Milan Ptáček

* 1946

  • „Ještě si vzpomínám, za mřížemi otec říkal: 'Nevstupujte do žádné strany. Nikdy.' To nám mamka opakovala, když jsme za ním dojeli a viděli jsme, jak padá, jak ho týrají, jak mu ten život jde dolů. Úplně zkažený život. Co z vás udělají? To nikdo neví. A nejhorší je to, že jste nic neudělal. A za nic vám takto zkazí celou rodinu, všechny zničí. To je mor, to je nákaza. Maminka vždycky říkala: ‚Škoda že se nezastřelil už v tom Uherském Hradišti. Už i ta smrt by byla pro něho lepší, než co prožil.‘ Maminka se s tím nesmířila, pořád psala, aby dostal milost, ale nevěděla, co bude potom. Říkala, že smrt byla jeho vysvobozením z toho, co prožil. Hrůza. Jak by to šlo vymazat, když to člověk prožil? To nejde. Nebo zapomenout? To nejde. ‚Zapomeňte na ty komunisty.‘ Jak na ně proboha můžeme zapomenout? Jak to někdo může vyslovit? Cože? Oni jsou tak od samého mládí vychovaní: ‚Musíte tam vstoupit, nebo vám sebereme děcka.‘ To byli tyrani a jsou dál. Však si dělej, co chceš, ale za mnou nechoď. Kdybys měl hlad, tak ti dám najíst, i když jsi komunista. Umřít tě nenechám, ale nemluv na mě.“

  • „Maminka dostala žádanku, že můžeme přijet. Co si pamatuju, z Tichova do [Valašských] Klobouk bylo sedm kilometrů a na nádraží možná osm. Maminka nás jako malá děcka v jednu hodinu v noci nosila na zádech na nádraží. A jeli jsme do Bylnice a dolů na Slovensko. A kolikrát jsme dojeli do Leopoldova a oni nám ho ani neukázali. Před věznicí byla taková čekárna, kde jsme čekali, až nás zavolají, a dvakrát nám řekli, že ho nemůžeme vidět. Tak jsme jeli zase zpátky. A když jsme ho teda viděli, asi za půl roku, tak nám ho ukázali. Bylo to za mřížemi, za sklem. Ve skle byla jenom taková dlouhá dírečka. My jsme stáli zvenku a nahlédali jsme. Dva bachaři vedle něho a byl připoutaný k takové železné kouli kolem pasu. Mohli jsme s ním mluvit, ale vždycky nás opravovali, když se maminka něco ptala nebo on se ptal, jak je to s jeho kamarádem. Vždycky mu ti slovenští bachaři řekli: ,Simulenko, bavte sa o rodinných veciach‘.“

  • „Část té partyzánské skupiny nalákali do autobusu a chtěli je převézt, ale otec jim nevěřil. Říkal: ,Jak přijedete do Rakouska, napište mně lístek a já vím, že jste tam.‘ Jenže lístek nedostal, tak se začal trochu schovávat v horách. Milada mu nosila do hor i nějakou svačinu, vždycky když se pásly kozy. Tímto způsobem byl nalákán na Tanečnicu, kde ho měli na motorce převézt jako posledního, ale bohužel. Přivezl ho do Hradiště, do Grandhotelu, kde ho u stolu číslo šest dvě hodiny vyslýchali. Měl u sebe i malou zbraň. Ze dvou koutů na něho mířily samopaly a on se měl vzdát. Dvě hodiny se nevzdal. Později říkal, že se měl radši zastřelit, kdyby věděl, co ho čeká. On nic neudělal, rozhodil akorát ten leták. Tak tím to prakticky začalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vsetín, 13.08.2025

    (audio)
    délka: 01:20:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Maminka říkala, že pro tatínka by byla smrt lepší než to, co prožil

Milan Ptáček ve věku pěti let, 1951
Milan Ptáček ve věku pěti let, 1951
zdroj: archiv pamětníka

Milan Ptáček se narodil 22. prosince 1946 Františce Ptáčkové a Timofeji Simulenkovi, zvanému Timošenko. Velkou část života prožil v dřevěnici nad vesnicí Tichov poblíž Horní Lidče. Maminka měla kromě něj ještě další tři děti, z nichž dvě byly z předchozího vztahu. Milanův tatínek Timofej Simulenko byl partyzán a později člen odbojové skupiny Světlana. V roce 1949 byl otec zatčen příslušníky Státní bezpečnosti (StB) a odsouzen k trestu smrti, který mu byl později zmírněn na doživotí. Jeho děti jej několikrát navštívily ve všech věznicích i v léčebně, do které se dostal následkem rozvoje schizofrenie. Jeho syn Milan popisuje tato setkání jako děsivá a tragická. Na své dětství však vzpomíná v dobrém, před ústrky jej chránilo především příjmení Ptáček a také jim pomáhalo mnoho lidí, kteří znali osud rodiny. Mohl tak žít poměrně normálním životem. Po vojně pracoval v lese spolu se svým strýcem Františkem Ptáčkem, který byl taktéž členem skupiny Světlana a odseděl si pak několik let ve věznici na Mírově. Později se Milan oženil a začal pracovat u Českých drah jako vlakový manipulant. Během let se spolu s bratrem Ivanem zúčastnil několika pietních akcí na Ploštině i jinde. Stále si tak připomínají tatínkovu neústupnost, se kterou se postavil svému osudu. V době natáčení v roce 2025 žil Milan Ptáček ve Vsetíně.