Jiřina Petřková

* 1914  †︎ 2012

  • „Druhý šok je, jak vás zbaví lidskosti. Ostříhají vám vlasy, seberou vám civilní šaty, dají vám příšerný zakrvácený hadry jako mně. Pod příslibem sprchy a očisty vás vženou pod ledovou vodu...“

  • „To byla apokalypsa, dneska si ten systém nikdo nedovede představit. Cesta v těch osobácích byla normální, ti doprovázející s námi dokonce mluvili a ukazovali nám, kde co je, když jsme jeli kolem lágru. Ten mužský lágr, to bylo jako vidění z posledního soudu. Dnes už to snad nikdo nepochopí, ale vidíte ty transporty, pětistupy, nebo kolikastupy těch mužů, vyzáblých, žlutých, přitištěnou čepici na pravý stehno. Řvali, ať jdou do kroku, to se nedá vylíčit. To byste museli vidět, to je neopakovatelný, takový systém nemůže být nikde na světě. Ta drezura, německá přesnost, to všechno dohromady s tím naprosto nelidským a nečlověčenským způsobem manipulace s lidmi…“

  • „Nejprve jsme chodily na gummipflanzen, Němci tam pěstovali... Chtěli z toho dělat gumu. To byla práce s motyčkama, to bylo ještě příjemný a bylo docela pěkně, žádný vítr a tohle. Takže tam jsme pár dní chodily, než to objevily ty holky Ukrajinky a ty nás prostě zahltily. Než jsme se došouraly k bráně, tak už tam byly, celej pevnej blok už tam stál na té gummipflanzen. Takže nám zbývaly jenom ty práce terénní a ty byly s krumpáčem, motyky už ne, lopaty a krumpáče. Kdybyste věděl, jak vám ten krumpáč ztěžkne, jak je to hrozná práce, to byste koukal! A to jsem si připadala proti jinejm jako ursus, tak jsem byla prostě pevná a silná. Ale po té nemoci už ta vyhlídka na ten krumpáč byla velice bídná, velice odstrašující, protože to se páčily pařezy a srovnával se terén. Nevím, jestli tam chtěli udělat novej lágr nebo prostě pro něco ten pozemek potřebovali.“

  • Tazatel: „Tušili jste, že váš bratr je v odboji?“ - „Ne. Nikdy. On v těch věcech nebyl vůbec sdílný. Leda sem tam něco utrousil. Jenom vím, to bylo už na jaře ve dvaačtyřicátém roce, to už jsem několikrát říkala, jedině taková poznámka, že Zdena (sestra - pozn.) řekla, že ten K. H. Frank by měl zmizet, že toho by měl někdo oddělat, a on řekl: ,Myslíš? Já vím o někom lepším!‘ To bylo jediné, co tak naťukl. A potom Jarek, když tam za ním byl, ten druhý brácha, mladší než Vladimír, tak říkal, že tam k němu choděj nějací lidi. Ale nic bližšího jsme nevěděli.“

  • „To je prostě nepopsatelný, to jídlo. Ráno to byla voda a ráno jsme fasovali chleba, bylo to asi čtvrt kila. Kdo ho nesnědl hned, tak ten neudělal dobře, protože mu to někdo ukradl. V poledne taková polévka, to si musel každý nosit lžíci a misku s sebou. To byla jenom polévka, někdy v tom plaval kousek nějakýho tuřínu nebo něco, málokdy. Někdy večer byly brambory ve šlupce nebo zase nějaká taková tekutina, chleba jsme nedostávali. V tom Auschwitzu už si přesně nepamatuju, bylo to hubený, vyžít by se z toho dlouho nedalo.“ Tazatel: „Takže ty balíčky Vám zachránily život?“ - „Určitě.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 01.04.2011

    (audio)
    délka: 04:12:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť a dějiny totalitních režimů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zbaví vás lidskosti, ostříhají vám vlasy, seberou vám civilní šaty, dají vám příšerný zakrvácený hadry...

Jiřina Petřková 2011
Jiřina Petřková 2011
zdroj: Přemysl Fialka (USTR)

  Paní Jiřina Petřková se narodila 2. dubna 1914 v pravoslavné rodině. Dětství prožila v Pavlovičkách u Olomouce. Vystudovala reálné gymnázium a učitelský ústav. Poté pracovala v menšinových školách v Moravské Chrástové a v Hrušovanech nad Jevišovkou. Po obsazení Sudet v roce 1938 se vrátila do Olomouce a vyučovala v okolních vesnicích. Bratr Vladimír Petřek byl pravoslavným duchovním, studoval teologii v Jugoslávii. Za války spolupracoval s odbojem, pomáhal ukrývat parašutisty, kteří spáchali atentát na Reinharda Heydricha, a v září 1942 byl popraven. Rodina Petřkových byla v červenci 1942 zatčena. Paní Jiřina s rodinou byla nejprve vězněna v Olomouci a poté v Brně. V březnu 1943 byli převezeni do Osvětimi.  Paní Jiřina tam nejdříve pracovala při terénních úpravách a následně třídila šatstvo zabavené nově příchozím. V Osvětimi zemřela její matka a sestra Milada. V srpnu byla paní Jiřina se sestrami převezena do koncentračního tábora v Ravensbrücku a krátce poté do Neubrandenburgu, kde pracovala v letecké továrně. Na jaře 1945 měla být s dalšími vězeňkyněmi odeslána z Neubrandenburgu. Při všeobecném zmatku na konci války se však dozorci z transportu vytratili a vězněné ženy byly volné. Paní Jiřina se vrátila do Československa, usadila se v Praze a nadále se věnovala pedagogické činnosti. Zemřela den před dovršením věku 98 let v neděli 1. dubna roku 2012.