Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. soch. Jiří Plieštik (* 1956)

• narodil se 28. června 1956 v Novém Městě na Moravě a vyrůstal ve Žďáru nad Sázavou

• v roce 1978 odešel z ČVUT a rozhodl se pro sochařství

• v Praze pracoval jako topič

• v druhé polovině 70. let vstoupil do Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR

• na AVU byl přijat roku 1981 na šestý pokus

• v 80. letech se účastnil poloilegálních výstav Konfrontace

• roku 1987 vstoupil do Československé demokratické iniciativy

• 17. listopadu 1989 byl přítomen zásahu na Národní třídě

• po roce 1990 se stal asistentem Karla Nepraše na AVU, vedl workshopy pro evropskou nadaci Germinations

• v letech 1996–2000 vedl sochařskou přípravku a deset let pedagogicky působil v Dánsku

• v roce 2004 byl oceněn Ministerstvem obrany ČR, v roce 2025 mu Ministerstvo vnitra udělilo osvědčení za třetí odboj

• v roce 2025 žil v Písečné

Jiří Plieštik vyrůstal v průmyslovém městě na Vysočině a až do dospělosti neměl ponětí o svém uměleckém talentu. Ten objevil až na studiích ČVUT v Praze. Na Akademii výtvarných umění se dostal po šesti letech neúspěšných pokusů, v době, kdy protekce dětí prorežimních rodičů dostaly stopku. Do té doby pracoval jako topič, seznamoval se s disentem a neoficiální uměleckou scénou. Na sklonku 80. let se angažoval v Československé demokratické iniciativě. Po revoluci působil jako odborný asistent na Akademii výtvarných umění a vytvořil jednu z nejdiskutovanějších soch v Praze.

Kluk ze Stáloše

Jiří Plieštik se narodil 28. června 1956 v Novém Městě na Moravě, dětství však prožil ve Žďáru nad Sázavou, na sídlišti Stalingrad. „Říkali jsme mu ‚Stáloš‘ a ten název pro mě časem získal symbolický rozměr: připomínal, že stalinismus neskončil jen změnou epochy, ale dál přežíval v mentalitě společnosti i ve struktuře moci,“ říká Jiří Plieštik.

Jeho rodinné zázemí bylo chudé, ale vnitřně pevné. Otec Josef Plieštik pocházel ze slovenského Horehroní, dělnicko-rolnického prostředí, matka z vesnice Bohdalov. Dědeček Rudolf Plieštik byl rolník a lesní dělník, ale zároveň člověk neobyčejného rozhledu: za první světové války sloužil na italské frontě, naučil se italsky. Ze své slovenské domoviny uměl maďarsky. Ve 30. letech odešel za prací do Francie a osvojil si francouzštinu, k tomu hovořil německy. Bez formálního vzdělání ovládal pět jazyků, měl tvrdou povahu a nebál se mluvit otevřeně ani v přítomnosti německých vojáků za okupace. Pro malého Jiřího se stal vzorem člověka, který si i v nebezpečí dokázal zachovat důstojnost.

Také dědeček z Bohdalova, chudý chalupník a truhlář, mohl být typickým „materiálem“ pro komunistickou ideologii. Přesto ani on, ani Jiřího rodiče nikdy do Komunistické strany Československa (KSČ) nevstoupili. Otec byl elektrikář, dodělal si průmyslovku a později pracoval jako mistr elektroúdržby ve slévárně; ve funkci, na kterou se člověk obvykle dostal jen se stranickou legitimací. Tu ale celý život odmítal. Jediným kompromisem, který udělal, byl podpis tzv. Anticharty, a to ze strachu, aby svým synům nezavřel cestu ke studiu. „Když se mi s tím později svěřil, byl jsem na něj strašně naštvaný, ale pak jsem pochopil, v jakém tlaku žil,“ říká Jiří Plieštik.

Dětství „homo sovieticus“, sport a tramping jako ventil

On sám prožil dětství a školní věk v prostředí sídlištního informačního vakua. „Žili jsme bez přístupu k informacím, takže vymývání mozků ani nebylo třeba. Byl jsem typický ‚homo sovieticus‘ a věnoval se hlavně sportu,“ říká. Pionýr byl samozřejmou součástí výchovy. Mnohem zajímavější pro něj ale byla trampská osada Blesk, kam se dostal jako dvanáctiletý. Fungovala jako základna pro oddíl ve stylu Junáka. „V 60. letech už bylo možné některé věci maskovat díky náznakům politického tání,“ vysvětluje Jiří Plieštik. Tramping dnes vidí jako „dělnickou iluzi svobody“. Na potlaších si lidé připadali svobodní, ale po návratu do každodennosti se opět přizpůsobovali režimu. Zároveň hrál basketbal a dotáhl to až k jedné sezóně v extralize v kategorii mužů. V 18 letech přešel na parašutistický víceboj.

Srpen 1968 a nástup normalizace

V 60. letech vnímal tehdejší naděje spojené s Alexandrem Dubčekem, atmosféru uvolnění v době pražského jara i spontánní podpisy „Dvou tisíc slov“. Jako dvanáctiletý trávil léto 1968 u strýce v Horehroní na Slovensku. V srpnovém ránu ho probudilo rádio, které na plné pecky hlásilo výzvy k zachování klidu. „Bylo to tiché, ale nesmírně dusivé ráno. Později už jsem sledoval průjezd sovětských vojsk krajinou,“ vzpomíná.

Na střední strojní průmyslovku ve Žďáru nastoupil v době, kdy začínala tzv. normalizace. Třídní učitelka požádala studenty, aby vstoupili do Socialistického svazu mládeže (SSM). Ne proto, že by tomu věřila, ale proto, že by jinak „měla potíže“. Třída ji ze soucitu poslechla. „Tehdy jsme si neuvědomovali, že vstupujeme do mocenského mechanismu; až později jsem v tom viděl hořký symbol systému, který lidi nutí ‚dobrovolně‘ spolupracovat,“ říká Jiří Plieštik. Po maturitě v roce 1976 odešel do Prahy na strojní fakultu ČVUT. Studium bylo extrémně náročné a nebavilo ho. Celodenní přednášky, cvičení do noci, žádný kontakt se světem.

Kreslíš dobře, přihlas se na Akademii

Praha mu ale zároveň otevřela dveře do uměleckého prostředí a Jiří začal chodit na kurzy kresby u malířky Heleny Hruškové. Jednou ji suploval její manžel – sochař, dal studentům do ruky keramickou hlínu. To se Jiřímu stalo osudovým – začal uvažovat o změně oboru. Otec ho tehdy zavedl za žďárským sochařem Rostislavem Magni, který mu po zhlédnutí kreseb řekl: „Kreslíš dobře, přihlas se na Akademii.“ Tahle věta mu dodala odvahu opustit ČVUT po třech semestrech a rozhodl se pro umění.

Aby měl čas na přípravu na přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění (AVU), nastoupil jako topič – nejprve v Domě národního zdraví na rohu Jungmannovy a Národní třídy. V kotelně, kde se topilo koksem, potkal například romského kytarového virtuosa Mirka Bangu, který vyhrál soutěž v Paříži, ale komunistický režim mu znemožnil vycestovat. Byl navíc Rom, což bylo tehdy silně diskriminační. „Mirek zahořkl, hudbu opustil a živil se jako topič. Poprosil jsem ho, ať nám zahraje, a tak vzal kytaru a zahrál virtuózní skladby. Byl to božský zážitek. Přesvědčoval jsem ho, aby se hudby nevzdával. A on skutečně začal v kotelně cvičit a hrál na jednom večírku skladby z desky ‚A Night in San Francisco‘. Později jsem se dozvěděl, že Mirek začal pít a zemřel při autonehodě,“ vzpomíná Jiří Plieštik. 

V kotelnách potkával i další výrazné osobnosti: například herce Radoslava Dubanského, který po škole odmítl angažmá v Národním divadle, nebo divadelníka, který později emigroval. Kolem kotelny se tvořilo svébytné umělecké společenství. Později přešel jako topič a technik k pražskému metru. Objížděl stanice, staral se o výměníkové stanice a topil v plynové kotelně. Pracoval ve zdravotně závadných podmínkách.

V prvním ročníku na ČVUT se stal členem Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR, která byla důležitým centrem alternativní kultury, jejíž vedoucí členové čelili od poloviny 80. let pronásledování. Když se ho na AVU pedagog Stanislav Hanzík vyptával, v jakých organizacích je, a dozvěděl se, že pouze v Jazzové sekci, reagoval slovy: „To ti tam nemůžu napsat.“ „Přesto si ode mě pak začal půjčovat katalogy a publikace a s jistým respektem se mnou diskutoval,“ vzpomíná Jiří Plieštik.

Simuloval jsem šílenství, ale raději jsem toho nechal

Přijímací zkoušky na AVU zkoušel Jiří šest let. Vzpomíná, že ho opakovaně předbíhali uchazeči s protekcí. Ještě před nástupem na AVU absolvoval dvouletou základní vojenskou službu. Nejdřív se ji pokusil obejít simulací psychické poruchy: na výcviku v Prostějově, kde mu dali za úkol vytvořit plakát, začal míchat červenou barvu z kýble bílé a malé lahvičky červené barvy a tvrdohlavě trval na tom, že vyrábí sytě červenou. Skončil ve vojenské a následně civilní psychiatrické léčebně. Strach o rodiče, kterým nemohl dát vědět, že psychickou poruchu jen hraje, ho ale přiměl přestat hrát blázna. Lékař vše uzavřel jako přechodnou nervovou epizodu a Jiří se musel na vojnu vrátit.

Další část služby strávil na letištní posádce v Bechyni. Původně se cvičil jako radista, ale byl navelen do výhodné funkce výkonného praporčíka, kdy vydával vojákům výstroj a výzbroj, měl kancelář a nemusel sloužit žádné stráže. Politruk ho však pod pohrůžkou vězení donutil, aby maloval propagandistické transparenty. „Později jsem to vnímal jako vlastní selhání. Uvědomil jsem si, jak systém donutí člověka dělat něco, čemu nevěří,“ říká. Po čase se dokázal z agitace „vyvléknout“ a vrátil se k práci radisty.

V armádě také na vlastní oči zažil mechanismus brutalizace lidí: mazácké rituály, kdy mladé vojáky bili ostrou hranou lžíce do břicha a polévali čističem oken, a okamžitou proměnu obětí v nové tyrany, jakmile se stali „mazáky“. Jeden z kamarádů kvůli šikaně dokonce uvažoval o sebevraždě. Jiří Plieštik napsal otevřený dopis bývalému veliteli roty, poručíku Motykovi, v němž šikanu popsal. Nedostal však žádnou odpověď. „Důstojníci před tím prostě zavírali oči, systém se udržoval samospádem,“ dodává. Sám se šikany nikdy nezúčastnil, i když to znamenalo stát stranou. „I v nesvobodném prostředí se člověk může rozhodnout, že některé věci dělat nebude,“ říká. 

Vojnu si ale dovedl i zpříjemnit: založil fotografický kroužek pro děti (včetně dětí důstojníků), aby mohl mít na vojně fotoaparát a tajně fotit. Kreslil při tajných vycházkách mimo kasárna do sousedního kravína nebo v lese.

Na AVU mi více než pedagogové dali spolužáci

Teprve v roce 1981, kdy ministr školství nařídil regulérní průběh zkoušek kvůli již neudržitelnému nadržování dětem prominentů, se Jiří dostal do sochařského ateliéru na AVU. „Do ročníku tak vstoupila mimořádně silná generace – lidé jako Márius Kotrba, Jan Merta, Petr Nikl, Laco Sorokáč či později Otto Placht, Jiří David a další, mnohdy ‚ideologicky problémoví‘, ale talentovaní. Na podzim ale přišli ještě studenti přijatí z protekce, jako byl například syn režimních sochařů Kodymových [manželé Božena a Ludvík Kodymovi], kteří po republice stavěli pomníky Leninovi. To byla typická ukázka, jak režim deformoval i umělecké školství,“ vypráví Jiří Plieštik.

Na pedagogy vzpomíná jako na převážně unavené, ideologicky „vyhovující“ profesory, kteří studentům v drtivé většině nic nedali. Dialog s nimi téměř neexistoval. Sochař Miloš Axman (1926–1990), pod kterého byl formálně zařazen, s ním měl reálně jedinou konzultaci. „Jednou mi sochu v opilosti málem rozmlátil hůlkou. V mých životopisech se píše ‚studoval u profesora Axmana‘, ale tuhle formulaci škrtám.“ Skutečnou školou byla pro Jiřího komunita studentů a několik mimoškolních osobností: sochař a filozof Zdeněk Palcr, fotograf Jan Svoboda či lidé kolem Jazzové sekce. Vedle sochařství intenzivně fotografoval, poslouchal polské rádio a jezdil na jazzové festivaly do Varšavy. V hudbě nacházel svobodu.

V polovině 80. let se stal součástí pražské neoficiální umělecké scény. Účastnil se Konfrontací – poloilegálních výstav na dvorech a v neveřejných prostorech, které organizovali Jiří David, Stanislav Diviš a další. Jednu z výstav ve Vršovicích také fotografoval. Po absolutoriu v roce 1987 se situace začala uvolňovat i institucionálně. Michal Blažek založil Galerii mladých, která využila skulinu ve svazových předpisech. Vznikl svobodný prostor – kdo se přihlásil, ten vystavoval. Jiří tam přizval amerického malíře Michaela Whitea a vystavovali spolu. Galerie byla plná lidí, bylo cítit, že ve společnosti se cosi láme.

Krásné nové stroje

Hudba pro něj byla stejně důležitá jako sochařství. Hrál na akordeon, i když sám sebe považoval spíš za samouka bez velkého talentu. Jako dítě chodil krátce do hudebky, ale výuka ho spíš odrazovala. Přesto se k nástroji vracel. Jednou na koncertě řekl kamarádce Miroslavě Němcové, že by si rád zahrál na harmoniku s kapelou Krásné nové stroje. Zpráva se donesla k lídrovi kapely Stanislavu Divišovi, který ho oslovil a pozval na zkoušku do stísněné podzemní zkušebny na Senovážném náměstí. Seznámil se tam s výbornými muzikanty – Janem Štolbou, bratry Kosinovými, Vítkem Vejražkou a dalšími.

Kapela však fungovala v rámci systému – formálně musela mít přehrávky, v nichž se posuzovala nejen hudební, ale i ideologická stránka. „Krásné nové stroje na ně raději poslaly ‚náhradní‘ muzikanty, aby se vyhnuly přímé konfrontaci,“ vzpomíná Jiří Plieštik. Zkoušky, koncerty a cestování zabíraly hodně času, peněz moc nebylo a stereotyp hraní těch samých skladeb ho začal unavovat. Po jedné sezóně z časových důvodů z kapely odešel, ale hudební zkušenost pro něj byla důležitou životní epizodou; dalším prostorem svobody uvnitř nesvobodného systému.

Chartu nepodepisuj, žij v jejím duchu

Od konce 70. let se z kotelny znal s fyzikem Tomášem Růžičkou, signatářem Charty 77. Když byl ve třetím ročníku AVU, rozhodl se Chartu 77 podepsat také. Růžička mu domluvil kontakt na tehdejšího mluvčího Ladislava Hejdánka. Odpověď byla pro Jiřího bolestná, ale moudrá: Chartu nemá podepisovat, má „žít v jejím duchu“, ale dokončit studia. „Nepotřebujeme nedostudované lidi,“ vzkázal mu Hejdánek. Jiří Plieštik tuto radu přijal, ač se s pocitem „morální nedostatečnosti“ vyrovnával dlouho.

Mezitím se stále víc zapojoval do opozičního prostředí. Skrze spolužačku Miroslavu Němcovou poznal Evu Štolbovou, elegantní, charismatickou ženu, bývalou profesorku češtiny, která stávala na AVU modelkou studentům. Byla zapojená do činnosti Československé demokratické iniciativy Emanuela Mandlera a Bohumila Doležala. Šlo o hnutí usilující o dodržování lidských práv a politickou změnu. Díky Evě Štolbové se Jiří Plieštik s Máriem Kotrbou k demokratické iniciativě přidali. Roznášeli materiály po Moravě, pomáhali šířit časopis s politickými texty o lidských právech, maskovaný jako spotřebitelský magazín. Z pasivního pozorovatele se stal aktivním účastníkem opozičního hnutí.

Ještě před jeho zapojením do Demokratické iniciativy ho pozvala na výslech Státní bezpečnost (StB). Důvodem byly jeho kontakty se Západem. Přátelil se s americkým malířem Michaelem Whitem, spisovatelem Markem Kuzmackem a dalšími. Jezdil za ním ze zahraničí i přítel jedné herečky z brněnského Provázku, která emigrovala. Frank navštěvoval v ČSSR její přátele. Na výslechu estébáci přesně věděli, kdo je „Frank“, i když Jiří předstíral, že nezná jeho příjmení. Vyptávali se na zbraně, protože dle jejich informací byl Frank „bodyguard“. „Musel jsem jim vysvětlit, že šlo o jazykový omyl, ve skutečnosti byl plavčíkem [lifeguard]. Došlo mi, že tenhle jazykový detail jsme rozebírali v hospodě. StB tedy musela mít odposlech. Tehdy jsem si naplno uvědomil existenci velmi husté sítě tajných a udavačů,“ vzpomíná.

17. listopad 1989: Málem by nás ušlapali

Na demonstrace chodil už před listopadem 1989, například v Palachově týdnu na Václavské náměstí, ale to pokaždé před zásahy policie utekl. Demonstraci 17. listopadu má v paměti mimořádně živě. Organizovali ji studenti, formálně pod záštitou SSM, a šlo o povolenou akci. Jiří se jí účastnil se svou kamarádkou Maruškou. Už cestou vnímal, že je něco divné: „Od Karlova náměstí postávalo plno příslušníků Veřejné bezpečnosti. Po projevech se průvod měl vydat na Václavské náměstí, ale objevily se zprávy, že je tam kordon. Lidé spontánně zvažovali jít jinudy, přes Nuselský most, pak na Vyšehrad. Uprostřed tohoto hledání trasy mě oslovil americký televizní štáb. Náhle jsem stál ve světle reflektorů skoro jako někdo, kdo ‚řídí dav‘. Snažil jsem se vysvětlit, že se lidé domlouvají, kam půjdeme. Fakt, že tam byli američtí novináři, byl zvláštní,“ přiznává.

Z Vyšehradu se průvod vydal po nábřeží na Národní třídu. Jiří Plieštik si cestou všiml lidí, kteří pobíhali kolem domů a zběsile zvonili na zvonky. „Přišlo mi to nesmyslné a pomyslel jsme si, že mohlo jít o provokatéry StB, kteří chtěli obyvatele domů naštvat. Na Národní už čekal kordon,“ popisuje. Jiří měl stále v ruce velkou sklenici medu, kterou ten den dostal od známého pro děti. U klubu Vagon ji odložil ke sloupu, kde ještě nikdo nestál, ale prostor se rychle zcela zaplnil lidmi a on se už ke sklenici nikdy nedostal. „Když začal zásah, zvuk obušků o těla lidí zněl jako strojový pravidelný hluk kombajnu, který sklízí obilí. Neosobní, rytmický rachot. Bylo to něco hrozného. Dav byl natlačený, nedalo se dýchat, lidé křičeli, přicházeli o boty. Marušce se jedna ztratila, chtěla ji hledat, ale dav by ji byl ušlapal,“ vzpomíná. Po každé vlně úderů přijely transportéry, které natlačily lidi do úzkého prostoru. Nakonec začali demonstranty pouštět úzkou uličkou, kde je dál bili. Jiří sám ránu nedostal, ale viděl zraněné, slyšel křik, cítil smrtelný strach i zvláštní pocit, že se děje něco nevratného.

Po brutálním zásahu na Národní třídě dostal Jiří Plieštik úkol: lidé z formujícího se studentského fóra ho posadili do starého „embéčka“ spolu s dalšími třemi lidmi a vyslali domů, do Žďáru nad Sázavou. Měl dovézt zprávy z Prahy tam, kde televize pořád dělala, že se nic neděje. „Ve Žďáru nás do továrny vůbec nepustili. U brány stála stráž, jak byla zvyklá z normalizačních časů, a milicionáři, žádné revoluční nadšení se tam nekonalo,“ vzpomíná. Jiří proto začal hledat klíčové lidi ze Žďáru, kteří něco chystali, a nakonec se dostal k muži, který byl u zrodu Občanského fóra ve Žďáře – vzdělaný fyzik z místní továrny, energický a aktivní, jméno si už Jiří Plieštik nevybavuje. Byl však jeden z prvních, kteří v provinčním městě včas pochopili, že režim končí. Předal informace a vrátil se do Prahy.

Akademie po revoluci: euforie, moc a Knížák

Po roce 1990 dostal Jiří Plieštik nabídku, která zásadně ovlivnila další léta: Karel Nepraš si ho vybral jako asistenta na Akademii výtvarných umění. Na školu přišel ve chvíli, kdy se měnila její tvář: po nástupu Milana Knížáka jako rektora se objevili noví pedagogové jako Hugo Demartini, Karel Malich, právě Karel Nepraš, Stanislav Kolíbal a další.

Atmosféra byla zpočátku fantastická. Ve třídách a ateliérech se konečně mohlo mluvit otevřeně, experimentovat, jezdit do zahraničí. Milan Knížák v Jiřího paměti zůstává jako protikladná postava. „Na jednu stranu charismatický, inteligentní, se studenty to uměl. Na druhou stranu mocensky dravý. Když se rozhodl, že chce být jmenován profesorem na škole, kde sám působí jako rektor, považovali jsme to za jasný střet zájmů,“ vzpomíná Jiří Plieštik. Spolu s dalšími dvěma kolegy sepsali otevřený dopis a obcházeli další kolegy a sbírali podpisy. Setkávali se ale se stejným postojem, jaký znal z normalizačních petic: „Souhlasím, ale nepodepíšu.“ Profesorský sbor se bál člověka, který mohl rozhodovat o jejich budoucnosti. Současně ale Jiří viděl i jeho druhou tvář. Když Milan Knížák po letech potřeboval někoho, kdo mu navrhne hudbu na akademickou slavnost, oslovil právě Jiřího Plieštika. A stejně tak, přestože proti němu vystoupil, ho sám rektor později vyzval, aby se přihlásil do konkurzu na vedoucího sochařské přípravky. „Byl tedy na druhou stranu i velkorysý.“

Nenechat se dotlačit, kam nechceme

Jako pedagog a umělec působil Jiří Plieštik i v zahraničí. Učil v Dánsku na umělecké škole na ostrově Samsø, kde se v rámci resocializace vzdělávali např. i vězni před propuštěním. Tam zažil, jak tvořivá práce a zároveň náročná smysluplná činnost dokáže člověka proměnit. Do Dánska jezdil téměř deset let – dvakrát ročně tam vedl workshopy kresby, modelování a fotografie. Podobně silnou zkušenost pro něj představovalo Holandsko. Od roku 1996 vedl čtyři roky sochařskou přípravku na Akademii výtvarných umění v Praze a v nadaci Germinations šest let spoluorganizoval a vedl dílny pro mladé umělce z Evropy.

Po odchodu z Akademie výtvarných umění v roce 2000 se začal živit především spoluprací s architekty a účastí v soutěžích. První velkou zakázkou byla socha na pražském Vítězném náměstí – abstraktní, sedm a půl metru vysoký bronz věnovaný československým bojovníkům za druhé světové války v zahraničí. Ačkoli dílo vyhrálo regulérní soutěž a kolegové umělci ho ocenili, narazil na odpor armádních zadavatelů, kteří chtěli „jasný“ symbol hrdinství, ideálně ruku s mečem. Následovaly desítky kontrol, přezkoumávání modelu a snaha projekt zastavit. Nakonec socha vznikla, do tvaru nenápadně vepsal ženskou postavu a svatováclavský meč jako reliéf – a setkal se jak s odmítáním, tak s hlubokým přijetím. Podobně rozporuplné reakce provázely i jeho konzervativněji pojaté zakázky, třeba světla s květy durmanu v kostele sv. Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem, která vyvolala „válku“ ve farnosti, ale zároveň získala ocenění v soutěži Design roku 2004.

Vedle sochařství se celý život vrací k fotografii, kresbě, designu i psaní. Fotografuje krajiny, zátiší a dlouhodobě portrétní cyklus „Tváře a ruce“, ve kterém ho zajímá, jak ruce nesou stopy života a identity – často vypoví víc než samotná tvář. V kresbě i soše zpracovává motivy travin, vlnění, energií a abstrahovaných postav, včetně „andělů“, které chápe jako proudy síly a citu, ne jako náboženské figury. Příležitostně píše poezii a prózu, část mu vyšla v literárních časopisech. Většinu ale bere jako osobní deník a terapii.

Jeho život se výrazně proměňoval i v osobní rovině. S první ženou prožil 25 let a vychovali čtyři děti, po rozchodu si vytvořil nový vztah s Dánkou, se kterou má další dvě děti – i ten skončil, když partnerka prošla coming outem a dnes žije s partnerkou. Všichni však zůstali v dobrých vztazích a fungují jako patchworková rodina. 

V roce 2025 byl oceněn Ministerstvem vnitra ČR za třetí odboj, ale svá disidentská či občanská gesta nepovažuje za hrdinství. Důležité pro něj je dělat to, čemu věří, nenechat se dotlačit tam, kam nechce, a zároveň si neustále ověřovat, jestli se vnitřní jistota nemění v pouhou zatvrzelost.