Jiří Čejka

* 1929  

  • „My jsme například protestovali ve škole, že nesouhlasíme s tím, aby ve třídě byla na stěně fotografie jen Beneše se Stalinem, že tam musí být zástupci ostatních spojeneckých mocností. Nebylo nám to povoleno. Kantoři v té době také už drželi hubu. Sichrovali se, aby nepřišli o svá místa. Vynikající byly přednášky Pavla Tigrida, Iva Ducháčka, doktora Chudoby, to byli lidovci. U sociálních demokratů to už bylo slabší. My jsme si dovolili jít i na schůzi komunistů. Někde vzadu jsme seděli, abychom si utvořili názor. Mluvil tu i Petr Zenkl, Ladislav Feierabend, úroveň těch řečníků byla různá, někteří byli takoví táboroví řečníci. Když se stal Pavel Tigrid ministrem kultury, tak jsem měl příležitost s ním mluvit zejména o roku 1947, kdy oni otevřeně hovořili o tom riziku, které tady bylo. A on se ptal: ,Kdo vás zaujal?‘ Tak jsem mu je vyjmenoval. A on říká: ,Tak vidíte, všichni jsou již pod drnem, jen já tady ještě straším.‘“

  • „Když nás přivezli v antonu na lágr, přidělili mne na světnici G6. Ti měli odpolední, nevěděl jsem, jakou postel si můžu vzít, musel jsem na ně čekat. Když se vrátili, ptali se, co jsem provedl, a já říkám, že jsem tady za letáky. Oni na to: ,Tak přiznej, cos ukrad, nevykládej nám, že máš osm měsíců za letáky.‘ Oni byli od státního soudu, kde taxy byly jiné než u okresního. Oproti jiným muklům jsme byli zanedbatelní, takoví pidihajzlíci.“

  • „Tvrdím jednu věc, že celý můj život byl založený na tom, že člověk nějaké ty průšvihy měl, ale že jsem se setkal s několika lidmi, kteří byli ochotní za vás ztratit slovo, kteří byli ochotní vám pomoci.“

  • „My jsme byli první, takzvaný reformovaný ročník. To znamená, byli jsme rozdělení do studijních kroužků po dvaceti lidech, každý ten kroužek měl své svazácké vedení, to už se vědělo, kdo je organizovaný komunista. My jsme zírali, přišli jsme doslova jako bažanti, vysoká škola byla pro nás něco, a najednou jsme zjistili, že nás tam učí zpívat častušky. Zjistili jsme, že strana a vláda mají hlavní slovo. Samozřejmě se zavedla politická výchova, přednášela se marxistická filozofie. Na každé škole to bylo asi jiné, na humanitních oborech to bylo asi drastičtější než tady na technice. Ale bylo jasné, že hlavní slovo měla partaj. Byli lidi, kteří by neprospěli, ale že byli ve straně, tak se to nějak zařídilo.“

  • „Srovnávat podmínky s Jáchymovem nebo Příbramskem nelze, tam byly ty poměry horší. Za tu dobu, co já jsem tam byl, jsem neviděl, že by někdo byl bit nebo se dostal do korekce. Jídlo bylo poměrně slušné. Vztahy s civily byly úplně vzorné. V truhlárně přišel za mnou jeden sokol a chtěl, abych mu zajistil kafe kvůli jeho srdci. Řekl mi jméno jednoho civila, abych se ho zeptal. Když jsem sfáral, tak jsem mu to řekl. Nejdřív mi skoro vynadal, že to je nemožné, že je to nesmysl, ale druhý den na konci směny se neměl k odchodu a přišel ke mně a říká: ,Tamhle je sako, levá dolní kapsa, tam máš to kafe.‘“

  • „Já jsem věřící člověk a myslím si, že moje krédo vyjadřují tři principy skautingu. To je aktuální dnes i pro budoucnost. Služba a povinnost k Bohu, služba a povinnost k bližním a služba a povinnost k sobě. Povinnost k Bohu je jasná, povinnost k bližním je služba společnosti a trvalá práce na sobě. Stále na sobě musíme pracovat, nikdy nejsme dokonalí.“

  • „Ač jen gymnaziální studenti, přesto jsme s velkým zájmem sledovali politický vývoj naší země po roce 1945 a její prohlubující orientaci na Sovětský svaz. Navštěvovali jsme tady v Roudnici schůze všech čtyř povolených stran, už to byla nedemokracie. To, že dříve nebo později dojde k něčemu jako únor 1948, jsme i jako študáci věděli. Když někteří tvrdí - my jsme netušili, my jsme nevěděli, tak to je nesmysl, třeba naši nekomunističtí politici se nechali uspokojit teplými místečky. Všichni drželi s prominutím hubu. Co se vědělo o Sovětském svazu? My jsme věděli, že je to diktatura, kdo to byl Tuchačevský. Věděli jsme o procesech. Byl jsem u mládeže národních socialistů. Každou neděli jsme tady měli někoho z Prahy, který nám tu situaci vysvětloval. Vynikající byl právník doktor Petráček, který bydlel poblíž. Probírali jsme i otázku protiústavní anexe Podkarpatské Rusi.“

  • „My jsme ještě na gymnáziu v roce 1948 začali dávat dohromady takovou partu, že budeme dělat protistátní letáky a ty budeme distribuovat mezi lidi, aby se dozvěděli podstatu komunistického režimu. Všechno to bylo motivované tím, že v roce 1948, 1949 byl každý přesvědčený, že to do jara praskne, že to nebude mít dlouhého trvání. Tomu jsme věřili ještě v kriminále. Pak se ukázalo, že to byla naivní představa, že to trvalo o dost déle. Já jsem letáky psal, byly tam převzaté citáty z Masaryka, z deníku plukovníka Švece či jiné aktuální věci – ke smrti Jana Masaryka. Já jsem to napsal, jiný to přepsal, další to rozmnožil.“

  • „Byl Štědrý den, sfárali jsme, ale nepracovali jsme, jen jsme hlídali, aby tam nebyl někde třeba oheň, když jsem dostal telefonické hlášení, že mám jít k těžní jámě na Koh-i-noor 1. Jeden havíř tam přinesl vánoční cukroví, nějaké ovoce, ořechy... Nutil je někdo do toho? Nebyli jsme tam jen političtí, ale i kriminálníci, kolaboranti a bývalí esesmani. Byli tam nějakou dobu muklové od státního soudu, ale došlo tam k pokusu o útěk dvou muklů právě od státního soudu a pak je okamžitě odvezli na Bory a odtud na Jáchymovsko. Situace se zhoršila a už nás tam bylo politických jenom pár.“

  • „Jmenuji se Jiří Čejka, narodil jsem se 2. září 1929 v Roudnici nad Labem, kde celý život bydlím. Studoval jsem Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, ze které jsem byl vyloučen jako ze všech jiných vysokých škol v roce 1951, když jsem skončil jako politický vězeň. Po letech se mi podařilo vysokou školu dálkově dokončit a v roce 1994 jsem po absolvování řízení obhájil velký doktorát, doktora věd. V roce 1972 jsem přešel do Národního muzea, byl jsem tam asi třicet let jako vedoucí malé chemické laboratoře, v roce 1991 jsem se stal ředitelem Přírodovědeckého muzea a tam jsem byl až do odchodu do důchodu v roce 2001. Přírodovědecké muzeum je jedna z pěti součástí Národního muzea, čili jsem byl takový nižší ředitel.“

  • „Od počátku, kdy se Beneš vrátil z Košic, všude byl Beneš a Stalin. Nebyl tam nikdo za Británii, Francii či Spojené státy, ačkoliv to byli spojenci. Tendence byla jasná. Že někdo říká, že tu byla tři roky demokracie, to není pravda. Od prvních dnů, kdy SSSR osvobodil Československo, tak se tu sbírali bělogvardějci, sbírali se tu Rusíni z Podkarpatské Rusi, ti šli hned do gulagu. Můj strýc pracoval v Užhorodě, některé z nich jsem tak znal osobně. Ti pak odešli, někteří se vrátili po deseti letech, jiní nikdy. Měli seznamy a podle nich šli. Nikdo se neozval, ani Beneš, ani ty tři zbylé nekomunistické strany. Všichni drželi hubu.“

  • „Byli zavření dva – co dál... Když si přišli pro nás, tak se ukázalo, že pozornost byla soustředěná jen na čtyři lidi, i když nás bylo víc. Ani na cyklostyl naštěstí nepřišli. Měli jsme schovaný i nějaký ten revolver, nic z toho naštěstí nenašli. Nemělo cenu tvrdit něco jiného, něco si vymýšlet, když budu něco nalhávat, rozbijou mi hubu a dostanou toho ze mne víc. Měli jsme základní štěstí, že jsme skončili jen u okresního soudu. Byli jsme souzeni podle §2 odst. 3 zákona č. 231/1948 Sb. – zločin sdružení proti republice –, ale byli jsme jen u okresního soudu, tam byly nižší sazby. Byli jsme jen takoví minimuklové, taková nevýznamná skupina, nebyl o nás zájem. Sám prokurátor říkal, že u státního soudu bych místo osmi měsíců dostal osm let.“

  • „V roce 1970 jsem to obhajoval (kandidaturu). V rámci kandidatury v roce 1969 bylo třeba dělat zkoušku z marxistické filozofie. Mně bylo jasné, že se to nemohu naučit. To už byl u moci Husák, docházelo ke změnám, katedry marxismu byly rozpuštěné (reorganizované?). Najednou jsem dostal od (doktora) Bauera dopis: ,V pondělí v jednu hodinu skládáš zkoušku z marxismu.‘ Byl jsem vyděšený, věděl jsem, že to už vůbec nezvládnu. On mne však uklidnil, že to není problém. Šli jsme za examinátorem, nějaký docent Pinkava to byl, mluvil hlavně on. Pinkava říkal Bauerovi: ,Vysvětli mu, ať není nervózní, vždyť jsem ti to slíbil.‘ Pak nám řekl, že zkoušky se konají s vědomím rektora, kdyby se teď nedělaly, tak už mnozí kandidaturu nikdy neudělají. Když uděláte teď marxismus, tak to stihnete obhájit. V té době tam ještě přežívala atmosféra roku 1968, za rok to bylo úplně jiné. Já jsem ji udělal, za normálních okolností bych ji nezvládl. Samozřejmě se pak ta zkouška antedatovala.“

  • „Považuji se za vědce a zabývám se krystalochemií a mineralogií minerálu uranu. Teď spolupracuji s jednou australskou univerzitou a samozřejmě se svými bývalými kolegy z Národního muzea stále na problematice uranových minerálů. Takže objevujeme nové minerály, podrobněji zkoumáme nám už známé minerály, upřesňujeme složení a tak dále.“

  • Celé nahrávky
  • 15

    Roudnice nad Labem, 11.06.2007

    (audio)
    délka: 01:21:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk nějaké ty průšvihy měl, ale setkal jsem se s několika lidmi, kteří byli ochotni za mne ztratit slovo

Jiří Čejka se narodil 2. září 1929 v Roudnici nad Labem. Již v mládí se zajímal o politiku, byl aktivním členem mládeže Československé strany národně socialistické. Po maturitě na roudnickém gymnáziu začal studovat na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Již v roce 1948 se spolu se svými vrstevníky rozhodl upozorňovat veřejnost na skutečnou podstatu komunistického režimu, skupina psala a distribuovala letáky namířené proti režimu. V roce 1950 však byla část skupiny zatčena a okresní soud v lednu 1951 poslal Čejku na osm měsíců do hnědouhelného dolu Koh-i-noor u Mariánských Radčic na Mostecku. Po odpykání trestu a po návratu do civilního života nejprve pracoval jako pomocný dělník a po skončení vojenské prezenční služby se věnoval práci v chemickém průmyslu. V roce 1961 se mu podařilo dálkově absolvovat VŠCHT. V té době se začal v podstatě „načerno“ věnovat svému životnímu tématu, výzkumu minerálů uranu a jejich syntetických analogů. Využil oteplování šedesátých let a těsně před úplným nástupem normalizace se mu v roce 1970 podařilo obhájit vědeckou hodnost CSc. (kandidát technických věd). Nejvyšší vědeckou hodnost DrSc. (doktor geologických věd) obhájil až po sametové revoluci v roce 1994. V roce 1972 začal pracovat jako vedoucí Výzkumné chemické laboratoře Přírodovědeckého muzea Národního muzea, v roce 1991 se stal ředitelem Přírodovědeckého muzea Národního muzea; v této funkci působil až do odchodu do důchodu v roce 2001. Vědecké činnosti se věnuje i nadále.   Jiří Čejka se celý život hrdě hlásil ke skautskému hnutí, po obnovení skautingu v listopadu 1989 působil do roku 1993 jako tiskový mluvčí Junáka a byl také členem jeho Ústřední rady. Je rovněž členem Skautského oddílu Velena Fanderlíka, jenž se skládá z bývalých politických vězňů a osob komunisty perzekvovaných. Ve skautském hnutí je dosud aktivní jako výchovný zpravodaj střediska a zástupce vůdce klubu OS.