Jan Petrucha

* 1924  †︎ 2022

  • „Netrvalo to dlouho a došel si pro mě další estébák, vzal si mě ven, vyvedl mě z budovy a šli jsme po Kunovické ulici, nemluvili jsme spolu, dva kroky před ním jsem musel jít, a: ‚Zabočte.‘ Do soukromého domu. Zabočili jsme do soukromého domu, do sklepa mě zavedl, do takové místnosti, na jedné straně, jak by rozpřáhl ruku a tři metry dlouhá jenom. Posadil mě za stůl, vytáhl pistoli, položil na stůl: ‚A teď budete mluvit.‘ Mimo budovu, ve sklepě. To byl nejhorší okamžik z celého kriminálu toto, co jsem prožil. Bezradný, bezmocný, a viděl jsem, že je skoro konec se mnú. Co, když položí pistol na stůl a že budu mluvit… Tak jsem mluvil, ale tak vymáčkl ze mě nakonec… Prý: ‚Já vás navedu, abyste věděl, o kom nám budete vyprávět. S kým jste vy spolupracoval, koho jste měl za kamaráda‘, a takové věci. No to byly hrozné chvilky, co jsem tam prožíval. Tak mně nezbylo než některá jména povědět. Tak jeden byl František Hlaváč, který už jsem věděl, že je zavřítý. A potom nejlepšího kamaráda z Lipova jsem řekl jméno a říkal jsem: ‚Šak on mě pochopí.‘ Ale on už se na to připravil, když mě zavřeli, tak on už všecky stopy zamazal a připravil si odpověď. A já teda, díky té své [dřívější] drzosti, jsem taky vyplaval dobře. Tak, v Hradišti jsem byl čtyři měsíce a pak s celou skupinou Orla nás převezli, v červnu 1949 nás převezli do Brna a tam nás v červnu všecky soudili.“

  • „Vzpomeňte na ten poslední týden lágru. Vy jste rozdal všechno dobré oblečení s tím, že týden přežijete, a…“ – „Zrovna byla zima. V noci bylo minus deset, patnáct, ale přes den bylo třeba plus patnáct. Všechno rozmoklo, rozčvachtalo se, a já jsem měl zas tak ty boty, jak jsem míval kdysi ze začátku tam na tom Prokopu, tak jsem ten týden mosel chodit… enomže tam už jsem neměl žádnú hadru ani nic a to, co jsem měl na nohách, bylo všecko, co mám. A mokré jsem to třeba ráno obúval a pletli jsme. To jsme byli všecí, kteří jsme měli výstup za pár dní nebo ten týden. A já jsem bohužel měl výstup v neděli, tak jsem tam musel být celý týden. Od neděle zas až do neděle. A pletli jsme z tych ostnatých drátů ochranné ploty pro tych, co chodili k šachtě. A ty boty jsem si neměl za tu noc ani kde osušit, tam jsme neměli topení. Takže ten poslední týden byl skoro nejhorší. Ten byl hrozný, to jsem byl tak zničený, že jsem myslel, že se ani konce nedožiju – psychicky aj tělesně, tú zimú, tema zmrzlýma nohama, mokrýma. Furt, mokré, studené. Osušit nebylo kde, ani boty. Tak jsem všecky dobré věci dal kamarádom a zostal jsem tak bez teho…“ – „A v čem vás potom pustili? V tom, co jste měl na sobě?“ – „Ne, ne, dali mně moje šaty.“

  • „V únoru 1948 jsem prožíval na filozofické fakultě. Si nás celou fakultu pozvali. Dostali jsme lístek a tam bylo napsáno: ‚Neúčast se trestá vyloučením ze studia.‘ Byla přednáška, profesor, myslím, že češtiny, měl přednášku, ale vůbec nic o politice, ani nic, a skončil a ten moderátor vystoupil a říká: ‚Soudruzi, během přednášky mně přišel takový, takový lístek, abych prý… já vám to přečtu.‘ A přečetl, že abychom jako filozofická fakulta kolektivně vstoupili do KSČ. ‚A já bych dal hned o tom hlasovat. Kdo je proti?‘ To bylo hrozného něco. Všecí umlkli, to byla otázka pár vteřin, nic předtím o politice a o ničem nebyla řeč, a on říká, hned se aj ptal, kdo je proti. Nebylo času se dohodnút, ani nic. A tak sa zdvihalo myslím pět, osm ruk. Já jsem pochopitelně patřil mezi ně. On, když viděl, že je to málo, tak říká tomu, měl tam u sebe ještě jednoho, říká: ‚Kolego, spočti, kdo je pro, abychom šli do KSČ.‘ A my jsme sklopili ruku, když se optal, kdo je pro, abychom šli do KSČ, a teď kterýsi komunista zvedl ruku, jeden nebo dva. A on říká: ‚Spočti, kolik je jich proti, abysme vstoupili do KSČ.‘ Ale to už bylo deset, dvacet vteřin a to už se… už se další kluci vzpamatovali, a tak už se začalo hned křičet: ‚Ty, co to, co to, pro, nebo proti?‘ A už hned: ‚Kdo je proti, kdo je pro, my umíme číst a my umíme psát. Kdo chce, ať se přihlásí sám, nechme toho, pojďme dál, vůbec o tom nediskutujme.‘ A on zostal z toho celý: ‚Tak, soudruzi, já teda skončím radši a doufám, že se sejdeme v práci…‘ Co teď? Když to takhle dopadlo. Za pár dní nám do jedné té skupiny přišel ten pán a ještě s někým a říká: ‚Víte, ta schůze nedopadla tak, jak by měla. Já jsem teď přišel za váma, abyste vy si sami rozhodli za vás tady vstoupit do KSČ. Každému dáme možnost, aby se uplatnil, ale kdo to nepochopí, tak ho potká stejný to, co potkalo inteligenci v Sovětském svazu, kde buď musela utéct ze země, nebo byla vybita. Tak dopadnete i vy. Máte čtrnáct dní na rozmyšlenou.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hroznová Lhota, 22.08.2018

    (audio)
    délka: 04:47:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Hroznová Lhota, 04.02.2020

    (audio)
    délka: 02:14:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dostal jsem tři životy

1960 - Jan Petrucha profil
1960 - Jan Petrucha profil
zdroj: archiv pamětníka

Jan Petrucha se narodil 22. června 1924 v Hroznové Lhotě. V roce 1936 nastoupil na gymnázium v Kroměříži, kde ho zastihla válka. V roce 1943 měl být nasazen do Německa, ale z důvodu tatínkovy nemoci zůstal doma a pracoval v hospodářství, studium musel přerušit. V dubnu 1945 byl při přechodu fronty postřelen, přesto se vrátil do školy a v létě složil maturitu. Na podzim téhož roku byl přijat do Brna na filozofickou fakultu na obor dějepis, zeměpis. Na jaře 1948 spolu s dalšími studenty fakulty čelil nátlaku ke vstupu do komunistické strany. Z toho důvodu od září nastoupil do zaměstnání jako učitel a školu studoval dálkově. Byl aktivní a činný v Orlu, kde se zapojil do šíření letáků. V únoru 1949 byl zatčen a uvězněn v Uherském Hradišti. V červnu byl odsouzen za protistátní činnost na tři roky a převezen do uranových dolů v Jáchymově. Po propuštění v roce 1952 se hlásil do dolů, na podzim nastoupil vojenskou službu beze zbraně v PTP. V srpnu 1957 se oženil, s manželkou Marií vychovali třináct dětí. Zemřel 1. března 2022.