcarsku.’ Nadechl se, zhroutil se na zem a při převozu do nemocnice zemřel.“

Dveře do světa a cesta zpět

Liběna Rochová dostala v témže roce možnost prezentovat svou práci na světovém veletrhu módy v Düsseldorfu. Představila tu kolekci, vycházející z její spolupráce s ÚLUV, která odkazovala na tradiční řemeslné a rukodělné techniky, které přenášela do esteticky současného oděvu. Trochu se jí dotklo, že jako návrhářka z Československa byla poněkud blahosklonně prezentována coby „svěží vítr z Východu“. Nicméně prezentace v Düsseldorfu jí otevřela dveře do mezinárodního světa módy a veletrhu se zúčastňovala čtyři roky, dostala i pozvání na newyorský fashion week.  

Postupně ale cítila, že pokud bude takto pokračovat, směřuje spíše do světa modelové konfekce, kde má hlavní slovo byznys a následování trendů. „Říkala jsem si, že jsem spíš kreatér než obchodník s oděvy. Nechtěla jsem se podbízet trendům, které udávaly výběr barev i střihů. Chtěla jsem tvořit tak, jak to cítím já.“ 

Düsseldorfský veletrh tedy po roce 1994 opustila: „Jsem ráda, že jsem si zachovala svobodu, své vlastní tvůrčí přemýšlení, i když jsem některé věci musela omezit.“ Roku 1999 založila Studio LR pro vlastní tvorbu oděvů na zakázku. Devadesátá léta, která pro ni samotnou znamenala velký vzestup, vnímá ale také jako období, kdy začal zanikat český textilní a oděvní průmysl. 

Od roku 2008 začala Liběna Rochová vyučovat na UMPRUM, kde vedla Ateliér designu oděvu a obuvi. Do školy, kterou sama neměla možnost vystudovat, vstupovala s pocity nejistoty: „Neměla jsem vysokou školu, neměla jsem pedagogické vzdělání. Ale umělecká rada mé angažmá jednomyslně schválila. Dostala jsem možnost předávat své zkušenosti a svými studenty jsem doslova žila. S mým asistentem Vojtou Novotným jsme vybudovali velmi prestižní ateliér. Za velké podpory ze strany školy jsme hodně cestovali, zúročovala jsem své kontakty ze světa. Bylo to fantastických patnáct let,“ říká Liběna Rochová, která na UMPRUM také získala profesuru.  

Paměť, hodnoty a lidská sounáležitost

„Přála bych si, aby se to všechno, co moje generace zažívala, uchovalo v paměti, aby se o tom otevřeně mluvilo, aby o tom věděli mladí lidé. Je to obzvlášť důležité v dnešní době, kdy voliči jako by ztráceli paměť a opouštěli základní lidské hodnoty,“ uvažuje závěrem Liběna Rochová. „Podle mého názoru je to celosvětový trend, kdy nás konzumní životní styl okrádá o intelektuální a duchovní rozměr života. Domnívám se, že je to záměr, někomu jde o to, abychom moc nepřemýšleli. Teď děláme všechno proto, abychom jako civilizace skončili, ale doufám, že se zase nějak zmátoříme. To je koloběh života.“ 

„Přála bych si, aby si každý kladl základní otázky: kdo jsem, co od života chci, jak vypadá slušný život. Být slušným člověkem a cítit v sobě lásku  – to je naprostý základ. Uvědomovat si sebe sama v sounáležitosti s jinými lidmi. To samo o sobě by mohlo odstranit mnoho konfliktů, mnoho negace, která se promítá do lidských vztahů.“ 

„Problémem současného světa je ztráta soudnosti, kultivovanosti, hodnot, která nás vede na špatnou cestu. Občas jsem v tomhle směru skeptická. Podřezáváme si pod sebou větev. Velkým varováním byl pro nás covid, to byl obrovský impuls pro změnu, ale vše se vrátilo do starých kolejí.“

„Přeju si, aby mezi lidmi byla hlavně láska a vědomé respektování hodnot, méně arogance. Je to přece tak jednoduché!“