Ján Novenko

* 1929  

  • „To už jsme byli ve Fiľakově a musel jsem chodit do fabriky fiľakovské, kde se vyrábělo vlastně pro vojáky, pro frontu kdeco. Ale mně se to... prostě jsem začal kazit, co se dalo. Sice opatrně, brácha mě poučoval, že pozor, to není jen tak. Jsme dělali miny a pro miny jsme vrtali ty díry, kam se dávaly potom ty patrony. A tam stačilo maličko shýbnout nožem, jenom to, a už to nebylo takové, jak by to mělo být. Funkční to bylo, ale ne tak, jak to mělo být. Čili už dostřel a další věci mohly být, už to nebylo ono. Ale pak někdo něco na mě žaloval, tak jsem se bál, tak mě upozornili kamarádi a tak. Mého kolegy táta měl v pronájmu kamenolom u Fiľakova, hodinka chůze. Ale bylo to v kopcích, zalesněné, kde se dalo aj schovávat, a hlavně bylo vidět široko daleko. A já jsem tam v tom kamenolomu dělal. To byly prudké, ne vysoké, ale prudké kopce. A učil jsem se vrtat ručně na ostřelování kamene. A protože jsem byl mladý a uměl jsem dobře utíkat, no tak jsem byl pověřen tím, že jsem to potom odpaloval. Ale tím pádem jsem se dostal k výbušninám, šňůrám a samozřejmě k těm zápalným... A to bylo fajn pro mě. Podařilo se mně, to bylo zapisované, podařily se asi tři kusy schovat pro partyzány. A potom jsem si tam našel, že tam byla budova, kam jsme se mohli schovat, když začalo pršet nebo tak, víte, tak tam bylo místo. To stačilo jen maličko schovat, vyhrabat trošinku písku.“

  • „Protože taky se stalo, víte, dvakrát dokonce, že jsme museli pak zasahovat. Prostě přišla, že ju znásilnil a tak dál. No tak ona ho vyprovokovala, víte, objímala ho a já nevím, co všecko, tak to víte, eště mu dávali napit, tak co z toho mohlo být... Pak se dozvěděla, že bude zastřelený, protože to byla smrt, za tyto věci. Jako v armádě byla za to. V Československu přísný zákaz s trestem smrti. (Toho jste byl taky svědkem, že kradli vojáci věci lidem?) My jsme byli velmi přísně hlídáni, ale nezapomeňte, že 2. ukrajinský front měl název ukrajinský podle toho, že kudy jel... ale tam byli všelijací lidi a hlavně ta armáda sestávala ze zločinců, víte, a ti dostali příležitost se vykoupit tím, že budou dobře bojovat a chovat se slušně. No jenže, to víte, jak to chodí. Podívejte se dneska, co všechno se děje. A to je mír. A co tenkrát? Byla válka.“

  • „(Když vy jste ve Fiľakovu nastoupil na frontu, tak jste dostal mundúr, ale byla vlastně zima. Jak jste chodili oblečení? Měli jste i zimní oblečení? Jak jste přespávali? Jak jste přečkávali rozmary počasí?) Jé, to byly všelijaké věci, ale museli jsme vydržet všecko. Kde se dalo, v domech, protože to nejsme sami. To dělali Němci, to dělali Maďaři, no prostě všeci vojáci. Dokonce kolikrát ti vyhnali lidi z postele a lehli si na jejich místa. No a protože byli aj všelijací lidi, kteří utíkali před frontou a tak dál, tak bylo kdeco zavšivené, tak naši se aj báli do postele lézt, tak radši kolikrát... a co se týká přikrývek, tak zaprvé zimní pláště, že, a kde se dalo, tak se topilo. Můj staršina, se kterým jsem na tom obrázku, ten se o mě musel starat. Jinak jako ze zbraní jsem měl revolver bubínkový, takový jsem měl, potom jsem měl automat a pak jsem dostal pušku, která byla poměrně lehká, dalekonosná a měla i dalekohled. A podle toho, kam jsme šli, jsem se ptal, co jsem měl mít s sebou. A co se týká ten můj civil, to bylo všecko zabalené a my jsme měli přidělené dva nebo tři vozy s koňma a kočíma, kde byly tyto věci uložené. Ale měli jsme i náklaďák, ale to se převážely jiné věci. Tyhle ty věci byly jako stále k pohotovosti. A dokonce jsem byl poučen, když došel protiútok Němců, tak jsem byl poučen: ‚Ivane, kdyby náhodou se stalo, tady na tomto voze jsou různé doklady, je tam aj nádrž benzinu, tak to zapal a všecko, aby shořelo.‘ Jinak jak říkám, mě považovali za to, že jsem osmnáctiletý, a když se přišlo na to, že ne, tak říká: ‚Ne abys to prozradil!‘ Já už ani nevím, jak to bylo, jakým způsobem, jestli v dopise, co mně psal táta, že vzpomněl ‚v mladém tvém věku‘. Ten dopis jsem dostal ještě na Slovensku. Ty dopisy se všecky kontrolovaly. Šak já jsem psal domů taky a potom mně kamarád pomáhal psát, aby tam nebyly věci, o kterých se nesmí... kde jsme. To bylo nejen u nás, to bylo na každé frontě... psát... protože to byly tajné věci.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Brno, 13.03.2019

    (audio)
    délka: 02:33:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 5

    Moravská Nová Ves, 25.03.2019

    (audio)
    délka: 01:36:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 6

    Moravská Nová Ves, 05.09.2017

    (audio)
    délka: 04:00:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Podívejte se, co všechno se dnes děje – a to je mír

1945, květěn, Ján Novenko na konci války
1945, květěn, Ján Novenko na konci války
zdroj: archiv pamětníka

Ján Novenko se narodil 5. srpna 1929 v osadě Kurtáň u Fiľakova na jižním Slovensku, otec byl ruský voják. V roce 1937 nastoupil do slovenské školy, která byla hned po roce, po okupaci, zavřena. Roku 1938 začal docházet do maďarské školy. Na jaře 1944 byly školy zavřeny a pamětník nastoupil do německé továrny a později do kamenolomu. Od roku 1944 se s otcem zapojovali do pomoci partyzánům, sledovali vývoj Slovenského národního povstání i příchod vlasovců do oblasti. Při přechodu fronty koncem roku 1944 se Ján Novenko připojil k Rudé armádě a stal se členem kontrarozvědky Smerš. S armádou se účastnil bratislavsko-brněnské operace, pomáhal při osvobozování Lanžhotu, Hustopečí a dalších míst. V červnu 1945 se vrátil z vojny na Slovensko a začal pracovat a studovat. V letech 1947 a 1948 se jako tanečník folklorní skupiny zúčastnil Sjezdu demokratické mládeže a Zemědělské výstavy v Praze. Absolvoval úspěšně konkurz do Sboru lidových tanců a odstěhoval se ze Slovenska. V roce 1950 se oženil se zpěvačkou Věrou Novenkovou. V letech 1952-1962 se jim narodily tři děti. V roce 1963 absolvoval na Akademii múzických umění v Praze obor choreografie a stal se uznávaným a vyhledávaným choreografem. Spolupracoval s mnoha soubory. V 70. letech se seznámil s Janem Kobzíkem, lékařem a zakladatelem souboru Břeclavan. Po roce 2000 se s manželkou odstěhoval k dceři do Moravské Nové Vsi na Břeclavsku, kde žije dodnes.