Jaromír Randák

* 1919

  • Pan Randák provází svým vlastnoručně vyrobeným šumavským betlémem, který sestává z autentické krajiny, chalup a osob z okolí Stachů na Šumavě, jaké si pamatuje z dětství a mládí.

  • „To už začínali Němci prchat. Ta ruská fronta už se valila, jak je Wroclaw, Opole…, tak ti němečtí usedlíci táhli na západ. Měli takové své stanice. Tenkrát jsme je museli nazývat ,národní hosti‘. Stařenky, děti, starci, koně, vozy, dobytek někdy… A všechno to šlo takovým transportem. Tak takhle to Hitler zaved! A oni ještě, že prý jdou k Führerovi do náruče.“

  • „Na Václava jsme koukali, že od Baurů jdou dva četníci. Jenomže když přišli k té naší lávce, tak zašli do lesa, tam našli nějakou soušku a hodili to přes cestu. My jsme na to koukali, co blbnou. Ale oni to nebyli četníci naši, oni měli ty přilby jiný, mantle jiný, takoví chlapi… Oni už to byli Němci! Oni už nás tam zabrali až po ten potok. Oni k nám potom do mlejna furt chodili, povídali si s tatínkem. Maminka, ta je nenáviděla! Oni se dověděli, že se jmenuje Berta, a pořád říkali: ,Beerrtha, Beerrtha!‘ Maminka, ta by je nejradši nakopla.“

  • „Já si toho Boudníka pamatuju, jak jezdil s ještěrkou. Vždycky jsem ho viděl, on vždycky na tý ještěrce čněl, byl takovej vysokej, ty brejle a tadyhle měl trošku ten ohryzek vyšší. A to jsem ani zdaleka netušil, že ten Boudník je nějakej umělec. Žádnej jsme to nevěděli. A potom přišla taková nabídka, že bude uspořádána výstava kreseb a obrazů tamních amatérských výtvarníků. Možná, že ten Boudník v tom měl prsty. A já jsem to právě nosil do té propagace a on to tam organizoval. No a on mi to vždycky dal do pasparty a zkrátka jsme si rozuměli. Já mu nosil všelijaký ty rezavý plechy, kde byly různý takový figury, kde on z toho může něco udělat. Někdy někdo řikal, že je to tak trochu jako pošuk, takovej jako mimořádnej člověk… A ono to došlo tak daleko, já už nevím, kterej rok ono to bylo. Ještě tak deset let před pádem režimu Boudníka vyhodili. Tak se stal jako… byl to umělec svobodnýho řemesla. A hned na to měl výstavu ve Varšavě. Socialistický stát, na tom by nic tak zvláštního nebylo. Ale on potom vystavoval i v Paříži a to už bylo něco jinýho. A dokonce v Americe. Boudník mi potom sám říkal, že jeden obraz v Americe zakoupila Alice Masaryková. A říkal: ,Tak teď mám peněz dost.‘“

  • „Já vám řeknu, ani bych netoužil, aby se ty časy vrátily. Nestálo to za nic. I celá ta sklářská minulost Šumavy. Dyť to byla jenom bída! Vydrancovávali lesy… Dneska ta Šumava, pokud nejpřijdou nějaký další kalamity, tak ta příroda si nádherně odpočine. A Šumava nám jednou může vyrůst v nádherný národní park. Ono se řekne: ,Jak to bejvalo…‘ K ničemu to nebylo! Já jsem rád, že všechna ta bída už je pryč. Dneska si nemůžeme stěžovat. Já byl ze mlejna, hlad jsme neměli, ale peníze taky nebyly.“

  • „My jsme tenkrát bydleli na Žižkově a já jsem k ránu slyšel hukot letadel. A z rozhlasu jsme se dověděli, že jsme byli obsazeni. Tak jsem jel do továrny. To byla hrůza! U nás v Aerovce se soustředilo několik významných Čechů. Byl tam Hanzelka se Zikmundem a také ministr Císař. Ti tam byli schovaní před Rusákama. Ale my jsme o tom věděli. A když jsem šel z práce, tak to byla hrůza se podívat, když tou Vysočanskou jely ruský tanky, kulomety namířený přímo na nás, na chodník. Já povidám: ,Ježíšmarjá, snad nebudou po nás střílet!‘ Rusáci se divili, že jsou lidi k nim takoví nepřátelští. Oni jim totiž nakecali, že u nás je revoluce a že ji jdou potlačit. A lidi jim řekli, že žádná revoluce nebyla, že jsme byli prostě přepadeni. Tak oni si nevěděli kluci rady, byli z toho zmatení. To taky přispělo k tomu, že ta ruská politika to potom prohrála. Protože teď ti kluci začali chápat… A ještě k tomu, my jsme měli ve skladu chlapíka, Sorokin se jmenoval, a to byl ruskej kozák. Jako kluk sem přišel s legionářema, oni ho sem přivezli. A on jim to všechno vysvětlil. A já povídám: ,Hergot, Sorokin, neřikejte to! Dyť oni vás zavřou!‘ A on povídá: ,Hovno! Já se jich nebojim. Já jsem Rusák a já jim to vysvětlím.‘ Tak se spolu hádali, oni na něho pořád útočili a on jim to vyprávěl, že to všechno není pravda.“

  • „To byl únor roku 1945, v květnu už byl potom konec války. Měl jsem zadělaný těsto, to jsme dělali akorát bandury a housky. A ve dvě hodiny v noci povidám: ,Kruci, ono venku se blejská, bouří.‘ Tak vyjdu na dvůr a povidám: ,Sakra, únor, že by byla bouřka?‘ Tak jsem vzbudil šéfa. On to chvíli poslouchá a povidá: ,Hochu, hochu, to není bouře. Někde je velký zle!‘ On uměl dobře německy, tak si pustil nějakou švýcarskou stanici a povídá: ,Čoveče, bombardujou Drážďany!‘ Od dvou hodin v noci do pěti hodin do rána se blejskalo, bylo slyšet výbuchy a chvilkama nám zadrnčely i tabulky v oknech.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 15.01.2011

    (audio)
    délka: 04:01:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ten osmatřicátej rok už nám hodně napověděl

 Randák Jaromír
Randák Jaromír
zdroj: Archiv J. Randáka (dobová), Jan Kotrbáček (současná)

Jaromír Randák se narodil 8. května 1919 v mlýně poblíž Stachů na Šumavě jako druhorozený syn tamního mlynáře. Prožil tam tvrdé, ale krásné dětství. Vzpomíná na tamní život za první republiky, na soužití Čechů a Němců, ale i na obsazování země nacisty v září 1938 a v březnu 1939. Přímo za jejich mlýnem vedla hranice mezi tehdejšími Sudety a protektorátem Čechy a Morava, a tak se ve mlýně často zastavili němečtí vojáci. V té době už Jaromír většinu času trávil jako pekařský učeň v Písku. Za prací putoval později napříč republikou. Většinu války a její konec v květnu 1945 trávil v rodinné pekárně ve Slaném. Tam zažil noční nálet na Drážďany, který původně považoval za bouřku, byl svědkem střílení v ulicích, příchodu Rudé armády a poměrů v ní, útěku i odzbrojení Němců a s tím vším spojených válečných útrap. Po válce byl odveden na vojnu, jejíž část trávil ve zcela vyklizených Litrbaších, kdysi vzkvétajícím německém městečku ve Slavkovském lese, které bylo nedlouho poté v rámci jiného vojenského cvičení rozstříleno a srovnáno se zemí. Po vojně se Jaromír přestěhoval do Prahy. Prošel několika, tehdy již postupně znárodňovanými pekárnami, rovněž ale brigádou v kladenských ocelárnách a nakonec v rámci kampaně na pomoc průmyslu nedobrovolně putoval do Aera ve Vysočanech, pozdější ČKD trakce, ke strojům a nakonec do hutního skladu. Mimo jiné se tam setkal s učněm Karlem Gottem nebo ještěrkářem Vladimírem Boudníkem, kterému dodával zajímavé plechy a další materiál. V ČKD pracoval až do důchodu, k pekařině už se nevrátil. Dnes je při svém věku velmi čilý, těší se z dětí, vnoučat a věnuje se svým celoživotním láskám: houslím a hlavně kreslení a malování. Zajímá se o historii svého rodného kraje a je i autorem unikátního šumavského betlému s krajinou, staveními a postavami jeho rodného kraje.