Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otakar Rambousek (* 1923  †︎ 2010)

Mít jasno a neochvějně a bez kompromisů na tom trvat

  • narozen 21. ledna 1923 v Praze
  • vyučen instalatérem
  • členem Sokola na Královských Vinohradech
  • za války nuceně nasazen v Berlíně
  • útěk z nucených prací v roce 1944
  • ve dnech květnového povstání se zapojil do boje o rozhlas
  • pracoval u hraného a Zpravodajského filmu, natáčení lidových soudů a poprav
  • po únoru 1948 emigroval
  • agent chodec ve službách CIC
  • opakovaně překročil hranice
  • roku 1949 zatčen a uvězněn – Mírov, Leopoldov, Valdice
  • z vězení propuštěn v roce 1964
  • roku 1968 emigroval
  • autor knihy Jenom ne strach a dalších publikací
  • zemřel 3. června 2010

„Zjistit, co je pravda, a toho se držet, neochvějně a bez ohledu, ať je to, jak chce. Dovoleno je uhýbat jakýmkoliv způsobem, ale aby to bylo fair play, to si musí každý srovnat se svým vlastním svědomím, do jaké míry bude kolaborovat, nebo vůbec ne. Pak musí stát pořád na svém a hájit tu pravdu, dnes už je úplně jasné, že komunismus není ta pravá cesta...“ říká o svém základním životním postoji, který v běhu dvacátého století předurčil jeho dramatický život, Otakar Rambousek.

Narodil se 21. ledna 1923 v Praze. Tatínek, veterán československých legií a aktivní člen vinohradského Sokola, povoláním klempíř a instalatér, pracoval jako soukromý živnostník. Pamětník cvičil v Sokolu. Vychodil měšťanskou školu a místo dalších studií, jak rodiče předpokládali, se rozhodl pro řemeslo. Řekl tátovi: „Já ti budu pomáhat“, a vyučil se instalatérem.

Vážení řemeslníci

Záhy jej povolali k práci v říši. Odjel tedy z Prahy ve vlaku plném řemeslníků nasazených na práci ve válečném průmyslu. V Berlíně je čekal speciální tábor. Dřevěné baráky bývalých kasáren, společné umývárny, záchody a místnosti pro padesát nocležníků. Otakar Rambousek vypráví o výsadním postavení řemeslníků z protektorátu: „V táboře byly jen profese, každý šel do práce jindy, někdo šel od šesti, jiný na odpolední a někdo dělal šichty. Pohyb ven dovnitř byl úplně volný, to jsme měli akorát my čížkové. Byli lidi, kteří nechodili do práce, bylo velmi nesnadný to kontrolovat... Poláci museli nosit Ost, modrou nášivku na hadrech. Ost – východ, bílá písmena na modrém poli. My měli výsadu, že jsme nic podobného ani jiná omezení neměli... Mimo toho, co měl každý. Potravinové lístky jsme nedostávali, protože jsme byli na kuchyni v lágru. Co se týče dalších věcí, dostali jsme speciální šatenku a jednou za dva roky pár bot... Rusové byli zajatci. Smrděli, chudáci, v roztrhaných vojenských hadrech tak, jak je chytili. Chodili v útvarech a měli své zajatecké tábory. Čili my jsme byli šlechta, čížkové, protektorát.“

Správné pracovní zařazení

Otakar Rambousek pracoval v Berlíně asi dvacet šest měsíců, z toho ovšem na padělané dovolenky strávil téměř tři čtvrtě roku doma v Praze. Trvalo, než zaměstnavatel podal hlášení o zmizelém pracovníkovi a než se zpráva dostala na pražské gestapo. To mělo spoustu jiné práce, a tak jej vždy jeden z úředníků, pamětníkův kamarád ze Sokola, stačil včas varovat a ten se ještě před zatčením vrátil a ohlásil na svém pracovišti v Berlíně. V roce 1944 si při každodenních náletech řekl: „Vy mně můžete být ukradení, tady jde o kejhák... Všechno se rozpadalo, denní nálety, to si nedovedete představit, to bylo jako soudnej den. Vypadalo to jako v pekle. Celé berlínské čtvrti hořely. Jezdil S-Bahn a také se vám stalo, že se čtyřikrát přestupovalo, protože byly vytrhané koleje, vyhozené do povětří. Vlak přijel, co mohl, lidi vystoupili, šli padesát sto metrů do prázdného vlaku a ten jel dál... A přitom, jaké mají lidi představy, a přitom to město žije, to město dělá, jede, tramvaje jedou, všecko jede za nepředstavitelných podmínek, ale není možné říct: ‚Tak a teď vyřídíme celý Berlín.‘ Všecko je možný, nic není nemožný, za nepředstavitelných podmínek, ale je.“ Pamětník se s falešnou dovolenkou vydal do Prahy a předložil na pracovním úřadu padělaný doklad spolu s lékařskou zprávou zneschopňující ho k těžké práci. S podplaceným potvrzením o srdeční vadě jej nejprve zařadili do evidence osob práce v říši neschopných a následně přidělili ke skládání uhlí, brambor, do třetice k práci plavčíka a napočtvrté získal stále se vracející Otakar Rambousek od zoufalého úředníka žádanou podpultovou práci – místo zámečníka ve Filmových ateliérech Barrandov.

Povstání začíná

Květen 1945 jej zastihl zařazeného v jednotce protiletadlové obrany Luftschutz. Vypráví: „1. května jsem odešel, měli jsme pohotovost.1 Sebral jsem helmu a šel... Do té doby nebylo prakticky nic. Čtvrtého jsme šli a házeli ocelové dráty na všech výpadových silnicích, když Němci odjížděli. To odjížděla jedna německá pětituna za druhou a já jsem dostal Krč – Kunratice výpadovku nahoru... To už bylo stanné právo a každý musel být doma v sedm večer. Tak jsem to tam vyházel v tom kopci ke Kunraticím, zvonilo to jako blázen. Poprvé, když jsem nabral hrst a hodil, to skákalo a zvonilo. Tak jsem pak musel jako na kuželkách házet při zemi, spíš to šoupnout. Ať jste to hodil, jak chtěl, vždycky jeden bodec čuměl nahoru. Jeden chlap tam do toho kopce vedl kolo. Povídám mu: ‚Dejte pozor, radši ho neste nebo veďte úplně po krajnici... Pak jsem musel skoro běžet, abych chytnul poslední tramvaj. Ohlídnul jsem se a v kopci stála pětituna...“

Krev v ulicích

Rozhlas volá o pomoc. Otakar Rambousek spolu s dalšími postávali v Rumunské ulici. Čekali na zbraně, dvě skupinky, vojáci a nevojáci. Dva policejní vozy zabrané na stanici v Bartolomějské přivezly třiatřicet pušek, dva automaty, střelivo a dvě bedny granátů. Zdaleka nevyšlo na všechny. Ulicí znělo: „Bratři, na vůz!“ Už z plně obsazeného vozu se ozvalo: „Oto, vem ty kufry s granátama a pojď nahoru!“ Strýc František Hájek zavelel a jelo se. V Balbínově ulici zastavili. Jeden ze spolubojovníků, kterému došla odvaha, přenechal pamětníkovi karabinu. Ulicí zněly výstřely z Vinohradské. „Ulice byla plná lidí, tam se potom utkali naši lidé s Němci, které tam přihnali jiní Češi z Tabákové režie. Na sto ženských a mužských, civilů, Němců, kteří tam pracovali. Hnali je dolů z Balbínky na Vinohradskou. Naši lidi, kteří byli ve sklepě, ostraha rozhlasu, která se stáhla, když potom Němci esesáci přijeli autobusem k rozhlasu, jim začali střílet pod nohy, tak se dali na útěk a naši lidi po nich začali střílet. Takže oběti Němců, kterých bylo několik desítek, tam ležely a já viděl poprvé a naposledy doslova téct potoky krve. Tekly při chodníku do kanálu.“

Boj o rozhlas

Pamětník nechal plechové kufry s granáty dole na ulici a spolu se třemi kamarády vlezli do starého dvoupatrového domu, který sousedil s budovou rozhlasu. Přes půdu po žebříku vylezli na střechu, po hřebeni zbývalo přejít od komína několik metrů k zídce ploché střechy rozhlasu. Balancování, výskok do vzporu přes římsu na střechu a ve strojovně výtahu se setkali se spolubojovníkem. Vešli do vrchního patra budovy. „Proti mně šel jeden zachránce a povídá: ‚Bratře, tu máš!‘ A vrazil mi něco do ruky. Já na to koukal, viděl jsem to poprvé, vajíčko, ruční granát. Zmizel. Co já s tím? pomyslel jsem si... Trhnul jsem a hup, hodil ho pět pater dolů. Kamarád zařval vole! Chytnul mě a trhnul se mnou ke zdi co nejdál klandru. Taky jo, detonace, střepiny a kousky zdi vylítly nahoru. Dostal jsem vynadáno. Situace byla taková, že jsme celou dobu na nikoho nepadli. Patro po patru jsme se dostávali dolů. V takových čtvrt na pět půl páté, bych to asi šacoval, jsme se dostali až do haly. Mezitím se esesáci, jestli měli, nebo neměli raněné nebo mrtvé, sebrali, měli někde postavený autobus nebo co a odjeli. V celém rozhlase dole, po skončení, ležel jediný mrtvý na lavici v přízemí u ladírny. Náš státní policista, kompletně v plášti a s helmou. To byla jediná oběť uvnitř, kterou jsem viděl... Na ulici leželo asi sto čtyři mrtvých, běželi na pomoc rozhlasu... Tam, co byl pult šatny, si Němci postavili lehký kulomet a ten přímo do hlavního vchodu postřeloval... Žádný jiný vchod než ten hlavní nebyl a tam jich leželo...“

Nebezpečné ulice

Okolo páté hodiny se Otakar Rambousek přihlásil na vojenském velitelství Bartoš v Bartolomějské ulici. Všechno již běželo naplno. Jezdil jako spojka. „Když bylo třeba někam jet, že se tam něco děje nebo tam jsou zbraně, tak jsme jeli. Když jsme byli naložení, tak protože to byla malá tatra... tak tam byl akorát šofér a my leželi podle blatníků u předních kol s nohama na stupátku. Leželi jsme na autě venku, což je nepříjemný pocit, když máte nekrytá záda a ležíte na břiše.“ 11. května přestoupil po výzvě svého kamaráda od hraného ke zpravodajskému filmu. Vzpomíná na natáčení lidových soudů a poprav: „Rozsudek, a odsouzený měl dvě hodiny žádat o milost a tak. Nikdy se nic takového nestalo, za dvě hodiny ho sebrali. To bylo jen kvůli tomu, abychom stihli přehodit lampy.2 A za dvě hodiny už ho věšeli. Ani to se mnou nehnulo, koukáte na něj, jde pod šibenici, kat dá oprátku na krk a pověsí ho. Vy na to koukáte, jako že si to zaslouží, že je to svině všech sviní. Stoprocentně věříte ve spravedlnost soudu... V té době toho bylo tolik, že si to člověk ani neuvědomoval... Jak víte, že to je nespravedlnost, když jste ty lidi v životě neviděl?“

Zelená hranice

U zpravodajského filmu Otakar Rambousek pracoval až do emigrace v roce 1948. Doma řekl, že jede na týden natáčet na Moravu. Spolu s dalšími třemi mladými lidmi odjeli do Domažlic. V domku převaděče počkali, až se setmí. Muž je zavedl do lesa mezi Tlumačovem a Mrákovem. Vzpomíná, jak jim vysvětlil, kudy mají jít: „‚Půjdete lesem, nemůžete nikam jinam. Bude tam dost živá silnice, dávejte pozor, protože tam oni jezdí na koních nebo na motorkách. Když ji přeběhnete, až si budete jistí, půjdete dál lesem a narazíte na patníky. To je státní hranice.‘ Což se přesně stalo. Jenomže v tom lese byla taková tma, že jsme si řekli, to si akorát vyrazíme oko, není vidět ani na krok. Lehli jsme si, jak jsme byli, a když začalo svítat ve tři ve čtyři, tak jsme šli dál.“ Z evidence u amerických vojáků v Chamu je odvezli do sběrného tábora pro uprchlíky v bývalé Goethe Schule v Regensburgu.

Boj za správnou věc

„Vypadalo to tak, že v té době byla všeobecná představa, že dojde ke třetí světové válce, celý demokratický Západ proti Sovětskému svazu... Býval bych šel do armády, když by byla. Rozhodně jsem chtěl přiložit ruku k dílu, protože táta byl legionář. Hledal jsem pořád příležitost, jestli něco takového bude...“ popisuje Otakar Rambousek důvod, proč emigroval a začal přecházet hranici jako agent chodec americké zpravodajské služby CIC.3 Byl si vědom nebezpečí zatčení, možnosti úrazu při náročném nočním pochodu a pečlivě dodržoval všechny bezpečnostní zásady. Přes hranici nosil zprávy, poštu a mapy. Vybudoval síť kontaktů ze svých známých, přátel a doporučených osob, spolupracovníků a lidí, u kterých mohl nalézt útočiště. Jeho cesta do republiky vedla mezi Waldsassenem a Chebem, v noci lesem na první vlak z Chebu. Na nádraží musel pamětník vypadat, jako by právě vstal od snídaně a jel do práce. Zmáčený a zablácený z toho, jak se brodil mokrým obilným polem, vypadal podezřele. Každého a neznámého zvlášť mohla čekat namátková kontrola příslušníky SNB. Frekventované nádraží bylo ostře sledovaným místem. Na vlak čekal v blízkosti kolejí a do vagonu nastupoval těsně předtím, než se vlak rozjel. Jízdenku si kupoval až u průvodčího. Na podzim roku 1949 při své čtrnácté cestě spolupracovníkovi v Černošíně, u kterého si při cestách vyzvedával zprávy a přespával, řekl, že je to jeho poslední cesta, a sdělil mu heslo, kterým se prokáže jeho nástupce. Netušil, že jej po dlouhé době spolupráce práskne. V půl osmé usedl ke snídani. Když třináct příslušníků Státní bezpečnosti spustilo zatýkací akci, stačil jen pohlédnout vedle sebe na gauč. Ležel tam plášť s pistolí v kapse. Malá kolona dvou tudorů a jednoho superbu odvezla Otakara Rambouska do Plzně. Následoval výslech, který trval čtyřiapadesát hodin. Neustálé udržování v bdělosti. Bezčasí, bití, vyhrůžky střídající sliby a přátelská slova, argumenty, aby myslel na manželku a na syna. Spolu s pamětníkem bylo odsouzeno za velezradu a vyzvědačství čtrnáct osob.4 Pamětník odešel od soudu s doživotním trestem žaláře. Dělnický původ, účast v Pražském povstání a zatčení bez střelby jej zachránily před popravou.

Vězeň 12435

„Je to takhle a z toho musíš vycházet. Já věděl, že budu mít tichou morální podporu rodiny. Nějaké proč jsem to dělal? Ne, teď jsi tady, první rozhodný bod byl dělat proti nim. Musíte mít úplně jasno předem, jdu dělat tohle a jsem na téhle straně, nekompromisně,“ vysvětluje pamětník, co mu pomohlo přečkat komunistické vězení, a pokračuje: „Když jsme seděli ty velký léta – podle čísla se to poznalo, máte základní číslo, ono už běží patnáct tisíc a vy máte dvanáct set. Pak měli zakázáno s námi strážní mluvit, protože zjistili, že narazí na lidi, který to mají všecko srovnaný v hlavě, a tenhle blbec na ně nestačí. Já mluvím ze své zkušenosti – když je člověk neochvějný a má naprosto jasné umístění, kam patří, a z toho neuhne, tak oni to vědí a pak vás nechají.“ Pamětník prošel během let těmi nejtvrdšími věznicemi – Valdicemi, Mírovem nebo Leopoldovem. Tam ho poprvé na návštěvě viděl jeho již osmiletý syn. Po třech nebo čtyřech letech trestu se s ním manželka rozvedla, ale nikdy jí to on ani rodina neměli za zlé. StB jí neustále dělala problémy a naléhala, aby se dala rozvést, což jí doporučil i Otakar Rambousek. „Když by vám někdo řekl, budete sedět patnáct let, řeknete si ježíšmarjá, ale on potom jde rok za rokem a máte deset vytočenejch a dvanáct a furt. Říkáte si, ono to nějak bude... Nejhorší jsou jedinci, v každé věznici se jich pár našlo, bachař nebo několik bachařů, kteří když viděli, že jste státní, tak vám dělali to nejhorší, co mohli.“ I mezi politickými vězni se našli zrádci a bonzáci, ale devadesát procent jich podle pamětníka zůstalo neochvějně na svém. Většina nevyhledávala střety s bachaři, ale byli i takoví, kteří za cenu tvrdých trestů bojovali i ve vězení proti představitelům státní moci, nastaveným nesmyslným pravidlům a buzeraci. Ani chvilka klidu, to bylo prý to nejúnavnější. Špatná strava a tvrdé podmínky oslabily pamětníkův organismus a třikrát onemocněl tuberkulózou. Při propuštění v roce 1964 vážil jedenapadesát kilogramů.

Dlouhá cesta za svobodou

Otakar Rambousek vypráví o setkání s maminkou po patnácti letech: „Večer jsem přišel, zaklepal, máti mně otevřela a povídá: ‚Ty jsi utekl, Otíku!‘ A já: ‚Neutekl, dneska mě pustili.‘ A byl jsem doma.“ Lékař, rodinný přítel, mu dal potvrzení na tři měsíce zotavené a poté dostal umístěnku na místo instalatéra do státního podniku Pražská stavební obnova. Pamětník se znovu oženil. V roce 1968 spoluzakládal Klub 231, společenství bývalých politických vězňů.6 Po srpnové okupaci se okamžitě rozhodl emigrovat. Výjezdní doložku a občanský průkaz mu dal kamarád kněz Miroslav Tomek. V průkazu vyměnil fotografii, padělal razítko a vydal se na cestu. Ve stejném vlaku jela i jeho paní. Nakonec se pamětníkovi podařilo přejít jugoslávsko-italskou hranici. V Itálii se setkal s manželkou. V uprchlickém táboře vypověděl svůj životní příběh, ukázal dokumenty a záhy byli oba posláni z Neapole do Spojených států amerických. V exilu se setkal s Josefem Škvoreckým, který jej po přečtení krátké povídky povzbudil k dalšímu psaní. Je autorem tří svazků povídek, autobiografického románu Paměti lichoběžníka a knihy Jenom ne strach, zachycující protikomunistický odboj skupiny bratří Mašínů. Otakar Rambousek zemřel 3. června 2010 v Praze.7

Poznámky a literatura:

1) Pohotovost měli členové odbojové skupiny, jejíž byl Otakar Rambousek členem (pozn. aut.).

2) Přehození lamp pro nasvícení filmového záznamu; popravy se konaly na popravišti u Pankrácké věznice (pozn. aut.).

3) CIC – Counterintelligence Corps.

4) https://www.respekt.cz/tydenik/1990/4/pribeh-agenta-chodce (31. 7. 2016).

5), 6) Bezděková O. 2010. Odchod za úsvitu. Statečný kurýr a pěšák komunistického odboje Otakar Rambousek odešel na věčnost. Paměť a dějiny 2010/02, s. 66–68, ÚSTR, Praha. 

7) https://cs.wikipedia.org/wiki/Ota_Rambousek (31. 7. 2016).

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století