Hrdinství a odvahu lidí, kteří v minulosti bojovali za naši svobodu a demokracii, letos v listopadu připomene sbírka ke Dni válečných veteránů, kterou pořádá nezisková organizace Post Bellum. Na 1400 místech bude k dostání 140 000 květů vlčích máků, které si lidé připínají na klopu jako symbol úcty k hrdinům. Bojovníkům za svobodu bude 11. 11. věnován také velkolepý benefiční koncert ve svatovítské katedrále v Praze. ➤Vstupenky 

Stáhnout obrázek

Květy vlčích máků, symbol dne veteránů, budou od 1. do 30. listopadu k dostání v trafikách Relay, knihkupectvích Academia a Kosmas, na pobočkách České spořitelny a v dalších stovkách obchodů, kaváren nebo kulturních institucí. Od 7. do 11. 11. také v ulicích měst, kde se objeví více než tisícovka dobrovolníků s kasičkami a logem vlčích máků na tričku. Přispět lze na všech místech i bezhotovostně. Sbírku je možné podpořit také on-line prostřednictvím platformy Darujme.

„Nejtěžší bylo změnit myšlení lidí. Připravit je, aby si uvědomili, že budou pracovat v jiném prostředí a na základě jiných principů,“ ohlíží se generálmajor Bohuslav Dvořák za změnami v armádě po pádu komunistického režimu. On sám se po roce 1989 účastnil československých misí v krizových oblastech v zahraničí ať už v devadesátých letech v Bosně a Hercegovině, v Albánii nebo po roce 2000 v Afghánistánu. 

Z Waltrovky do Košic

Do armády ho přivedla láska k létání. Už jako malý chlapec si slepoval modely letadel a v patnácti letech nastoupil v roce 1975 do učiliště pražského podniku Motorlet, bývalé Waltrovky, kde se vyráběly letecké motory. Cesta k vysněnému povolání pilota ovšem tehdy vedla jedině přes armádu, a tak se po maturitě přihlásil na Vysokou vojenskou leteckou školu v Košicích. Současně si podal i přihlášku do KSČ, což v té době vnímal jako nutnou podmínku: „Chtěl jsem nastoupit do školy, tak ta kandidatura začala brzy. Tenkrát to bylo samozřejmé.“

Stáhnout obrázek

Po absolvování vysoké školy působil u 11. vrtulníkového pluku. Úkolem jeho jednotky bylo například střežení československo-západoněmecké hranice ve Zhůří, kde se letci potkávali s německými vrtulníky. „Oni i my jsme létali podél hranice, někdy jsme viseli naproti sobě ve vzdálenosti sto metrů,“ popisuje situace, kdy se „nepřátelům“ téměř díval do očí.

U 11. vrtulníkového pluku sloužili také vojáci základní služby, a tak se Bohuslav Dvořák při své práci setkal s problémem šikany. „Ti mladí kluci si to přinášeli už z civilního života,“ připouští, ale zdůrazňuje, že u vysoce specializovaných leteckých jednotek byl tento problém menší než u pozemních útvarů.

„Byla to rozbitá zem“

Jak jeho útvar vnímal dění po 17. listopadu 1989? „Období nejistoty. Bylo nám jasné, že armáda se do toho nesmí zamíchat. Situaci jsme sledovali a rozčílilo nás, jakým způsobem se zakročilo proti studentům.“ Následující měsíce a roky znamenaly pro armádu období velkých změn, které podle něho trvají dodnes. On sám se věnoval dalšímu odbornému vzdělávání, prošel například tříměsíčním kurzem Officer’s Command v britské Royal Air Force. 

Stáhnout obrázek

Dva roky po skončení války v Bosně byl Bohuslav Dvořák vyslán do tohoto regionu v rámci mezinárodní mise Stabilisation Force (SFOR) pod patronací NATO. Uvádí, že jako vojáka ho nejvíce zasáhlo utrpení civilního obyvatelstva: „To je jedna z věcí, které se nesmějí tolerovat.“

„Říkáte si, že stále ještě jsme v Evropě. A pak projíždíte vesnicí, kde jsou rozbořené, rozstřílené domy. Zastavíte u cesty, protože si potřebujete odskočit, a koukáte, že hned vedle vás leží mina, takzvaný ananas. Byla to rozbitá zem,“ popisuje Bohuslav Dvořák své dojmy z oblasti Banja Luka. Stál zde v čele vrtulníkové jednotky, která měla zajišťovat bezpečnost vzdušného prostoru. Po návratu do Česka pak působil jako vedoucí starší inspektor štábu Velitelství vzdušných sil.

Ve službě kosovským uprchlíkům

Další mise přišla v roce 1999, kdy zuřila válka v Kosovu. Bohuslav Dvořák byl nasazen do Albánie v rámci mise Allied Harbour (AFOR), humanitární operace NATO. Jejím úkolem bylo zajišťovat základní potřeby obrovskému množství uprchlíků, kteří z Kosova utekli právě do Albánie. „Jsem přesvědčený, že naše jednotky zabránily spoustě dalších excesů, které se ještě mohly přihodit.“ Po skončení války se podílel na přepravě uprchlíků do jejich domovů: „Obnášelo to obrovskou logistickou operaci. Mezi severní a jižní částí Albánie jsme vytvořili letecký most pro některé uprchlíky, kteří nemohli cestovat jinak, například pro ženy, děti a staré lidi.“ 

„Kdo pracoval pro nás, byl v ohrožení“

Na přelomu tisíciletí Bohuslav Dvořák pracoval v silách okamžité reakce NATO ACE Mobile Force Land a jako náčelník letectva sekce Generálního štábu Armády České republiky. Ani v těchto letech se ovšem nepřestal dále vzdělávat a absolvoval Air Command & Staff College v americké Alabamě. 

V roce 2006 byl vyslán do Afghánistánu – pět let poté, co do země vstoupila vojska NATO v odpovědi na teroristické útoky z 11. září 2001. Jejich cílem tehdy bylo zajetí Usámy bin Ládina a dalších členů Al-Káidy a svrhnutí islamistického režimu Tálibánu. „Podle mě byl vstup do Afghánistánu správný. Tenkrát tam byly koaliční síly vítány, vojáci se mohli volně procházet po Kábulu,“ říká Bohuslav Dvořák, ale vzápětí dodává: „Když jsem tam byl já, tedy v letech 2006–2007, už to tak nebylo.“

Stáhnout obrázek

Jeho působištěm se stalo kábulské letiště, kde zastával funkci velitele a zabezpečoval jeho provoz a bezpečnost. Zároveň připravoval místní odborníky na postupné převzetí letiště. „Rodinní příslušníci lidí, kteří pro nás pracovali, byli mnohdy vystaveni nebezpečí. Když se členové Tálibánu dozvěděli, že pracují na letišti, byli skutečně v ohrožení. Bohužel došlo k případům vražd některých našich pracovníků nebo jejich rodinných příslušníků.“

Už tehdy si Bohuslav Dvořák podle svých slov uvědomoval, že zlepšení situace v Afghánistánu bude velmi dlouhodobou záležitostí: „Nelze to vyřešit za čtyři nebo pět let, je to na generace. Také jsme si uvědomovali, že to není mise primárně pro vojáky. Šlo především o vytvoření stabilní vlády a funkčních státních struktur.“

Připraveni bránit svobodu

Po návratu z Afghánistánu pracoval Bohuslav Dvořák na mnoha dalších pozicích v české armádě. V roce 2012 dosáhl hodnosti generálmajora a o dva roky později ve svých čtyřiapadesáti letech ukončil aktivní dráhu pilota vrtulníku. 

„Bohužel je svět stále místem, kde se musíme starat o naši bezpečnost. A je důležité, aby každý z nás, nejen voják, byl připraven republiku i svobodu bránit. To se nyní jasně ukazuje v kontextu s děním na Ukrajině,“ uvažuje Bohuslav Dvořák. Když se ohlíží za svými zkušenostmi zejména z Bosny a Afghánistánu, dodává: „Tak trochu přemýšlím nad tím, jestli jako lidstvo náhodou nepřešlapujeme na místě. Dnes máme lepší technologie, ale bohužel způsob řešení konfliktů zůstává mnohdy stejný, jako tomu bylo ve středověku.“

Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.

„U nás doma měli vždy otevřené dveře lidé, kteří potřebovali pomoc,“ vypráví Mária Šidová. „Každý byl u nás vítán. Žebrák, pocestný, účastníci Slovenského národního povstání i lidé, které v pozdějších letech pronásledoval komunistický režim.“ Za války takto ukrývali svého židovského přítele Alfréda Wixe z ružomberské pily. Pomocnou ruku podali také Jánu Hutyrovi, knězi Misijní společnosti sv. Vincenta de Paul.

Na cestě s tajnými zprávami

Máriini rodiče Alexander a Mária Almássyovi vedli hospodářství v Liptovské Štiavnici. Dva synové jim zemřeli, zůstala jen dcera Mária s mladší sestrou Klárou. V době kolektivizace zemědělství na sebe pracovitá a věřící rodina upozornila, když roku 1955 odmítla se svými polnostmi vstoupit do JZD. Stigma „kulaků“ se podepsalo i na Máriiných vyhlídkách do budoucna – stěží ji nechali odmaturovat a na vysněné studium medicíny se už nedostala.

Stáhnout obrázek

Místní komunisté a tajní ale netušili, že rodina Almássyových dělá proti totalitnímu režimu ještě mnohem víc. Již roku 1952, v období nejtvrdší perzekuce duchovních a řeholníků, poskytla útočiště pronásledovanému knězi. Páter Ján Hutyra v té době uprchl z vězení v Belušských Slatinách a vstoupil do ilegality. Almássyovi ho ukrývali střídavě ve svém domě v Ružomberoku a na statku v Liptovské Štiavnici. Mária Šidová vzpomíná, jak na dálku vedl viceprovincii Misijní společnosti a formaci sester kongregace Dcery křesťanské lásky. 

Stáhnout obrázek

S těmito zprávami cestovaly na vzdálená místa, často až do Čech. Protože ukrývání Jána Hutyry trvalo řadu let, policie se domnívala, že utekl za hranice, a dále po něm nepátrala.

Jednoho dne prostě zmizela

Řeholním sestrám se však roku 1957 obsah jednoho z doručených kufrů ztratil. Tak se státní moc dovtípila, že páter Hutyra je stále v Československu. Policie zatkla jeho švagra a podrobila ho brutálnímu třídennímu výslechu, na jehož následky zemřel. Následovaly týdny plné úzkosti…

Stáhnout obrázek

Došlo k tomu 17. března 1958, kdy začal policejní výslech Máriiných rodičů. Pro ni samotnou si přišli vyšetřovatelé v dubnu 1958 na poštu, kde v té době pracovala. Odvezli ji do vyšetřovací vazby v pražské Ruzyni.

Dva roky po slavném Chruščovově projevu, který poukázal na některé „chyby“ stalinismu, už se vyšetřovatelé u výslechů nedopouštěli přímého fyzického násilí. Mária však byla vystavena jiným formám nátlaku, například spánkové deprivaci: „Většinu času jsem strávila na samotce. Nebylo tam lůžko, jen tvrdá železná pryčna. Musela jsem ležet na zádech a do očí mi celou dobu svítila stowattová žárovka. Každou chvíli někdo kopl do dveří, aby mě zkontroloval. To kopání do železných dveří se ozývalo střídavě po celé chodbě,“ vzpomíná Mária Šidová. 

Ve stavu permanentní nevyspalosti pak absolvovala celonoční výslechy, při nichž se snažila, aby nikomu z ostatních obviněných nepřitížila nebo nevrhla podezření na další lidi. Vyšetřovatelům říkala jen to, co už věděli. Nejtěžší na pobytu ve vazbě však byla izolace od rodiny. Rodiče o ní od zatčení neměli žádné zprávy. Jednoho dne jednoduše zmizela a nikdo nevěděl, jestli je vůbec naživu.

Sliby, výhružky i očerňování

Vyšetřovatelé se mezitím snažili Máriu zlomit také prostřednictvím falešných slibů.

Podmínkou bylo podepsat spolupráci a poskytovat informace o osobách ve svém okolí. Mária to odmítla. A když už vyšetřovatelé nevěděli, co dalšího proti ní použít, ukázali jí očerňující výpovědi jejích spolupracovnic z pošty: „Věděla jsem, že byly vyucené pod nátlakem. Že je to všechno jenom jejich hra, na kterou jsem odmítala přistoupit.“ 

Svou rodinu znovu spatřila až v září 1958, kdy se konal monstrproces s celou „skupinou“ okolo Jána Hutyry. Kněz byl odsouzen na deset let, Mária dostala za „napomáhání protistátní činnosti“ rok a půl. „V tom okamžiku jsem byla ráda, že už je to konečně za mnou. Všechny ty výslechy, výhrůžky a nátlak, který provázel vyšetřování.“ Šest měsíců trvalo, než se v Ruzyni dostala ze samotky na celu s dalšími vězeňkyněmi. 

Po Novém roce ji však v důsledku vyčerpání postihla ledvinová kolika. Ve věznici v té chvíli nebyl žádný zdravotnický personál, a tak postupně upadala do bezvědomí. Nakonec Márii převezli do vězeňské nemocnice, kde strávila další tři měsíce. Vyšla z ní jako kost a kůže – vážila neuvěřitelných 34 kilogramů.

Stáhnout obrázek

Říkaly jí „jeptiška“

Když se zotavila, požádala o přeložení do vězeňského pracovního tábora: „Věděla jsem, že každý den mé vazby něco stojí, a chtěla jsem nastoupit někam, kde je možné si tyto náklady odpracovat. Také mě ubíjela monotónnost života za vězeňskými zdmi.“ 

Na jaře 1959 tak Márii přesunuli do pracovního tábora v Želiezovcích. Zde ji ovšem čekaly nové útrapy: „Aby to politickým vězenkyním znepříjemnili, umisťovali je mezi pachatelky těžkých kriminálních zločinů. Dostala jsem se mezi skupinu vražedkyň a prostitutek. Říkaly mi ,jeptiško‘. Jedna z těch žen zavraždila vlastní dítě. Byla pomatená, několikrát mě v noci probudila a se šíleným výrazem své dítě hledala.“

Přes den je zase čekala otrocká práce na nekonečných lánech, které bylo nutné obdělávat ve vysokém tempu, aby se splnily tvrdě nastavené denní normy.

Muklové byli jako rodina

Na svobodu se Mária dostala na podzim 1959. Krátce poté potkala člověka, který ji provázel na další cestě životem. Bývalý politický vězeň Leopold Šida byl na jaře 1960 propuštěn na amnestii. Od roku 1952 byl vězněn v lágrech na Jáchymovsku, zažil nejstrašnější stalinistické metody výslechů. Rozsudek ho přitom původně poslal do vězení na pětadvacet let.

Stáhnout obrázek

Mária a Leopold se svatbou neotáleli, záhy po seznámení se vzali. Jejich spěch měl dobrý důvod – ještě v prosinci 1960 přišel Leopoldovi povolávací rozkaz, a musel nastoupit na vojnu. Mária už v té době čekala jejich nejstaršího syna Michala, k němuž postupně přibyli ještě sourozenci Eva, Zuzana, Matěj a Tomáš.

Rodina žila v nemilosti režimu, rodiče se museli potloukat nekvalifikovanými profesemi. Státní bezpečnost je pořád měla na očích. Jak ale Mária poznamenává, i v těchto časech zůstala věrná tomu, co se naučila od rodičů, a za všech okolností nabízela útočiště a pohostinnost potřebným.

„Pomáhali jsme si navzájem, podporovali se. Spojovalo nás přátelství, které překonalo všechna úskalí doby a vydrželo až do smrti. Na mnohé z nich, kteří nás už opustili, dodnes vzpomínám,“ říká Mária Šidová.

Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.

Hrdinství a odvahu lidí, kteří v minulosti bojovali za naši svobodu a demokracii, letos v listopadu připomene sbírka ke Dni válečných veteránů, kterou pořádá nezisková organizace Post Bellum. Na 1400 místech bude k dostání 140 000 květů vlčích máků, které si lidé připínají na klopu jako symbol úcty k hrdinům. Bojovníkům za svobodu bude 11. 11. věnován také velkolepý benefiční koncert ve svatovítské katedrále v Praze. ➤Vstupenky 

Stáhnout obrázek

Květy vlčích máků, symbol dne veteránů, budou od 1. do 30. listopadu k dostání v trafikách Relay, knihkupectvích Academia a Kosmas, na pobočkách České spořitelny a v dalších stovkách obchodů, kaváren nebo kulturních institucí. Od 7. do 11. 11. také v ulicích měst, kde se objeví více než tisícovka dobrovolníků s kasičkami a logem vlčích máků na tričku. Přispět lze na všech místech i bezhotovostně. Sbírku je možné podpořit také on-line prostřednictvím platformy Darujme.

Patnáctý březen roku 1939 se nesmazatelně vepsal do naší historie, do Československa vpadli  nacisté. Téhož dne v Olomouci, kde ve večerních hodinách převzala vojska wehrmachtu kontrolu nad městem, vyhořela synagoga. „Byl jsem toho svědkem, když ji Němci vypálili. Také jsem viděl, jak ulicemi Olomouce pochodují henleinovci,“ říká plukovník Antonín Petružela (*1914) v rozhovoru pro Paměť národa. 

Cesta na západ

Antonín pocházel z chudých poměrů. Rodina žila v Olomouci, Tondův otec, válečný veterán z první světové války, pracoval jako dělník na výstavbě silnice z Prostějova do Brna. Až do roku 1939 nikdo netušil, že Antonín také projde válkou – jako voják a hrdina. 

Stáhnout obrázek

„V té době tam bylo možné odcestovat, protože Itálie byla spřízněnou zemí. Já jsem jel do Itálie jako student. Počítal jsem, že se pak dostanu do Francie. To se mi pak podařilo ve čtyřicátém roce, když jsem získal povolení ke vstupu do československé armády, která se tehdy ve Francii formovala,“ líčí Antonín Petružela komplikovanou cestu, jež ho po vypuknutí války vedla na západ. Psal se rok 1940.

Bojoval jsem u Tobruku

Francie ovšem byla napadena Německem a postupně dobyta. Ti, kdo invazi přežili, uprchli do Anglie. Antonín se tam zařadil jako pěšák ke třetímu praporu – po krátkém výcviku velení převelelo Antonínovu jednotku do vnitrozemí k obraně země. 

„Na jaře 1942 jsem byl přeložen na Střední východ. Jel jsem kolem celé Afriky, zastavovali jsme se v Kapském městě, kolem Madagaskaru až do Rudého moře, tam jsme se vyloďovali v Tjufiku, což je přístav na začátku Suezského průplavu. První moje zastávka byla v Alexandrii, přesně u Alexandrie v Sidi Bišr, kde byla náhradní československá tanková rota,“ vzpomíná Antonín Petružela, který se zde zúčastnil i bojů při obraně Tobruku. Jednotka však byla znovu převelena do Anglie a odtud vyslána do Francie, kde probíhala těžká bitva a znovudobytí přístavu Dunkerque.

Těžká doba za války i po ní

„V listopadu 1944 jsme u Dunkerque chtěli udělat průlom na jiném místě, nedopadlo to moc dobře, protože Němci už s akcí počítali. Tehdy jsme měli velké ztráty, především bylo na naší straně mnoho raněných. Obsadili jsme totiž bunkry, které tam vybudovali Němci, takže o nich dobře věděli a měli je zaměřeny,“ říká pamětník, kterému se uprostřed válečného pekla podařilo přežít a během května 1945 i vrátit do osvobozeného Československa. 

Ale tím to neskončilo: 

Stáhnout obrázek

Také Antonín byl řadu let ve vězení. „Já sám jsem byl asi pět let zavřený. Částečně proto, že jsem byl v zahraniční armádě, částečně kvůli tomu, že jsem po válce vstoupil do kapucínského řádu. V roce 1949 mě zavřeli…“ říká pamětník, který v komunistických kriminálech prožil šest let.

Scházet se s podobně stiženými přáteli a dřívějšími spolubojovníky Antonín mohl až během osmašedesátého roku, který s sebou přinesl politické uvolnění. „My ze Středního východu jsme jezdili do Prahy za generálem Klapálkem, který tam tehdy byl naším velitelem. Když měl narozeniny nebo svátek, tak jsme přijeli do Prahy. Naše setkání neměla politický ráz,“ říká pamětník, který se po sametové revoluci dočkal rehabilitace a také v Olomouci spoluzakládal Československou obec legionářskou, jež se později připojila ke Svazu bojovníků za svobodu.