Hermína Petrželová

„Mamince, které bylo tenkrát už přes sedmdesát, řekli, že žádný důchod nemůže dostat, že má tři děti, ať se o ni starají. Nedostala opravdu nic. Když tatínek v kolínské nemocnici zemřel, byla bez prostředků. Tehdy jsem se sebrala a šla jsem na radnici. Řekla jsem jim, ať se stydí, že maminka je tam přes padesát let, na břiše neležela, pracovala – a oni nejsou schopni jí dát ani korunu. Že my nepotřebujeme, aby nám přikazovali, že se o ni staráme. Maminka tam přišla o dvou holích. Chodila špatně a říkala: ‚Jak by vám bylo? Kdyby dětí nebylo, byla bych tu nahá a hladová.‘ Já jsem říkala, že žiju v Ostravě. Když jsem to řekla, bylo mi řečeno, že když maminku převezu do Ostravy, dostane nejnižší důchod, že tam jí ho přiřknou. Já jsem neměla to srdce matku vytrhnout, když ona tam celý život žila. Radši se o ni s oběma bratry budeme starat.“

„Pak, když jsem se vracela ze školy, najednou se objevilo malé letadélko. Většinou v něm seděl černoch. Přeletěl před vlak vždy, když byl mimo nádraží. Sklopil křidélka. To bylo znamení pro strojvedoucího – zastav. Rozumný zastavil. My jsme vystoupili z vlaku, zalehli jsme na jednu stranu za násep, on z druhé strany přiletěl a rozstřílel lokomotivu. Aby vlak nemohl na frontu. Jednou se stalo, že ho od Prahy honilo letadlo. On honem na nádraží, za Poděbradama, tam, kde se Cidlina vlévá do Labe, před Libicí už mu docházel benzín, přestalo ho to bavit, tak vzal lokomotivu a tři vagony to odnesly.“