Jiří Rak

* 1924

  • „Chodili jsme na devátou hodinu na mše do Břevnovského kláštera a zpívali latinsky. Učil nás Pater Robert. Měli jsme takové bílé řízy přepásané modrou šňůrkou, cingulum se to jmenovalo. Zpívali jsme na mši a tam jsem se seznámil s Jiřím Svobodou. Už je teď bohužel nebožtík. A ten nás přivedl do skautingu. Přišli také Vláďa a Mirek. Byl to katolický skauting, Legio Angelica.“

  • „Jednou jsem ho zažil, ale to bylo už po revoluci, když měl kázání ve Vojtěšce. Jeden kamarád, Jirka Svoboda, říkal: ‚To není kněz, to je herec!‘ On to s lidmi uměl. Výborný kněz to byl a taky skaut. Jinak jsme ho ve skautingu neměli, kromě Patronátu. Tam se také promítaly americké krátké grotesky. Chodili jsme tam vždycky v neděli.“

  • „Klubovnu jsme měli, jak je Břevnovský klášter. Tam byla Vojtěška. Nechali nám jednu místnost. Mohli jsme běhat po celé zahradě – to bylo něco pro nás. Ale v pět hodin pouštěl psy [zahradník], takže jsme už museli být pryč. Jednou jsme se tam zapomněli a teď jsme si říkali: ‚Tady jsou psi, tak co teď? Jak se jde ke hřbitovu, je nízká zeď, tak tam musíme přeskočit!‘ Prchali jsme a slyšeli štěkání. Vláďa byl vysoký, tak si udělal takhle na záda a já jsem se vytáhnul nahoru. Ale v tom skautingu to bylo výborný. Hodně jsem se toho naučil. Museli jsme znát stromy, hvězdy, oblohu, orientaci v přírodě. Dělaly se různý družinky, to byly zkoušky. Třeba kdo uměl uzlovat, udělal zkoušku a dostal kolečko se symbolem uzlů. Mirek, ten zase rád vařil. Prožívali jsme to výborně a byli jsme dobří kamarádi. Bylo nás v družince asi osm nebo deset. Vedl nás syn zahradníka klášterní zahrady – Karel Morávek. Strašně vysoký člověk.“

  • „Jmenoval se Balovčin a my jsme mu jednou přibili boty hřebíkama k podlaze. Přišli jsme jednou ze cvičení a měli jsme všechno rozházený. Kufr vysypaný, postele rozházený. ‚Za hodinu to budete tady mít všechno v pořádku! Čistý jak sklo!‘ No tak my jsme mu pak přibili ty boty. On si to obul a málem si zlámal nohy. ‚Kdo to udělal?‘ Se nepřiznal nikdo. Nedozvěděl se to. A to bylo hrozný. To jsi měl kufr a oni ti to vysypali na podlahu. To bylo: ‚Otevřete ten kufr! Otvorte ten kufor!‘ Všechno muselo být srovnaný přesně podle jeho představy. To byl takovej gauner! Tak to byly takovýhle vojny. Byla to teda legrace, ale bylo to i někdy tvrdý.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 28.01.2014

    (audio)
    délka: 02:05:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dělali jsme hlouposti, ale v tom, co je dobré, jsme byli jednotní

Rak_dobf.jpg (historic)
Jiří Rak
zdroj: archiv J. Raka

Jiří Rak se narodil 5. srpna 1924 v Praze jako nejstarší ze šesti dětí Josefa a Terezie Rakových. Jeho otec byl československým legionářem a uměleckým malířem. Dětství pamětník prožil v Radotíně a krátce po narození tří mladších sourozenců se s rodinou přestěhoval do Břevnova. Zde také vychodil základní školu. Při nedělních bohoslužbách v kostele sv. Markéty se seznámil s Jiřím Svobodou a Karlem Morávkem, kteří ho přivedli ke křesťanskému skautingu v katolickém spolku ministrantů Legio Angelica (LA). Stal se rádcem a krátce před válkou se podílel na činnosti oddílu Jelenů. S kamarády z oddílu se scházel i po zákazu LA na podzim 1940. Během druhé světové války se vyučil malířem pokojů a věnoval se ochotnickému divadlu. V roce 1944 byl nuceně nasazen na ruzyňském letišti, kde opravoval německá letadla. Konec války prožil v obci Brázdim nedaleko od Prahy, kam jezdil za svou tehdejší dívkou. Po válce se vrátil do LA a v červnu 1945 pomáhal se zakládáním nového skautského oddílu na tzv. Táboře sedmi. Na podzim následujícího roku nastoupil základní vojenskou službu u 105. dělostřeleckého pluku v Košicích. Během služby se seznámil se svou pozdější manželkou. Společně pak žili v Praze-Břevnově. Narodily se jim dvě děti, ale mladší syn v mladém věku zemřel. Od roku 1948 pracoval Jiří Rak jako písmomalíř v aranžovně na Žižkově. V 50. letech byl na základě třídního původu a rodinné historie (otec byl živnostník, nestraník, navíc legionář) propuštěn a až do důchodu pracoval jako mechanik v podniku Tesla Hloubětín. V 80. letech se rozvedl a s druhou manželkou se odstěhoval do Olomouce, kde žije dodnes.