„Já jsem se stýkal s Tomášem Růžičkou, to byl doktor věd, a ten podepsal Chartu. Já, když jsem byl ve třetím ročníku, tak jsem se rozhodl, že to taky podepíšu. A to už byl rok 1983 nebo 1984. Já jsem se s ním seznámil někdy v tom roce 1978 jako topič. A tak jsem mu to oznámil, jestli by mně nezprostředkoval setkání, abych to podepsal. A tehdy byl mluvčím Hejdánek, což se dá si ověřit, který to byl rok, protože já ty roky pletu. A tak on to oznámil. A tak jsem to oznámil Hejdánkovi a Hejdánek mi vzkázal něco, co mě zdrtilo. Říkal, že v žádném případě to nemám podepisovat, ať žiju v intencích Charty 77, ale že oni si nepřejí, aby byl zničen další studentský život, že mám dostudovat, že to je můj úkol. A já jsem byl úplně zničený, protože já jsem se na to rok chystal. Takže jsem vyslechl moudrou radu. Dneska si myslím, že to byla moudrá rada, ale tehdy jsem byl strašně zklamaný.“
„Oni vždycky začali mlátit lidi těmi obušky. A to bylo, jako když jede kombajn a sklízí nějaké obilí, takový strašně pravidelný strojový zvuk. To bylo šílené. Teď tam měli nějaké paragány, ti tam vyskakovali, lidi na ně křičeli, nadávali jim, těm policajtům. A oni normálně jako takoví Tarzani skákali po těch římsách a mlátili lidi, i do oken. To bylo hrozné. A pak to vždycky skončilo a zase těmi transportéry se tlačili, podle zvuku, jak tam lidi křičeli. A pak teprve to začali uvolňovat a dávali rozkazy, ať se rozejdeme. Nebylo kam se rozejít. A pak nás pustili uličkou a mlátili lidi. Nedostal jsem ani ránu, jak jsme běželi, to bylo tedy divné, ale spoustu lidí tam bylo zraněných.“
„Najednou jsem dostal pozvánku na StB – to jsem ještě nebyl ani v té demokratické iniciativě, to bylo ještě předtím. A že si mám přinést pas, tak jsem tam přišel a oni se mě začali vyptávat: ‚Tak co ti vaši přátelé ze Západu?‘ A tak jsem říkal: ‚Nevím, co chcete.‘ ‚No tak nám o někom něco řekněte.‘ A já jsem říkal: ‚No já je ani neznám, já znám jenom jejich první jména.‘ Takhle jsem to tam točil. A oni: ‚No a co třeba Frank?‘ A já jsem říkal: ‚No Frank, já ani nevím, jak se jmenuje příjmením.‘ A oni to věděli, to příjmení. Já jsem ho tedy taky věděl, že jo. Takže mi to řekli, a já: ‚Jo, jo, tenhleten, no a co s ním, nebo na co se ptáte?‘ ‚No tak třeba zbraně.‘ A já jsem říkal: ‚Jako co...‘ ‚No on je přece bodyguard, ne?‘ A to už jsem se usmíval a říkal jsem: ‚Víte, on umí špatně anglicky a on v té době dělal lifeguarda, jako plavčíka. Lifeguard in a swimming pool. To je plavčík, ale on tomu říká bodyguard.‘ Takže nic. ‚No a co ty zbraně?‘ Já jsem říkal: ‚No tak on si dělá myslivecké zkoušky a byl ve Skalistých horách lovit králíky. To je celé.‘ No tak mě nechali být. Ale oni nás poslouchali někde v hospodě, když jsme si to vyprávěli.“
Akademický sochař Jiří Plieštik se narodil 28. června 1956 v Novém Městě na Moravě a vyrostl ve Žďáru nad Sázavou. Otec Josef Plieštik pocházel ze slovenského Horehroní, pracoval jako mistr elektroúdržby, matka pocházela z Bohdalova. V dětství Jiří Plieštik sportoval i trampoval a žil v prostředí informačního vakua. Po maturitě roku 1976 nastoupil na České vysoké učení technické (ČVUT) v Praze. Navštěvoval při tom večerní hodiny kreslení u malířky Heleny Hruškové, a když se obeznámil s keramickou hlínou, rozhodl se pro studium sochařství na Akademii výtvarných umění (AVU) a z ČVUT odešel. Na AVU se dostal na šestý pokus, v roce 1981. Mezitím pracoval jako topič. Vstoupil do politicky problematické Jazzové sekce Svazu hudebníků, účastnil se poloilegálních výstav Konfrontace, vystavoval v Galerii mladých a hrál na akordeon v kapele Krásné nové stroje. Zapojil se do Československé demokratické iniciativy. Byl sledován Státní bezpečností (StB) a předvolán k výslechu kvůli kontaktům se Západem a kvůli činnosti v Demokratické iniciativě. Dne 17. listopadu 1989 byl přítomen zásahu na Národní třídě. Po roce 1990 se stal asistentem Karla Nepraše na AVU a zažil reformu školy pod rektorem Milanem Knížákem, s nímž vstoupil i do otevřených sporů. V letech 1996–2000 vedl sochařskou přípravku. Jako pedagog působil téměř deset let v Dánsku na ostrově Samsø, kde vedl výtvarné workshopy, účastnil se také sympozií a výstav v Holandsku a v Německu. Po odchodu z AVU roku 2000 začal spolupracovat s architekty. Vytvořil například bronzový pomník československým bojovníkům za druhé světové války v zahraničí na pražském Vítězném náměstí. Dlouhodobě se věnuje fotografii (cyklus Tváře a ruce), kresbě, volnému i užitému designu a psaní; publikoval v časopisech Revolver Revue, Přítomnost a Tvar. Ze dvou partnerských vztahů má šest dětí. V roce 2004 obdržel ocenění Ministerstva obrany a v roce 2025 ocenění Ministerstva vnitra za třetí odboj. Své disidentské aktivity však chápe spíše jako občanskou povinnost než jako hrdinství. V době natáčení v roce 2025 žil v Písečné.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
