Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Rak (* 1924)

Dělali jsme hlouposti, ale v tom, co je dobré, jsme byli jednotní

  • narozen 5. srpna 1924 v Praze

  • krátce žil v Radotíně, poté v Praze-Břevnově

  • kolem roku 1937 vstoupil do Legio Angelica

  • ve 40. letech se vyučil malířem pokojů

  • v roce 1944 byl nuceně nasazen na letišti v Ruzyni

  • v letech 1945-1946 se zúčastnil několika táborů Legio Angelica

  • v letech 1946-1948 absolvoval základní vojenskou službu v Košicích

  • v roce 1948 se oženil, s manželkou žili v Praze

  • až do 50. let pracoval jako písmomalíř v aranžovně na Žižkově, poté jako mechanik podniku Tesla Hloubětín

  • v 80. letech odešel do důchodu, rozvedl se a znovu se oženil

  • s druhou manželkou se odstěhoval do Olomouce, kde žije dodnes

Jiří Rak strávil nejkrásnější roky svého dospívání na Břevnově v tamějším oddílu křesťanských skautů Legio Angelica (LA). Zde se seznámil se svým celoživotním přítelem Jiřím Svobodou, grafikem Mladé fronty. V padesátých letech u sebe skryl Svobodovy ilustrované táborové deníky a několik čísel věstníku Poutník.

Jiří Rak se narodil 5. srpna 1924 v Praze jako nejstarší syn Josefu Rakovi a Terezii Rakové. Otec byl uměleckým malířem a československým legionářem, který prošel bitvami
u Bachmače a Malinovky a přes Port Said se v červnu roku 1920 vrátil po šesti letech
do rodné Prahy. Jiří Rak vyrůstal krátce v Radotíně a po narození dvou mladších bratrů, Vladimíra a Miroslava, a sestry Ludmily se přestěhovali do Prahy na Břevnov, kde žili i jejich prarodiče. Tam se poté narodili nejmladší bratři – dvojčata Bořivoj a Přemysl.

Břevnovským skautem u Legio Angelica

Každý týden chodily děti s rodiči na mši do kostela sv. Markéty. Zde začal Jiří Rak pod vedením Patera Roberta, benediktinského řeholníka, o nedělích spolu s dalšími chlapci zpívat. Seznámil se zde také s ministrantem Jiřím Svobodou a synem klášterního zahradníka Karlem Morávkem, kteří ho přivedli ke skautingu. Pod vedením Josefa Jelínka se Jiří Rak stal rádcem v oddílu Jelenů. Pravidelně se účastnili setkávání v centru Legio Angelica, tzv. Patronátu, na Malé Straně nedaleko Čertovky. Tam např. v neděli promítal kněz Bohuslav Hlaváč americké grotesky a bylo možné se tam setkat také s Paterem Klementem, zakladatelem LA.
Nařízený zákaz skautingu na podzim roku 1940 znamenal konec těchto aktivit. Část členů LA se pod vedením Karla Morávka a Josefa Jelínka přesunula k turistům a i zbytek chlapců společně s Jiřím Rakem se neoficiálně scházel dál.

Válečné období

Během války získal Jiří Rak výuční list jako malíř pokojů. V té době se také věnoval jako herec ochotnickému divadlu. V malém divadle v Liboci nazkoušeli např. tehdy populární představení Na tý louce zelený, které hráli v sudovně břevnovského pivovaru.
Roku 1944 byl nuceně nasazen a pracoval na ruzyňském letišti, kde s kamarádem Janem Chaloupkem, se kterým se znal z Orla, opravovali německá letadla. Nejspíš v dubnu roku 1945 se pak rozhodli, že už se do práce nevrátí. Naštěstí pro ně je gestapo už nestihlo potrestat. Dobu Pražského povstání prožil v Brázdimi (nyní Praha-východ), kam jezdil za svou tehdejší dívkou, a tak břevnovské události zná jen z vyprávění druhých. Vzpomíná však na americké bombardování, které prožil právě v Brázdimi: „Přilítli Američani a shazovali malé bomby. Měli na ně udělaný držák spojený dráty a s vrtulkou, která je, když to spustili, vytočila na všechny strany. Já jsem se rozhlížel, kde všude ty bomby lítají, a vylezl jsem na strom. Najednou šmik, taková rána, až jsem sletěl ze stromu. Nebyla to bomba. To jen držák, jak ho vyhodili, spadl nedaleko mne na střechu.“


První obnova skautingu

Konec války přinesl svobodu a znovuobnovení Legio Angelica. V nové klubovně v břevnovské Vojtěšce a v rozsáhlé klášterní zahradě pak opět trávili mnoho času – vedením schůzek, hrami, plněním družinek (zkoušek) a organizacemi výletů. Už v červnu roku 1945 se konal Tábor sedmi u Čermné (nedaleko Jablonného nad O.), což bylo v podstatě setkání tamější skupinky nadšených adeptů skautingu se sedmi pražskými skauty (Josef Jelínek, Karel Morávek, Václav Novák, Jiří Svoboda, Jindřich Rajn a  Jiří a Vladimír Rakovi), ze kterého vzešlo založení nového oddílu. Za měsíc následoval již regulérní tábor v Blátivém dolíku u Kyšperku v Orlických horách. Nejvíce však Jiří Rak vzpomíná na svůj poslední tábor v Chlumu v létě roku 1946 (zvaný také jako tábor Inyankara). Do blízkého Sepekova (nedaleko Písku) jezdívali už dříve s otcem, když restauroval místní výmalbu kostela. Břevnovští chlapci pod vedením Josefa Jelínka nejprve postavili celý tábor. Pak následovala dřevěná kaplička, kde ráno sloužil ozvučenou mši Bohuslav Hlaváč, radioamatér. Teprve potom podnikali výlety, plnili orlí pera (tři velké zkoušky – samoty, mlčenlivosti a hladu), hledali poklad atd. O stravu se staral tchán J. Jelínka, břevnovský cukrář zvaný Strejda. „On strašně rád sbíral houby. [...] Ale neuměl je najít. Tak my jsme říkali: ‚Počkej, my mu dáme...‘ Chodili jsme do Sepekova na nákup a Jelínek říkal: ‚Kupte žemle, ale hodně vypečený. A aspoň deset jich koupíte!‘ A my jsme je dávali pod mech a: ‚Hele, Strejdo, koukejte, támhle!‘ Pak zjistil, že si z něj děláme legraci, tak to vzdal.“


Období po únoru 1948

Tábor v Chlumu znamenal pro Jiřího Raka konec mladické svobody. Na podzim roku 1946 nastoupil základní vojenskou službu až v dalekých Košicích. Sloužil u 105. dělostřeleckého pluku a během vojny se seznámil se svou pozdější ženou. Od roku 1948 žili v Praze
a po narození dcery a syna si vyměnili byt s rodiči pamětníka. Jiří Rak nastoupil do zaměstnání v aranžovně na Žižkově jako písmomalíř a až do 50. let tam setrval. Kvůli svému třídnímu původu a rodinné historii (otec byl živnostník, navíc československý legionář, nestraník) musel pak odejít tzv. do výroby. Mnoho let proto pracoval v podniku Tesla Hloubětín jako mechanik. Dál se ale věnoval písmomalířství a pro známé zhotovoval různé diplomy a maloval portréty. Před odchodem do důchodu se seznámil se svou nynější druhou ženou. Rozvedl se a odstěhoval do Olomouce, kde žije dodnes. Své vzpomínky uzavírá: „Chtěl bych, aby se lidé a i mládež věnovali dobrým věcem. [...] Aby dovedli předat svůj život svým dětem, [...] dokázali žít spolu v pokoji a pomáhat si. To bych si přál, aby se opakovalo pořád.“

Osudu Josefa Raka (otce) a historii Legio Angelica je věnován větší prostor v materiálu natočeného bratra pamětníka Vladimíra Raka.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Kaftanová)