Alena Popperová

* 1932  †︎ 2022

  • „Na Štedrej den, když ji zavřeli, tak tenhle Steihnhouser ji vzal k výslechu a řek jí: ,Ty, muže ti zastřelíme, děti dáme do plynu a ty si najdi na cele skobu a provaz, protože to, co tě čeká, nepřežiješ.‘ A zavřeli maminku do sklepa, kde byly jen kočičí hlavy, ona nesměla ležet. Tam nebylo na čem. Ani sedět. Ona mohla jenom chodit. Ona byla z toho úplně... Teď říká: ,Já jsem jenom slyšela venku nějaký koledy. O vás jsem nevěděla, my nevěděly o ní, že jo. Říká: ,Já jsem tenkrát chodila. Já hledala střep, abych si přeřezala žíly.‘”

  • „A tenhleten Postl, ač k nám se nesmělo, byl u nás pečenej vařenej a furt: Pane doktore tohle... Pane doktore tamhleto, a von to byl konfident gestapa. Tak tatínka udal z důvodu toho, že si přikrejvá hvězdu, že chodí do kanceláře, když nesmí, a zatřetí tatínek nesměl chodit s námi na procházku. On se nám velice věnoval, každou sobotu jsme chodili okolo Budějovic tam do těch luk a tatínek, já si ho hodně pamatuju z toho vyprávění o tý přírodě. A to byl další důvod. On směl chodit do určitýho úseku města, a on chodil pochopitelně... a to byl třetí důvod, kvůli kterýmu ho tenhle Postl udal.”

  • „No a tak jsme tu nějakou dobu s maminkou byly a pak jsme jely do Budějovic. Jediná Manka měla klíče od bytu, tak jsme tam vlezly. Vykradený všechno, jen ten těžkej nábytek, co se nedal odnést, tam byl. Ani matrace v posteli, ani hrneček, nic.”

  • „Pak jsem viděla, někde to bylo u Karlova náměstí, nevím, kde to bylo už. Chlapa v bílých podkolenkách, jak visel za nohu z kandelábru a pod ním hořel sud s nějakým benzinem nebo co. Vím, že jsme nemohli chodit ven po revoluci, páč hitlerjugend byli ve vikýřích a stříleli. Ne na někoho, prostě na každýho. Nám vím, že jak mi připomněl vnuk, rozstříleli nám v okně kastrol s masem. Že se vůbec nedalo vyjít ven, protože oni všude byli a stříleli. Ty němečtí parchanti.”

  • „Přišel nahoru a ved s sebou paní. Ved ji do pokoje a paní mě viděla, ruce rozpřažený a říká: ,Alenko!‘ Já jsem utekla. To byla tak příšerná osoba, že jsem utekla. Já jsem nepoznala moji maminku. To bylo hrozný, to byla moje maminka. Hubená, žlutá, takovádle. Maminka nikdy nebyla silná, ale todle bylo prostě... propadlá. No strašný. Vlasy neměla, jako když nemá vlasy. Měla mokrý všechno. Příšernej zjev. Teď ty nohy, kosti, takový, jak měli ti z koncentrákách, příšerný. Strejda zavolal: ,Pojď sem, dyť je to maminka!‘ Tak jsem se vrátila: ,Kde je moje voňavá maminka s náramkama?‘ Jo...? Hrozný, příšerný!”

  • „A tenhleten gestapák chodil, pochopitelně třípokojový byt, chodil po bytě. Já vím, že jsem stála v pokoji, takhle jsem měla ruce, takhle jsem se třásla hrůzou z toho chlapa. Tak jsem si dovolila a povídám: ,Prosím vás, vemte si tu všechno, jen maminku nám tu nechte.‘ A on se na mě napřáhl a povídá: ,Drž hubu, ty sprostá Židovko!‘ Ale nepraštil mě. My jsme s tou maminkou všude chodily a říkal: ,Zejtra tady budeš v deset hodin na chodbě a já ti dovolím, aby sis vzala vaše šaty.‘“

  • „Někdo zvonil a já jsem šla otevřít a za dveřmi stáli dva chlapi v kožených kabátech. Takové límce. To zase bylo: ,Někdo zvoní, jdi. Už jdou pro nás.‘ Tak jsem šla otevřít já. Otevřu a ptám se tak přiškrceným hlasem: ,Co si přejete?‘ A on mě takhle odrazil a šel tam se mnou. Tam je takový regál, kde byly hračky. Odstrčil ten závěs a šli dál. Já běžela napřed z předsíně, kuchyně až do dětského pokoje, kde maminka moje seděla a něco šila. Já jsem běžela napřed a říkám: ,Maminko, nějaký dva pánové.‘ Maminka v tu ránu byla jako papír, bílá hrůzou, páč věděla. Já, jak jsem se na ni podívala, tak jsem věděla: A je zle! Už je zle. Oni samosebou přišli. Policajt, okamžitě jejich placky. A na maminku: ,Dělej, dělej, oblíkej se! Jdeš s náma! Rychle, nebo půjdeš bez kabátu!‘ No a moje maminka jak šila, tak tu jehlu, kterou držela, tak tu zapíchla do toho košíčku, do toho polštářku. A my jsme začaly honem balit, jako věci, páč na ni furt řvali. Takovej malej kufříček, s mojí sestrou jsme tam dávaly věci. Maminka později řekla, že když byla na gestapu ve vazbě, že to otevřela a byly tam samý dětský věci... no ve dvanácti, já úplně pitomá, že jo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 28.09.2013

    (audio)
    délka: 34:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
  • 2

    České Budějovice, 24.09.2014

    (audio)
    délka: 54:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 14.12.2017

    (audio)
    délka: 01:52:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    České Budějovice, 26.06.2018

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rasismus nemám ráda, protože jsem ho zažila

Alena Popperová, dobový portrét
Alena Popperová, dobový portrét
zdroj: Dobová fotograie: archiv Aleny Popperové; Současné foto: František Štěch, pořízeno během natáčení 27.8.2014

Alena Popperová, rozená Metzlová, se narodila 3. října 1932 v Českých Budějovicích. Vyrůstala ve smíšené česko-židovské rodině židovského právníka Viktora Metzla spolu s mladší sestrou Norou. Otec pocházel z Třeboně a matka Marie Metzlová, rozená Vlašimská, z Prahy. V mládí se Alena věnovala baletu. Do života vážené právnické rodiny však zásadním způsobem zasáhla německá okupace. Od začátku války žila rodina pod tlakem namířeným proti Židům a smíšeným rodinám. Otec nemohl vykonávat své zaměstnání a rodina musela snášet neustálé útoky okolí. V roce 1942 se otec díky lékařskému posudku od svého známého vyhnul transportu českobudějovických Židů do ghetta v Terezíně. V říjnu 1944 otce Viktora Metzla zatklo gestapo, prošel vězením v terezínské Malé pevnosti a koncentračními tábory Sachsenhausen a Mauthausen. Před Vánocemi téhož roku byla zatčena i matka a uvězněna v terezínské Malé pevnosti. Tehdy dvanáctiletá Alena s mladší sestrou musely opustit byt a odešly k příbuzným. Pamětnice se počátkem roku 1945 dostala ke svému strýci, pražskému gynekologovi Arnoštu Vlašimskému, který měl za ženu známou herečku Vlastu Matulovou. Po osvobození se z vězení vrátila jen matka, otec zahynul dva týdny před osvobozením koncentračního tábora Mauthausen. S matkou a sestrou se pamětnice přestěhovala zpět do Českých Budějovic. Zde se také později vdala za Bedřicha Poppera (1909–1990), veterána bojů na Blízkém východě, v severní Africe a v západní Evropě. Než dosáhla důchodového věku, pracovala Alena Popperová jako zdravotní sestra na rentgenovém oddělení českobudějovické nemocnice. Alena Popperová byla vdova a žila v Českých Budějovicích. Zemřela 3. listopadu roku 2022.