Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Pithart (* 1941)

• narodil se 2. ledna 1941 v Kladně do rodiny právníka Viléma Pitharta

• otec předválečný komunista, zavřený v Terezíně a v Dachau

• otec členem nomenklatury, od roku 1954 působil jako velvyslanec v Bělehradě

• Petr od svých třinácti let žil bez rodičů v pražském internátě Ministerstva zahraničí

• v 16 letech začal studovat Právnickou fakultu Univerzity Karlovy

• v roce 1960 vstoupil do KSČ

• v letech 1962 – 1971 působil jako odborný asistent na Právnické fakultě UK

• od poloviny 60. let psal do Literárních novin

• v roce 1967 působil v reformním týmu Z. Jičínského a Z. Mlynáře v Akademii věd jako koordinátor

• začátkem srpna 1968 vycestoval do Izraele na podporu obnovy diplomatických vztahů

• na podzim 1968 odevzdal stranickou legitimaci

• v roce 1969 pobýval v Oxfordu, kde dostal stipendium na St Antony‘s College, vrátil se do republiky kvůli uzavření hranic

• v roce 1971 byl vyhozen z Univerzity Karlovy

• v letech 1971 – 1973 pracoval v jižních Čechách v maringotce u Vodních zdrojů jako čerpač, napsal samizdat Obrana politiky

• v letech 1973 - 1977 spoluorganizoval obousměrné pašování samizdatové a exilové literatury v tzv. „kamionu“

• v roce 1977, po podepsání Charty předal konspirační činnost Jiřině Šiklové

• pracoval jako podnikový právník, noční hlídač, obalový referent a knihovník

• po revoluci 1989 byl zvolen za představitele Občanského fóra

• v letech 1990 - 1992 byl předsedou vlády ČR, později předsedou Senátu

• působil jako vedoucí Katedry politologie a sociologie PF UK

Válka v Kladně, otce zatklo gestapo

Petr Pithart se narodil 2. ledna 1941 v Kladně do rodiny právníka Viléma Pitharta. Ten vstoupil už v roce 1936 do KSČ a pracoval v advokátní firmě známého komunistického židovského právníka Pavla Anzenbachera, kterého zatkli v první den okupace. „Zatkli ho v první den války, byl vězněn v koncentráku a ven se dostal v poslední den války. Mnohokrát jsem se s ním pak ještě setkal, byl to takový vychrtlý muž a skvěle mu to myslelo,“ vzpomíná Petr Pithart, jehož tatínek vedl kancelář sám do srpna 1944, kdy zavřeli i jeho, a to za pomoc rodinám, jejichž členy nacisté perzekvovali.

V době, kdy Viléma Pitharta věznili v Terezíně, přibývalo bombardování a předpokládalo se, že Kladno se stane jedním z cílů. „Vzpomínám na noční útěky do krytů, ale máma říkala, že jsem tím byl vždycky nesmírně rozjařený a bavil jsem celé osazenstvo krytu, jež bylo jinak velmi špatně naladěno.“

Paní Pithartová se po zatčení manžela ocitla v existenční krizi. Musela se sama postarat o dvě malé děti a pomoc hledala u přátel a známých. „Neměli jsme asi ani co jíst, stále jsme se stěhovali. Bydleli jsme u několika mlynářů, vždy pár týdnů nebo měsíců, a pak jsme šli zase dál. Vraceli jsme se pak k těm mlynářům s takovým starým rozhrkaným kočárkem pro mouku, máslo, mléko. Nějak zřejmě ještě fungovaly zbytky té pomoci, kterou táta organizoval. Nebýt toho, nevím, z čeho bychom žili.“

Z Terezína poslali Nacisté Viléma Pitharta do Dachau, kde ho na konci války osvobodili Američané. Když se vrátil do vesnice Kišice, kde právě pobývala jeho žena s dětmi, čtyřletý Petr otce ani nepoznal.

„Díval jsem se zrovna z okna, přicházel pán v bílých šatech, volal na mě a mával, až přišel k oknu a já ho nepoznal. Byl strašně hubený, měl 46 kilo. Američani je oblékli do saka a kalhot z takové silné, hedvábné, měkké tkaniny.“ Otec byl nemocný tyfem, který v koncentráku klátil osm lidí z deseti. Prošel několika nemocnicemi, ale nikde ho neuměli vyléčit. Dokázal to až kladenský lékař Jiří Dienstbier, otec politika a novináře Jiřího Dienstbiera.

Praha a školní léta

Rodina Pithartových se v roce 1946 přestěhovala do Prahy, do prvního patra v bubenečské vile, která patřila Pražské železářské společnosti, kde otec po válce pracoval.

Petr navštěvoval školu na Krupkově náměstí, která v něm zanechala hluboké vzpomínky. Bral sice na vědomí existenci sociálních vrstev, ale jako dítě si ji vůbec nepřipouštěl. Poměrně dobře situovaná rodina právníka Pitharta bydlela ve vile u železniční trati, která se stala pomyslnou hranicí mezi bohatší a chudší továrenskou čtvrtí, kde žily rodiny dělníků. „Měl jsem většinu kamarádů, kteří žili za tou železniční tratí, a půlka třídy chodila k nám na naši obrovskou zahradu, kde jsme hráli fotbal a podnikali dobrodružství. Mým nejlepším kamarádem byl Bohouš Plecháč. Nepamatuji si, že by ta třída byla nějak rozpolcená. Ten duch byl skvělý, byli jsme kamarádští, solidární. Dodnes se scházíme a máme se rádi.“

Jako většina dětí chodil Petr do Pionýra a dokonce byl předsedou pionýrského oddílu. „Naprosto jsem to baštil. Byl jsem nevinný blbec. Když jsem později napsal Osmašedesátý, věnoval jsem to svým spolužákům, kteří si o mně asi museli myslet, že jsem byl buď naivní blbec, nebo spratek z prominentní rodiny. A že jim chci říct, že mým dětem se to, co se stalo mně, už nestane.“

Internát ho intelektuálně zabrzdil

Kariéra Petrova otce stoupala strmě vzhůru. Po únoru 1948 se stal prezidiálním šéfem na ministerstvu průmyslu, tehdy vedeným již komunistou Gustavem Klimentem, od roku 1949 byl jedním z náměstků šéfa tohoto resortu.

„Otec mi říkal, že v době procesů se Slánským byl velmi intenzivně vyšetřován a měl namále. Pak ho ale naprosto nečekaně udělali velvyslancem. Prý si mohl vybrat mezi Argentinou a Jugoslávií.“

Bylo to v září 1954, když Viléma Pitharta jmenovali československým velvyslancem v Bělehradě, kde pak působil několik let. Děti diplomatů však do kapitalistické země nesměly, kromě dvou prázdninových návštěv, a tak gymnazista Petr Pithart prožil skoro 4 roky v internátu ministerstva zahraničí, kde, jak říká, se jeho intelektuální vývoj zcela zastavil.

„Ten internát byl něco tak ubohého! Asi neměli peníze, takže tam měli podřadné vychovatele. Spali jsme na pokojích po pěti, po deseti. Byli jsme tam jen tři gymnazisté, jinak všichni dohromady, včetně drobotiny z první třídy,“ vypráví pamětník.

Internát byl samozřejmě veden v souladu s režimem a nebyl zájem o přílišný intelektuální a osobnostní rozvoj svěřenců. Hlavní volnočasovou aktivitou byl fotbal, který kluci hráli do vyčerpání. Učit se tam moc nedalo, Petr míval čtyřky z matematiky a ruštiny a přečetl tam jen velmi málo knih, které v něm nic nezanechaly.

„Dělo se to mezi dvanáctým a šestnáctým rokem, kdy všechno nasáváte a otevírá se vám svět. Taková ta lepší parta kluků z gymnázia chodila do Savoye, což bylo přes ulici. Chodili na pivo, ne aby chlastali, ale aby se bavili o vážných věcech. Měli načteno, zajímali se o filosofii. A to já jsem nemohl. My jsme museli rychle domů, do internátu. Tohle období mě určitě nějak zastavilo, zbrzdilo.“

Otevírání světa

V roce 1957 se Petr Pithart dostal na práva. Jak sám říká, nevěděl proč, bylo to z bezradnosti. Bylo mu teprve šestnáct, protože školní docházku zahájil na přání svých rodičů o dost dříve, než musel.

Tehdy se z internátu přestěhoval do bytu svých rodičů, kteří byli v zahraničí, a jemu se otevřel zcela nový svět. „Zjistil jsem, že si můžu kupovat knihy, jaké chci, ale nevěděl jsem, jaké. Pamatuji na ten můj první výběr, který byl naprosto chaotický. Strašně rychle jsem propadl poezii, básničkám,“ vzpomíná Petr Pithart, který byl dle svých slov politicky ještě nepoznamenaný.

Politické prozření přicházelo postupně, skrze poezii

„Někdy ve druhém nebo třetím ročníku za mnou přišli spolužáci z vyšších ročníků, zřejmě komunisti, a jestli bych nechtěl být kandidátem strany. To jsem byl pořád ještě úplně mimo. Připadalo mi to úplně přirozené a neměl jsem s tím žádný problém. Můj táta byl předválečný komunista, odseděl si to v Terezíně a Dachau, neviděl jsem na tom nic špatného. Na druhou stranu jsem jako člen KSČ nedělal nic, za co bych se musel stydět. Nikdy v životě jsem neměl žádnou funkci v KSČ, ani v roce 1968,“ vypráví Petr Pithart, jehož prozření dle jeho slov přicházelo postupně, ale pak už to šlo hodně rychle.

První impulsy uvědomování si, v čem žije, přicházely skrze nebývalý zájem o poezii, kterou začal objevovat v době, kdy se vymanil z tísnivého režimu internátu.

„Dlouho jsem nic nevěděl, občas jsem slyšel, co se děje v Sovětském svazu. Někteří spolužáci tím samozřejmě byli vzrušení, ale já dlouho ne. Zdá se to skoro neuvěřitelné, ale já jsem se dostal k politice a dějinám v tom nejširším slova smyslu, prozíral a prozřel jsem skrze poezii a osudy básníků. Pak už jsem hodně věděl, čím si procházeli, jaké měli konflikty s mocí. Když jsem přečetl Halasovu sbírku A co?, která je výkřikem člověka, jenž zjišťuje, že to všechno bylo špatně, a já jsem to pochopil, tak tam se ve mně probudil smysl pro dějiny, pro politiku a začal jsem se o to náhle a intenzivně zajímat.“

Po absolvování práv neměl představu o tom, co bude dělat. Prokurátorem, soudcem ani advokátem být nechtěl. Už v pátém ročníku ale na půl úvazku učil na Katedře státu a práva, kde vedl tři semináře. Jako asistent a posléze odborný asistent na Právnické fakultě UK v Praze pak působil v letech 1962 – 1971. Od počátku svého působení na fakultě předával svým studentům své názory, které zpochybňovaly černobílé vidění hlavního proudu komunistické strany.

Vzpomíná na rok 1996, kdy se ocitl v situaci, v níž před vstupem do Senátu musel čelit nálepce „komunista,“ navíc z „prominentní rodiny“.

„Josef Lux mě bránil, ale v tom se zvedla jedna poslankyně, obrátila se čelem k sálu a řekla: ‚Já vám tedy něco řeknu. Taky jsem studovala práva a jsem z prominentní rodiny. A ten, kdo mi otevřel oči a naučil mě rozumět, co je to komunismus a co je nepřijatelné, to byl tady Petr Pithart.‘ Tím skončila diskuse. Uznali to, věřili jí.“

V roce 1967 mu Zdeněk Jičínský nabídl spolupráci v týmu Zdeňka Mlynáře v Akademii věd. Tým měl reformovat politický systém a Petr Pithart dostal na starosti organizaci setkávání. „Vždy jednou za několik týdnů jsme se sešli mimo Prahu na tři dny, kde se diskutovalo. Zdeněk Mlynář tam nezval jen komunisty, ale i významné lidi, kteří ve straně nikdy nebyli. Poznal jsem tak mnoho zajímavých lidí. Byla to naprosto uvolněná setkání, žádná cenzura. Zdeněk Mlynář byl v tomto velmi velkorysý. V té době byl mým kolegou Vojtěch Cepl, který v demontáži mých posledních iluzí sehrál klíčovou roli,“ vzpomíná pamětník.

Jaro 1968

„V prosinci 1967, když se ještě netušilo, co se bude dít, se na setkání řeklo, že bez soutěže politických stran to dál nejde. Že všechny pokusy KSČ nějak vylepšit nemají smysl. Byl to rok, kdy zakázali Literární noviny, ve kterých jsem na půl úvazku pracoval, režim se zase utužoval. Nevěděli jsme, co se stane v roce 1968. Celá ta šedesátá léta byla uvolnění, utužení, uvolnění. Nebyla to příznivá doba, aby se mluvilo o svobodné soutěži politických stran,“ vzpomíná Petr Pithart na jedno ze setkání pod vedením Zdeňka Mlynáře.

V téže době se také vyostřovaly vztahy mezi Čechy a Slováky. „Předseda KSS Alexander Dubček na plenárním zasedání ÚV KSČ vyjel proti Novotnému, že národnostní politika KSČ je špatně a že Slovensko je upozaďováno. Stěžoval si, že se Novotný neumí ani chovat, když byl naposledy v Martině, byl neuctivý a nepřijal ani dar. O Slovensko šlo vždycky. I za první republiky. Akorát my jsme to nikdy nepochopili. Že s ním musíme jednat jako s národem, a ne že to je nějaká větev. To nepochopení zapříčinilo všechny maléry. Slovensko jsem sledoval, projezdil ho stopem. Sám, křížem krážem, až k sovětské hranici,“ říká Petr Pithart.

1968: Dubček, Izrael, okupace

Rok 1968 pro něj začal neuvěřitelnou příhodou. Dne 5. ledna, kdy nahoře v Jízdárně pokračovalo jednání Ústředního výboru KSČ z prosince, na fakultě nikdo nebyl, ještě nezačalo zkouškové období.

„Byl jsem napjatý, jak to dopadlo, volal jsem Mlynářovi, zda nemá nějaké zprávy, a ten mi řekl, že zvolili Dubčeka a Novotného odvolali. Ptal jsem se: ‚A to je dobře, nebo špatně?‘ On říkal: ‚No, jak pro koho. Ty znáš moji ruštinu, že jo. Já se tady uživím vždycky, budu překladatelem vrchního velitele sovětských vojsk, ale co budeš dělat ty?‘ Takhle žertoval. Měl smysl pro absurdní humor a dovedl být cynický, i když to byl jemný, složitý člověk. Toto mi řekl dvě hodiny poté, co byl zvolený Dubček.“

Na tato slova si Petr Pithart vzpomněl v červenci 1968, když se chystal se svou manželkou a dalšími novináři, spisovateli a studenty na cestu do Izraele, aby podpořili obnovení diplomatických vztahů, které komunistická vláda v roce 1967 na pokyn Moskvy přerušila.

„Měli jsme už tříletého syna Davida a manželka měla strach nechat syna doma. Obávala se, že přijdou Rusové. Nechtěl jsem to brát na lehkou váhu a obešel jsem na 45 soudných lidí, aby mi řekli, co si o tom myslí. Zdrcující převahu měli ti, kteří tvrdili, že Rusové nepřijedou.“

Manželé Pithartovi nechali syna v Československu a 4. srpna odcestovali do Izraele. Následná okupace o čtrnáct dní později způsobila, že se vrátili mnohem později, než plánovali. „Přijely tam desetitisíce Čechoslováků, kteří tam léta nemohli. Všem postupně propadaly letenky, víza. Pomáhali jsme jim tedy s pomocí ochotných leteckých společností dostat se zpátky domů.“

Pithartovi se vrátili v září. V listopadu 1968, když probíhala studentská okupační stávka na protest vstupu vojsk Varšavské smlouvy do republiky, přespával se studenty ve škole, zvali různé hosty, měl dvouhodinovou přednášku o Izraeli.

Z Oxfordu do maringotky

V září 1968 odevzdal členskou legitimaci KSČ a v roce 1969 odcestoval s rodinou do Oxfordu, kde dostal stipendium na St Antony‘s College. Po třech měsících se však byl donucen předčasně vrátit, aby nebyl prohlášen za emigranta. Neměl odpor k exilu a s mnohými lidmi v zahraničí navázal styky, které pak za normalizace pokračovaly. Nechtěl však emigrovat.

„Když jsme to tady tak rozvrtali, cítil jsem za to zodpovědnost a nutnost nést za to důsledky,“ říká pamětník.

V roce 1970 ho vyhodili z Univerzity Karlovy a jak se dověděl, oficiálně vyloučili ze strany.

Našel si práci u Vodních zdrojů, kde působil v letech 1970 - 1973 jako čerpač. Místo určení se nacházelo v nepatrné vesničce v jižních Čechách, kde ho čekala zatuchlá maringotka. „Vzpomínám na to velmi rád. Mým úkolem bylo jednou za dvě hodiny změřit hladinu vody, která se hýbala podle toho, jak se voda čerpala. To jsme všechno zapisovali a inženýři pak odvozovali vydatnost toho pramene,“ popisuje svou práci. O ni však ani nešlo. V maringotce měl klid a mnoho volného času, tedy ideální podmínky pro psaní. Stále ještě nabitý dojmy, zkušenostmi a inspirací z Británie, napsal knihu Obrana politiky. „Je to reflexe politiky očima člověka, který ji objevil ve Velké Británii. Psal jsem to pro sebe. Tehdy ještě vůbec neexistoval nějaký organizovaný samizdat. Psal se rok 1971, 1972. Někomu jsem to půjčil a úplně to ztratil z dohledu. Věděl jsem ale, že to koluje,“ říká Petr Pithart.

Nejste vyloučen z KSČ, vaše členství bylo jen zrušeno

Když manželka čekala druhé dítě, pocítil potřebu vrátit se zpět do Prahy k rodině a najít si jiné místo, s čímž měl coby vyloučený ze strany velký problém. Nikde ho z kádrových důvodů nebrali. Až jedna kádrová pracovnice našla skulinu.

„Všude to bylo stejné. Já jsem vždycky řekl: ‚Ano, byl jsem vyloučen z KSČ‘, a oni: ‚Tak na shledanou, to se nedá nic dělat‘. Ale ještě ten večer, hodně pozdě, mě překvapila kádrovačka, která najednou přišla k nám domů. Zazvonila, já jsem ji poznal, protože jsem s ní ráno mluvil. Řekla mi, že prý to se mnou není tak špatné. Prý zjistila, že jsem nebyl vyloučený z KSČ. Vysvětlovala: ‚Vy jste vystoupil tak brzo, že tehdy tam ještě byli lidi vám asi naklonění a tenkrát se tato vystoupení řešila ZRUŠENÍM členství, a to je mnohem mírnější, než vyloučení.“

Petr Pithart tak mohl pracovat jako podnikový právník, a to na Ředitelství výstavby pracovišť ČSAV na Václavském náměstí, kde působil v letech 1973 – 1977.

Kamion s ilegálními tiskovinami

V této době byl již v kontaktu s Janem Kavanem, který žil v Londýně. Rozjížděl pašerácký kanál pro distribuci ilegálních tiskovin a korespondence.

„Začalo to nečekaně, v pasáži kina Jadran, když mi jeden člověk podal ruku a mně v ní zůstal papírek složený na 1x1 cm, mnohokrát přeložený a přelepený izolepou,“ vypráví Petr Pithart, který za tři a půl roku od této drobné události vybudoval ve spolupráci s Kavanem funkční obousměrnou přepravu samizdatové literatury, zpráv, dopisů, rukopisů, textů, vzkazů do zahraničí a zpět. Vozil je takzvaný „karavan“ či „kamion“, vůz se speciálně upravenými stěnami, stropy, které sloužily jako skrýše. Z Londýna ho čtyřikrát do roka vypravoval Jan Kavan.

„Poznal jsem ho jako studentského vůdce. Chodil za mnou s dalšími studenty na fakultu už v roce 1966, když měli potíže s výslechy. Luboš Holeček, Jiří Müller a další. Přišli za mnou, že mají předvolání k výslechu a co mají dělat. Pak jsem se s Kavanem setkal v Londýně v roce 1969 a byl na tom tehdy hrozně špatně. Bydlel v nějakém suterénním bytě a byl v těžkých chmurách. Vypotácel jsem se z toho bytu a říkal si, že je na tom dost špatně a vůbec jsem si nedovedl představit, jak se z toho vymotá,“ vzpomíná Petr Pithart, který tehdy nepředpokládal, že si právě s ním jednou bude posílat přes železnou oponu auto s ilegálními tiskovinami.

K této činnosti potřeboval spolehlivé spolupracovníky. Klíčovým byl Josef Mundil, kterého poznal v jižních Čechách, kde stejně jako on měřil hladinu vody a bydlel v jedné z maringotek. Josef Mundil svým vlastním autem nabíral kontraband a v určitý čas jej vozil na předem vytipované místo, kde jej překládal do „kamionu“.

Dalším důležitým spojencem se stala socioložka Jiřina Šiklová, která v roce 1977 po Petru Pithartovi převzala celou náročnou a riskantní logistiku na svá bedra.

Konspirační činnost ho psychicky vyčerpávala

Několikaletá konspirační činnost už jej psychicky vyčerpávala a podepsání Charty 77 pro něj bylo v jistém smyslu vysvobozením. Nemohl v pašování pokračovat, protože podepsáním Charty na sebe upozornil a „kamion“ by tím ohrozil.

„V té poslední fázi, než jsem podepsal Chartu, už jsem byl opotřebovaný. Poznal jsem to podle toho, že moje žena říkala: ‚Petře, že oni zase přijedou?‘ Viděla, jak strašně jsem nervózní. Už i v obyčejném klaksonu z ulice jsem slyšel nějaké znamení. Byl jsem pyšný, že to dělám takovou dobu, bez chyby a čím dál víc jsem se bál, že udělám nějakou drobnou chybu a stane se průšvih. Jiřina Šiklová to převzala ochotně, se vším všudy a okamžitě. Musím říct, že jsem měl ohromnou kliku, že jsem vybral právě Mundila a Jiřinu. Napoprvé jsem se trefil. Oni dva to pak táhli až do toho maléru v roce 1981, kdy jedna osoba kamion prozradila a zatkli desítky lidí a 8 jich skončilo na devět měsíců ve vazbě,“ říká Petr Pithart.

Charta 77 a neplatná výpověď z práce

Po podepsání Charty 77 dostal okamžitý vyhazov pro hrubou pracovní nekázeň, ovšem mělo to zajímavou dohru. Jeho kolega právník zjistil, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, protože musela ze zákona obsahovat vysvětlení, v čem nekázeň spočívala, a to tam nebylo. Petr Pithart se soudil, ovšem neúspěšně.

„Soudkyně před námi ohýbala zákon neuvěřitelně trapně. Důvod podle zákona nemohl být uveden ani dodatečně, což oni udělali. Navíc jsem byl předseda ROH a měl jsem být podle zákona chráněn. Takže z právního hlediska byla výpověď neplatná a nebyl jsem vyhozen, ale nebylo mi to nic platné,“ říká pamětník, který poté pracoval jako noční hlídač, zahradní dělník, či obalový referent a dva měsíce před revolucí v roce 1989 jako knihovník na Husitské bohoslovecké fakultě Československé církve husitské.

Rok 1989 a vstup do politiky

Dne 15. prosince 1989, když Václav Havel odešel z Občanského fóra, aby se věnoval prezidentské kampani, jako představitele OF zvolili kolegové Petra Pitharta. Jak říká, stalo se to zřejmě proto, že díky dosavadnímu intenzivnímu samostudiu znal po teoretické stránce české dějiny a politiku velmi dobře. Dosud ho ale nenapadlo věnovat se politice prakticky, a proto se do ní nehrnul. Doufal, že o ní bude jen psát či přednášet.

Trpěl tím, že Občanské fórum nemělo žádnou pevnou strukturu. Ti nejschopnější postupně odcházeli na Hrad, kde je potřeboval Václav Havel.

„Snažili jsme se tomu dát řád a strukturu, ale bylo to hnutí a nemělo žádnou legitimitu. Mně to začalo vadit. Přijížděli lidi z okresů a vesměs na nás, na mě křičeli. Vyčítali nám, že děláme zákulisní politiku, že se neradíme. A byli strašně radikální. Mysleli si, že věci jdou dělat mnohem rychleji. Bylo to hrozně nepříjemné. Těžce jsem nesl, že nemám žádný mandát a jsem svým způsobem samozvanec. Zvolilo mě padesát lidí, kteří taky neměli legitimitu. Tušil jsem, že to nemůžu dál dělat, nevěděl jsem, co s tím, nebylo ale možné to jen tak opustit“, vzpomíná pozdější předseda vlády a předseda Senátu Petr Pithart na své nelehké politické začátky.