Ing. Josef Podzimek

* 1937  

  • „Takových historek měla máma spousty, protože všechno řešila přímo, do očí, ke zděšení všech. Když v roce 1965 emigrovaly obě sestry do USA, mámě to neřekly. Byl to od nich, dá se říct, podraz, protože mámě mohly říct všechno a ona by jim pomohla. Ony to ale udělaly tak. Takže máma vyrazila do Bartolomějské ohlásit, že jí emigrovaly dcery. Udělala to úplně okamžitě. Všechno to tam nahlásila. Já potom druhý den schlíple v práci v Povodí Vltavy hlásím, že mi emigrovaly sestry. Ten ředitel byl ustrašený, jmenoval se ing. Kupec, ten jenom konstatoval, že je to hrozné, a ptal se, co budeme dělat. Já jsem mu řekl, že nic, protože máma už to oznámila v Bartolomějské. On hnedka, co jí řekli. Tak jsem odpověděl, že kdyby mi někdo dělal potíže v práci, tak že to má máma nahlásit. A s tím to skončilo. On byl vyděšenej, ale nic z toho nebylo. A to mě naučila máma, ona byla totiž odvážná. Ona to na mě přenesla a zjistil jsem, že je to pro život důležité. Zkrátka než být ustrašený, tak jít přímo do problému a nám to převážně vyšlo.“

  • „Odjeli jsme s Čedokem na zájezd do Ruska. Takže my jsme byli v červnu 1968 v Sovětském svazu a musím vám říct, že jakkoliv jsem optimista, tak jsem z toho zájezdu přijel smutný. Opakoval jsem donekonečna: ‚Já bych nás přepadl.‘ Oni byli tak zfanatizovaní, že když jsme třeba jeli taxíkem, tak když řidič zjistil, že jsme Češi, tak zastavil a vysadil nás, protože jeho otec padl za naše vysvobození, a my teďka děláme tu kontrarevoluci. Takže to bylo hodně jasné, co se děje. A já jsem až do 21. srpna opakoval pouze jednu větu: ‚Já bych nás přepadl.‘“

  • „Někdy pozdě večer zazvonila u nás třídní učitelka Žofie Borská a držela v ruce nějaký list papíru a ptala se maminky, co je tohle za strašlivý dokument. A maminka jí odpověděla, že to je můj křestní list. Ono v něm totiž bylo napsáno, jak bylo zvykem, zaměstnání rodičů a prarodičů. Takže tam bylo uvedeno: otec velkoprůmyslník, kmotr velkoobchodník. Žofie na to mamince řekla, že s tímhle příšerným papírem mě nedoporučí ani na horníka, a že jestli chci jít na stavební průmyslovku, tak má maminka ten hrozný papír spálit a pořídit normální rodný list a ona mě doporučí. Maminka teda můj křestní list nespálila, ale vydávala ho za ztracený a pořídila rodný list a tam se mi ztratil třídní původ.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 10.03.2015

    (audio)
    délka: 02:12:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    Praha, 01.04.2015

    (audio)
    délka: 01:55:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nevěřili byste, jak kádrové materiály špatně hoří

Skaut Josef Podzimek (Egil)
Skaut Josef Podzimek (Egil)
zdroj: archiv pamětníka

Josef Podzimek se narodil 28. května 1937 v Brně jako nejmladší potomek velmi úspěšného stavebního podnikatele Jaroslava Podzimka. Po druhé světové válce, když byl v Československu obnoven skauting, se stal skautem a v roce 1948 získal přezdívku Egil. Majetek rodiny Podzimkových byl postupně znárodňován. Rodiče se rozvedli a pamětník vyrůstal s matkou, sestrami a bývalou služebnou v Praze, matka rodinu živila jako dělnice. Díky pomoci třídní učitelky mohl po základní škole i přes nedostatky svého kádrového profilu nastoupit v roce 1952 na Vyšší průmyslovou školu, stavební obor vodohospodářství. Tato oblast ho zaujala natolik, že na vysoké škole (ČVUT, fakulta inženýrského stavitelství) pokračoval opět v oboru vodohospodářství. V roce 1962 nastoupil jako úsekový technik v podniku Labe-Vltava, po třech letech praxe se vypracoval na ředitele úseku Dolní Vltava. Na začátku normalizace, v roce 1970, byl sice z funkce odvolán, ale díky potřebě inovace vodních děl se ve stejném závodě stal vedoucím oddělení technického rozvoje. Shromáždil fungující tým, který zdokonaloval a inovoval stávající zařízení vodních cest. Oddělení zavedlo řadu dodnes používaných zařízení a strojů. V roce 1989 celé oddělení zaniklo a Josef Podzimek odešel z Povodí Vltava, aby se mohl naplno věnovat vytvoření vodního koridoru Dunaj-Odra-Labe jako generální ředitel akciové společnosti Ekotrans Moravia a. s. V roce 1994 se společnost vzdala snahy o vytvoření průplavu a Josef Podzimek z vedení odešel. Ve stejný rok založil Nadaci vodních cest, která tuto myšlenku nadále propaguje a vydává mj. časopis Vodní cesty a plavba. Po obnovení demokracie v Československu restituoval majetek, který jemu a jeho rodičům zabavili komunisté. Byla tak obnovena firma Podzimek a synové, která se hrdě označuje za nejstarší českou rodinnou stavební firmu. V roce 2008 získal státní ocenění Medaile Za zásluhy III. stupně.