Milan Ptáček

„Maminka dostala žádanku, že můžeme přijet. Co si pamatuju, z Tichova do [Valašských] Klobouk bylo sedm kilometrů a na nádraží možná osm. Maminka nás jako malá děcka v jednu hodinu v noci nosila na zádech na nádraží. A jeli jsme do Bylnice a dolů na Slovensko. A kolikrát jsme dojeli do Leopoldova a oni nám ho ani neukázali. Před věznicí byla taková čekárna, kde jsme čekali, až nás zavolají, a dvakrát nám řekli, že ho nemůžeme vidět. Tak jsme jeli zase zpátky. A když jsme ho teda viděli, asi za půl roku, tak nám ho ukázali. Bylo to za mřížemi, za sklem. Ve skle byla jenom taková dlouhá dírečka. My jsme stáli zvenku a nahlédali jsme. Dva bachaři vedle něho a byl připoutaný k takové železné kouli kolem pasu. Mohli jsme s ním mluvit, ale vždycky nás opravovali, když se maminka něco ptala nebo on se ptal, jak je to s jeho kamarádem. Vždycky mu ti slovenští bachaři řekli: ,Simulenko, bavte sa o rodinných veciach‘.“

„Část té partyzánské skupiny nalákali do autobusu a chtěli je převézt, ale otec jim nevěřil. Říkal: ,Jak přijedete do Rakouska, napište mně lístek a já vím, že jste tam.‘ Jenže lístek nedostal, tak se začal trochu schovávat v horách. Milada mu nosila do hor i nějakou svačinu, vždycky když se pásly kozy. Tímto způsobem byl nalákán na Tanečnicu, kde ho měli na motorce převézt jako posledního, ale bohužel. Přivezl ho do Hradiště, do Grandhotelu, kde ho u stolu číslo šest dvě hodiny vyslýchali. Měl u sebe i malou zbraň. Ze dvou koutů na něho mířily samopaly a on se měl vzdát. Dvě hodiny se nevzdal. Později říkal, že se měl radši zastřelit, kdyby věděl, co ho čeká. On nic neudělal, rozhodil akorát ten leták. Tak tím to prakticky začalo.“