Olga Porkertová

* 1933

  • „Já jsem cvičila téměř na všech Spartakiádách. Protože my jsme to nebrali jako státní podnik, nám to bylo šumafuk. My jsme si krásně při nádherné hudbě celý rok zacvičili a pak jsme si zacvičili na Strahově, což bylo naše kultovní místo. Večer jsme se tam scházeli na prázdných tribunách a poplakávali jsme anebo jsme si zpívali sokolské písničky. A každý si všimnul toho, že když jsme měli první zkoušku a vypochodovali na ten obrovský stadion poprvé, tak kolem dokola to bylo polepené: ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘, ‚Sovětská tělovýchova – náš vzor‘, nepamatuju si to všechno, ale bylo to polepené celé, velká výzdoba. Když jsme šli na druhou zkoušku, tak k naší lítosti to už ledaskde chybělo. Protože když se orientuješ na tak velkém stadionu, tak si říkáš: ‚Tak tohle je má značka. Napravo je támhleten papír, nalevo je támhleto a před sebou mám hlavní tribunu, třetí stožár.‘ A už člověk ví, kde je. A najednou to tam nebylo. A když jsme měli třetí zkoušku, tak už tam nebylo nic. A nikdo si nestěžoval. Nikdo.“

  • „Byla to celostátní akce. Během jednoho večera Bezpečnost navštívila všechny lidi a příbuzné, lidi, kteří po válce platili milionářskou dávku. A protože můj manžel byl synem podnikatele, tak jsme do toho pochopitelně taky spadli, i když my jsme žádný majetek neměli. Zabavili nám, co bylo zlatého. Manžel třeba dostal od svého dědečka ke křtu Svatováclavskou sbírku mincí. Byly u nás normálně ve skříni, žádná spekulace. Zůstala nám z toho jen krabička s mašličkou ‚vnoučkovi od dědečka ke křtu‘, a ty mince si zabavili. Kolem roku 1968 jsme se o ně hlásili zpátky a oni nám řekli, že byly realizované. Horší byly ty tři roky, protože my jsme byli sociální případ, já jsem měla 1100 korun měsíčně i s dětskými přídavky, a z toho platit byt, otok, stravu, , všechno. Ještě štěstí, že jsem měla maminku, ta opustila zaměstnání a přestěhovala se alespoň na zimu sem do Liberce. Protože děti stonají většinou v zimě. Naše děti, když zakašlaly, tak se nešlo do jeslí ani do školky. Synovi bylo devět měsíců, když tatínka zavřeli, takže byl v jeslích. Máti je vždycky vzala na tři dny do postele a vykurýrovali jsme je. Protože já jsem nemohla chybět v práci. Nemocenská už byla velká ztráta, a to už by mi chybělo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 17.02.2016

    (audio)
    délka: 54:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
  • 2

    Liberec, 04.01.2024

    (audio)
    délka: 02:01:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť pohraničí
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsme jen kapka v moři, ale proto nemusíme žít v žádném poddanství.

Olga Porkertová
Olga Porkertová
zdroj: soutěž

Olga Porkertová se narodila 24. srpna 1933 v Rychnově nad Kněžnou, byť drtivou většinu života prožila v Liberci-Pavlovicích, kam se s manželem Josefem přestěhovali v 50. letech. Roku 1956 se jí narodila dcera Olga, o tři roky později syn Josef. V 60. letech pracovala na liberecké poliklinice jako laborantka krevních odběrů a vzpomíná na tragicky nedostatečné zásobování zdravotnickým materiálem. Její manžel pracoval ve slévárně, ale se sháněním práce míval problémy kvůli svému původu a tím i kádrovému posudku. Byl totiž synem továrníka a v rámci tzv. Zlaté akce za prezidenta Antonína Novotného, kdy byly konfiskovány veškeré hmotné statky všech, které komunistický režim považoval za movité, byl Josef zatčen a na tři roky uvězněn. Olga ony tři roky přestála za pomoci své maminky, ve značné hmotné nouzi. Příchod 60. let a postupné uvolňování režimu sledovali Porkertovi s nadějemi, uvítali obnovu skautské organizace i Sokolu, ve kterém Olga od mládí ráda cvičila. Rok 1968 přišel jako šok a s ním i prověrky v zaměstnání, zda pracovníci souhlasí či nesouhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Olze tehdy zachránil pracovní místo její nadřízený, když za ni souhlas vyplnil. Olga se dodnes věnuje tělovýchově, vyznává sokolské hodnoty a desatero. Žije stále v Liberci-Pavlovicích.