Jan Petrucha

„Vzpomeňte na ten poslední týden lágru. Vy jste rozdal všechno dobré oblečení s tím, že týden přežijete, a…“ – „Zrovna byla zima. V noci bylo minus deset, patnáct, ale přes den bylo třeba plus patnáct. Všechno rozmoklo, rozčvachtalo se, a já jsem měl zas tak ty boty, jak jsem míval kdysi ze začátku tam na tom Prokopu, tak jsem ten týden mosel chodit… enomže tam už jsem neměl žádnú hadru ani nic a to, co jsem měl na nohách, bylo všecko, co mám. A mokré jsem to třeba ráno obúval a pletli jsme. To jsme byli všecí, kteří jsme měli výstup za pár dní nebo ten týden. A já jsem bohužel měl výstup v neděli, tak jsem tam musel být celý týden. Od neděle zas až do neděle. A pletli jsme z tych ostnatých drátů ochranné ploty pro tych, co chodili k šachtě. A ty boty jsem si neměl za tu noc ani kde osušit, tam jsme neměli topení. Takže ten poslední týden byl skoro nejhorší. Ten byl hrozný, to jsem byl tak zničený, že jsem myslel, že se ani konce nedožiju – psychicky aj tělesně, tú zimú, tema zmrzlýma nohama, mokrýma. Furt, mokré, studené. Osušit nebylo kde, ani boty. Tak jsem všecky dobré věci dal kamarádom a zostal jsem tak bez teho…“ – „A v čem vás potom pustili? V tom, co jste měl na sobě?“ – „Ne, ne, dali mně moje šaty.“

„V únoru 1948 jsem prožíval na filozofické fakultě. Si nás celou fakultu pozvali. Dostali jsme lístek a tam bylo napsáno: ‚Neúčast se trestá vyloučením ze studia.‘ Byla přednáška, profesor, myslím, že češtiny, měl přednášku, ale vůbec nic o politice, ani nic, a skončil a ten moderátor vystoupil a říká: ‚Soudruzi, během přednášky mně přišel takový, takový lístek, abych prý… já vám to přečtu.‘ A přečetl, že abychom jako filozofická fakulta kolektivně vstoupili do KSČ. ‚A já bych dal hned o tom hlasovat. Kdo je proti?‘ To bylo hrozného něco. Všecí umlkli, to byla otázka pár vteřin, nic předtím o politice a o ničem nebyla řeč, a on říká, hned se aj ptal, kdo je proti. Nebylo času se dohodnút, ani nic. A tak sa zdvihalo myslím pět, osm ruk. Já jsem pochopitelně patřil mezi ně. On, když viděl, že je to málo, tak říká tomu, měl tam u sebe ještě jednoho, říká: ‚Kolego, spočti, kdo je pro, abychom šli do KSČ.‘ A my jsme sklopili ruku, když se optal, kdo je pro, abychom šli do KSČ, a teď kterýsi komunista zvedl ruku, jeden nebo dva. A on říká: ‚Spočti, kolik je jich proti, abysme vstoupili do KSČ.‘ Ale to už bylo deset, dvacet vteřin a to už se… už se další kluci vzpamatovali, a tak už se začalo hned křičet: ‚Ty, co to, co to, pro, nebo proti?‘ A už hned: ‚Kdo je proti, kdo je pro, my umíme číst a my umíme psát. Kdo chce, ať se přihlásí sám, nechme toho, pojďme dál, vůbec o tom nediskutujme.‘ A on zostal z toho celý: ‚Tak, soudruzi, já teda skončím radši a doufám, že se sejdeme v práci…‘ Co teď? Když to takhle dopadlo. Za pár dní nám do jedné té skupiny přišel ten pán a ještě s někým a říká: ‚Víte, ta schůze nedopadla tak, jak by měla. Já jsem teď přišel za váma, abyste vy si sami rozhodli za vás tady vstoupit do KSČ. Každému dáme možnost, aby se uplatnil, ale kdo to nepochopí, tak ho potká stejný to, co potkalo inteligenci v Sovětském svazu, kde buď musela utéct ze země, nebo byla vybita. Tak dopadnete i vy. Máte čtrnáct dní na rozmyšlenou.‘“