Jarmila Nohavičková

* 1923

  • „(Byly žně a ten) policista, co tam taky s náma dělal, ten tchánovi říkal, že se na nás něco chystá. Ale tchán si to nepřipustil. Trošku bych mu to měla za zlý, ale nemám. Bylo to jeho přesvědčení a já ho uznávám. On myslel, že do Vánoc bude konec toho režimu. Nebyl. On ho varoval a skutečně, potom jsme viděli takové zvláštní chování těch lidí z MNV i jiných lidí. Ještě jsme tchána přemlouvali. Dokonce manžel se s ním trochu pozlobil, že odvezl sem k nám do tohoto domu zahradní frézu. Ta nám potom velmi pomohla. Protože my jsme sem potom přišli. Tchán, to bylo 3. prosince, já jsem byla ve škole. A když jsem přijela domů, tak na dvoře stály dva antony. Když jsem přišla do našeho bytu v prvním poschodí, tchán a tchyně bydleli dole, tak jsem ten byt nemohla poznat. Všechno bylo přeházený, ale neukradli nic. Oni hledali nějaké důkazy. Ty zbraně u nás shodou okolností nebyly. Věřte nebo ne, dva měsíce předtím co se stalo - a já mám dojem, že to způsobil můj manžel, že tomu Slávkovi (Stanislav Svozil) řekl... (že se opravdu na nás něco chystá, aby ty zbraně odvezl).“

  • „Nám ukradli auto. Manžel říkal, co blbnu. Přišel na dvůr a ptal se, kde je auto a já mu odpověděla, že je pryč. Zase jsme měli štěstí. To ukradli sovětští vojáci. Oni tam v Náměští měli udělaný bunkry, zničená příroda. Strašný, ale to je další kapitola. Oni byli pod parou a vyvrátili vrata a ukradli auto. Ona naneštěstí nebyla zamčena garáž. My jsme jen slyšeli, jak odjíždí. Teď si představte, že jeli směrem na Loučany. Teď to vzali rovně a dostali se ke škole a viděli, že jsou v koncích, otáčeli se a znovu autem narazili do dveří a vyvrátili vrata školy. Pak se lidi smáli. ‚Jarmilo, oni tě hledali.‘ Protože já jsem kdysi v té škole bydlela. Chytli je.“

  • „Já jsem neměla na vlak. Čekala jsem, že nasednu do vlaku bez jízdenky a když na mě příjdou a vysadí mě, že počkám na další vlak a tak se dostanu do Náměšti. Nebylo to potřeba, protože na mě za dědinou čekala paní a říkala: ‚Paní Nohavičková, já vím, že nemáte peníze.‘ A dala mně dva tisíce korun. To byly tenkrát hrozný peníze a já jsem si mohla koupit jízdenku. Tehdy jsem učila v Uničově. Rodina Nohavičkova s tím nebyla moc srozuměna, ale já jsem nechtěla učitelské povolání nechat. A dneska vím, že to byla dobrá věc, protože já jsem potom z platu živila celou rodinu. Učila jsem v Uničově, když u nás udělali tu čistku. Druhý den jsem jela do školy. Učila jsem a najednou se otevřely dveře a ředitel školy povídá: ‚Vemte si své saky, paky a ať jste ze školy venku.‘ Já jsem věděla proč, ale děti nevěděly. Vzala jsem svoje saky a paky a šla jsem k těm dveřím a těch třicet párů očí se za mnou dívaly, jak odcházím ke dveřím. Oni nevěděli proč, já jo. Došla jsem ke dveřím a ještě jsem se ohlídla. To mě ředitel chytl za rameno a capl se mnou: ‚Ať jste ze školy venku‘.“

  • „Když nás vystěhovali, tak nám dovolili vzít nějaký nábytek, ale věřte nebo ne, jen to, co nám dovolili. ‚Tady tu židli si můžete vzít, tohle si můžete vzít, tohle si vzít nesmíte.‘ Na jeden vůz naložili ten náš zbytek majetku. Ostatní tam všechno zůstalo a my jsme se přestěhovali k odičům do Náměšti na Hané. Ti nadšeni nebyli, protože jsme u nich bydleli rok v jedné domácnosti. Já jsem měla dvě malé děti. Taky mám na to vzpomínku. Odcházela jsem poslední. Do auta se vešel jen manžel a zhroucená tchyně. Tchán už byl zavřenej. Toho odvezli napřed do Šternberka a později ho převezli do Brna. Já jsem z toho domu odcházela poslední. Nikdy na to nezapomenu. Jaruška měla čtyři roky. Bylo to v prosinci, hrozné počasí. Dvouletého Jiříka jsem měla v náručí a ještě jsem měla v krabici kočku. A když jsme vyšli z dědiny, čekala tam na mě jedna paní odnaproti, která všechno, co se tam dělo, sledovala. A věřte mně nebo ne, já jsem neměla ani na vlak. Když nás stěhovali, tak ukradli, co se dalo. My jsme měli i obrazy šlechtických předků. Všechno tam muselo zůstat. To, co nám dovolili vzít, bylo minimum. Dokonce nám sebrali peníze. Já jsem neměla na vlak.“

  • „Já jsem maturovala v Kroměříži v dvaačtyřicátém roce. My jsme totiž měli Koménium, kde byl učitelský ústav. Ale v tom čtyřicátém prvním roce zavřeli našeho ředitele. Pak asi v únoru přišel jeho syn a přinesl zprávu, že je mrtev. Že dostali zprávu, že zemřel. V Brně, ve vězení. Zřejmě byl teda popravený. Nám zrušili ústav a naši učitelé, profesoři, strašně obětaví, jezdili po celém protektorátu, aby nás rozmístili alespoň po částech. Ale pak nás Kroměříž vzala všechny. Dvě třídy, chlapeckou a dívčí. Brali nás tam do rodin, protože jsme neměli kde být. Ale do rodin nás brali z té vlastenecké povinnosti. My jsme s tou přítelkyní, která mě provázela celý život, byly spolu a tam jsme taky maturovaly. A maturovaly jsme tři dny po zavraždění Heydricha. Čili to byla tak napjatá situace. Kantoři nás prosili: ,Proboha! Neshlukujte se! Nechoďte se navštěvovat!‘ Tenkrát běda, když tři lidi stáli dohromady. No to víte, že jsme byli nerozumní, že jsme to dělali. Jeli jsme na výlet na Lysou horu. Já se divím, že jsme byli uchráněni.“

  • „On stále vždycky říkal, že politika je špinavá věc. Už tehdy. Ale byl hluboce vlastenecky založen. Třeba za okupace dělal starostu a strašně ho to trápilo. Ale on byl jediný v Loučanech, který uměl německy. Oni ho prostě ustanovili starostou a tatínek byl z toho strašně nešťastný, protože věděl, že jednou ho ti lidi odsoudí. A taky se tak stalo. Dobře, ale ti lidé nevěděli, co pro ně táta udělal. Pro celou vesnici, pro každého člověka tam. To oni nevěděli.“

  • „V Loučanech měli Nohavičkovi rodinný dům s obchodními místnostmi. Tchán se kdysi vrátil jako legionář přes Ameriku – bojoval i v bitvě u Bachmače. Tehdy to bylo velice tragické. Jeho otec měl čtyři krásné syny. Nejstarší zemřel doma na zranění z války. Druhý se nevrátil vůbec – nezvěstný. Třetí byl můj tchán Jiří. A poslední Mořic, který byl asi o dvanáct let mladší než můj otec. Jejich otec, když se Jiří [tchán] nevracel z války, myslel, že je taky nezvěstný. On to neunesl. Odešel dobrovolně. Sám. Mimo tchána tak zůstal jen poslední Mořic. A vždycky říkáme, že to bylo dobře. Protože Mořic zase zemřel v Breslau, kde byl popraven za druhé světové války. Takže z nich zase zůstal na živu jenom můj tchán, kterého potom označili na schůzi MNV. Napsali: Až zlikvidujeme J. Nohavičku, tak na jeho statku bude utvořeno JZD. A tím začalo celé to naše martyrium.“

  • „Jak tchána odvezli, tak já jsem jeden den nebyla ve škole. To jsem byla ve Šternberku. A jela do té Olomouce k soudu. Ale druhý den jsem šla do školy. Jeden den jsem byla ve škole, to bylo normální. Ale další den učím a vtom se otevřely dveře a byl tam ředitel, který zůstal stát ve dveřích a řekl: ,Sbalte si svoje saky paky a ať jste ze školy venku!‘ Já jsem věděla proč, ale ty děti nevěděly. Já jsem si sebrala svoje věci a šla jsem. A ty děti, tak ty hlavy, já dodnes vidím jejich oči. V nich bylo: Proč?! Já jsem se ještě ve dveřích zastavila. Ten ředitel mě chytil za ruku, cápl mě na chodbu a zavřel dveře. Teď jsem šla do sborovny, kde jsem měla oblečení, a přišla za mnou jedna kolegyně. Já jsem strašně plakala a ona říkala: ,Jarko, neplač! Neukazuj se jim tak. To jsou dacani. Prosím tě, buď statečná!‘ Já jsem teda musela odejít a vlastně jsem ten zbytek do toho patnáctýho strávila doma.“

  • „Manžel odjel maličkým nákladním autem. Tam seděl šofér, zhroucená babička a manžel, aby to mohl sundat. A já s dětmi jsem šla v hrozným počasí. Jiříček dvouletej. Já jsem ho měla v kabátě. Jaruška čtyřletá si nesla kufříček, svou panenku. Ona šlapala dobře tři kilometry na nádraží v Uničově. A šlapala a šlapala. Já jsem ji držela za ruku, druhou jsem držela Jiříčka. Neměla jsem ani korunu. Za dědinou Brníčko na mě čekala stará paní a dávala mně dva tisíce korun. ,Paní Nohavičková, já vím, že nemáte peníze. A nemusíte mi to vracet.‘ Já jsem si je vzala. Představovala jsem si, že sednu do vlaku, a když na mě průvodčí přijde, že nemám jízdenku a vysadí mě v některé stanici, sem do Náměšťě, že vystoupím a budu čekat na další vlak. Teď ona mně dala peníze, tak já jsem si tu jízdenku mohla koupit. Já jsem si představovala, že dojedu někdy večer. Potom jsem si o Silvestru šla do školy pro svou poslední mzdu. Ten ředitel, co mě z té školy vyhodil, mně ji nechtěl dát. Řekl: ,Vždyť vy už neučíte!‘ Říkám: ,Mám tu mzdu.‘ - ,No to máte.‘ - ,Tak mi ji vyplatíte. Já se tady odtud nehnu.‘ No dělal hrozný obstrukce. Nakonec vytáhl peníze a dal mi je. Já jsem z těch peněz okamžitě vyplatila té paní dva tisíce, ačkoli jsme neměli nic.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Náměšť na Hané, 08.02.2011

    (audio)
    délka: 02:49:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Olomouc, 16.05.2017

    (audio)
    délka: 01:33:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vtom se otevřely dveře a ředitel řekl: Sbalte si svoje saky paky a ať jste ze školy venku!

Jarmila Nohavičková, 1938
Jarmila Nohavičková, 1938
zdroj: archiv pamětníka

Jarmila Nohavičková, roz. Chytilová, se narodila 17. července 1923 v Ústíně u Olomouce. Stejně jako její rodiče se rozhodla pro učitelskou dráhu. Za války studovala Koménium v Olomouci, ale nacisté ho v únoru roku 1942 zavřeli. Maturitu nakonec složila v Kroměříži v napjaté atmosféře plné strachu krátce po atentátu na R. Heydricha. V roce 1946 se již jako učitelka provdala za Jiřího Nohavičku ze staré selské, původem šlechtické, rodiny. Manželův otec Jiří Nohavička starší byl legionářem z první světové války. V roce 1945 získala rodina statek v Brníčku, který byl po pobytu sovětských vojáků v dezolátním stavu. Na statku hospodařili i novomanželé. V roce 1951 v rámci Akce K (kulak) Jiřího Nohavičku staršího zatkli a odsoudili k nepodmíněnému půlročnímu trestu. Jarmilu vyhodili ze školy a celá rodina se musela vystěhovat mimo okres. Kromě nábytku, který dostala pamětnice jako věno, museli v hospodářství zanechat veškerý majetek. S manželem potom žili u Jarmiliných rodičů v Loučanech. Jarmila Nohavičková poté několik let vyučovala „načerno“ v Drahanovicích, posléze byla již oficiálně zaměstnána ve škole v Náměšti na Hané. Manžel Jiří musel do továrny, což jako ryzí zemědělec nesl velmi těžce. Práce v soustružnické dílně mu nakonec zničila plíce a poslední roky života byl upoután k dýchacímu přístroji. Tchán Jiří Nohavička se z vězení po půl roce vrátil, ale ještě několik let byl sledován StB. V roce 1961 mu komunisté ještě vyvlastnili rodinný dům v Loučanech, který převzala tehdejší Jednota. Po roce 1990 při restituci rodině vrátili hospodářství v Brníčku. V letech 2009-2010 proběhl soud s bývalým předsedou MNV Brníčko Ladislavem Nakládalem, který byl nejspíše spoluodpovědný za perzekuci rodiny. Jarmila Nohavičková dodnes neví, proč vybrali zrovna jejich případ. Ladislava Nakládala v dubnu 2010 jako vůbec prvního komunistického funkcionář zapojeného do kolektivizace v 50. letech odsoudil Okresní soud v Olomouci k dvouletému podmíněnému trestu. Rozsudek v březnu 2011 potvrdil Krajský soud v Olomouci ve výši osmnácti měsíců.