Ladislav Řezníček

* 1951

  • „Potkal jsem se dokonce s tím člověkem, který mi říkal, že tam soudruh náčelník není. Potkal jsem ho, jel jsem na sraz kamarádů do hostince na Masaryčce. A ten člověk byl v autobuse se mnou. Okamžitě mě poznal, protože mě párkrát trápil. A když mě uviděl, tak začal utíkat dopředu k řidiči. Doslova utíkal ode mne. Rychlým krokem šel dopředu. Tak jsem šel za ním a říkal jsem mu „Pane, teď už nejste soudruh, a mně je to úplně jedno, já se na Vás můžu vykašlat. Když vy to překousnete, jste schopen se s tím srovnat, tak mně můžete bejt ukradenej...“

  • „Potom v to osmašedesátým, jak jsem říkal, tak to nesl hodně špatně. To vím, že z toho byl zkroušenej. No a jak jsem říkal, setkal jsem se s těma soudruhama z StB, když přišli do jeho kanceláře v tom JZD ve Stebně, tak byl v kanceláři jako účetní. Já jsem u něj náhodou byl, v té době mi bylo 18 let. Seděl jsem u něj v kanceláři, přišel někdo do kanceláře, zaklepal, tak řekl „Vstupte!“. Vstoupili tihleti dva pánové v kožených kabátech, dodneška to mám před sebou. Tak pozdravili tatínka, on se jich ptal co chtějí, tak řekli, abych já šel pryč. Můj tatínek říkal, že jsem jeho syn, že přede mnou nemá žádné tajemství a že tady můžu klidně zůstat. Tak mu pak řekli, že přišli udělat prověrky na to, jaký má názor na vstup těch sovětských vojsk. A reakce mého tatínka byla taková...až jsem se zarazil. Jak seděl u toho stolu, tak se otočil a říkal: „Co jste to říkali“? „No, přišli jsme...“ „A ven! Mě nebude nikdo prověřovat“

  • „Ten příběh začal tak, že můj strýc, bratr mého tatínka Karel Řezníček, byl vyučený pekař. A protože pekaři vstávají brzo ráno, takže když on udělal to, co měl dělat, tak potom šel většinou do hostince. Sice nekouřil, ale šel si dát do hostince jedno dvě piva. Takže jeden den právě před obědem tam seděl a vyslechl rozhovor od těch místních štamgastů, hostů, že tam byl výsadek nějakých anglických parašutistů a že ti parašutisti rozbili obě vysílačky. A že aby zprovoznili alespoň jednu vysílačku, tak že potřebují jednu elektronku, tu lampu do toho. Tak tenhle rozhovor vyslechl, přišel domů a protože můj otec dělal v té pardubické Tesle, tak mu to řekl a zeptal se ho, jestli by bylo možno tuhle elektronku odtamtud vzít. Můj otec, co já vím, tak říkal, že je to hodně velkej problém, že se to asi nepovede, protože je to hodně hlídané, ale když by byla nějaká možnost, tak to prostě udělá. A shodou okolností, já jsem to potom slyšel i v rádiu, byl nálet na pardubickou Teslu. A při tom náletu museli všichni z té Tesly odejít, všechny je vyhnali ven. A můj otec se při tom náletu vrátil do tý Tesly, tu elektronku tam sebral a když lezl zpátky přes plot, tak vedle něj spadla bomba a roztrhla mu půlku plic. Nicméně tu elektronku donesl tomu Karlovi, strýc to předal lidem, kteří měli kontakt s anglickýma výsadkářema a oni díky tomu mohli dát dohromady vysílačku, se kterou se pak kontaktovali s jiným výsadkem a s tou Anglií. Takže byli rádi, že tu elektronku dostali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 11.10.2021

    (audio)
    délka: 01:11:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bomba mu roztrhla plíce, když přelézal plot s elektronkou pro Silver A

Ladislav Řezníček mladší, 1952
Ladislav Řezníček mladší, 1952
zdroj: archiv pamětníka

Ladislav Řezníček se narodil 29. září 1951 v Ústí nad Labem. Jeho otec, Ladislav Řezníček st., se narodil roku 1920 v Kočí u Chrudimi. Matka pocházela z Polského Pinczóva. Ladislav Řezníček starší se vyučil uměleckým truhlářem a osudného roku 1939 šel na vojnu. Z ní byl však stáhnut a totálně nasazen v pardubické továrně Tesla, kde vyráběl dřevěné skříně na rádia. V ní také sehnal součástku do rozbité vysílačky Silver A, během čehož mu výbuch těžce poškodil plíce. Bral to jako samozřejmost, nikdy o této příhodě veřejně nemluvil. Po válce vstoupil do KSČ, únorový převrat však nesl těžce. Dlouhou dobu stál v čele obce Stebno. Svého syna však od členství v KSČ odrazoval. Ladislav Řezníček starší zemřel v roce 1980. Jeho syn se skutečně nestal členem strany, odmítl i vstup do Pionýra. V osmdesátých letech ho často vyslýchala StB pro jeho výroky v zaměstnání a výjezdy do zahraničí. Po sametové revoluci začal podnikat. V roce 2021 žil v Ústí nad Labem.