Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Šťastná (* 1932)

Před bombami utíkala lesem, před sovětskými vojáky se ukrývala na půdě

  • narodila do smíšeného manželství 14. března 1932 ve Skoroticích na Ústecku

  • v roce 1938 začala chodit do německé školy

  • v květnu 1945 odvezli rodinu do vnitrozemí, kde pracovali na statku

  • v dubnu 1946 pamětnici s rodiči převezli zpět do Skorotic, byt jim ale nevrátili

  • od února 1948 začala pracovat jako pomocnice v zestátněném obchodě s oděvy

  • v roce 1950 se seznámila se svým budoucím mužem Zdeňkem Šťastným

  • v říjnu 1956 si Zdeňka Šťastného vzala za muže

  • v roce 1958 se přestěhovali ze Skorotic do Ústí nad Labem

  • v roce 1960 se jim narodil syn Zdeněk

  • v listopadu 1989 jí zaměstnavatel zakázal účast na demonstracích

  • v roce 1990 odešla do penze a nastoupila jako účetní do firmy svého syna

  • v roce 2015 přestala pracovat

  • v roce 2023 žila v Ústí nad Labem

Dětství ve strachu před nálety a dalšími válečnými hrůzami prožila Růžena Šťastná, rozená Götzová, ve Skoroticích na Ústecku. Maminka byla Češka, otec Němec. Během války dojížděla do školy do Ústí nad Labem a před nálety amerických a britských bombardérů utíkala pěšky domů do Skorotic. Na konci války se spolu s matkou a dalšími ženami skrývala před sovětskými vojáky na půdě domu, kde bydleli. Později byla svědkem rabování Revolučních gard. „Nepomáhali, ale brali si všechno, nádobí, peřiny, sklenice,“ vzpomíná pamětnice.

Navzdory tomu, že otec Josef Götz, účetní v Schichtových závodech, byl zprvu vyřazen z odsunu Němců pro svou nepostradatelnost, musela celá rodina krátce po válce opustit Skorotice. Transportovali je do českého vnitrozemí, kde pracovali na statku. Do Skorotic se vrátili téměř po roce, do původního bytu ale nesměli. Pamětnice nesměla dokončit měšťanskou školu. Důvody jí nesdělili. Otec se vrátil do chemických závodů jako úředník.

Ve Skoroticích žilo jen málo českých rodin

Růžena Šťastná, rozená Götzová se narodila 14. března 1932 ve Skoroticích na Ústecku. Otec Josef Götz, sudetský  Němec, pracoval jako účetní v Schichtových závodech v Ústí nad Labem, maminka Františka Götzová, rozená Majsnerová, byla Češka. Starala se doma o pamětnici a o čtyři roky staršího bratra Františka. „Ve Skoroticích tehdy žilo jen pět českých rodin. Já tam docházela do německé obecné školy. Mezi dětmi jsme ale nerozlišovali, kdo je Čech a kdo Němec,“ vzpomíná pamětnice.

Na zabrání Sudet Němci se příliš nepamatuje. „Jen si vzpomínám, jak jsem viděla odjíždět české četníky, nic víc,“ konstatuje Růžena Šťastná. Zároveň dodává, že v té době nikdo ze Skorotic neodešel. V paměti má zimy bohaté na sníh a docházení do školy. „Zima v roce 1941 byla ale velmi silná, tehdy nám pomrzly brambory, přišla veliká bída,“ popisuje pamětnice. Otec nemusel narukovat do armády, měl totiž nemocné srdce. Válku jako dítě ve Skoroticích příliš nevnímala.

Před nálety jsme utíkali z Ústí domů

Růžena Šťastná přestoupila  během války z obecné německé školy ve Skoroticích do německé měšťanské školy do Ústí nad Labem. Z té doby si vybavuje nálety z konce války: „Když byly nálety, jak je dnes Centropol, to byly tehdy Oděvy. Tam jsme chodívali dolů celá škola do krytu. S kamarádkou jsme vždy utekly a přes Klíši a přes les jsme šly pěšky do Skorotic. Jednou jsme se moc bály. Letadlo letělo nízko a vyhazovalo nějaké bedny. Lehly jsme si a mysleli jsme, že je to náš konec.“

Pamětnice si také pamatuje bombardování Drážďan v únoru 1945. „Konec války nebyl hezký. Při náletech na Drážďany jsme stáli na dvoře ve Skoroticích. Všechno kolem dokola byl jeden oheň, červené nebe, bylo to hrozné. Všichni obyvatelé Skorotic stáli venku a dívali se na červené nebe a slyšely výbuchy v Drážďanech,“ vzpomíná Růžena Šťastná. Ve Skoroticích žila rodina v největším bytovém domě. O čtyři roky starší bratr pamětnice František musel v březnu 1945 narukovat do německé armády.  

Nálety spojeneckých vojsk se na konci války nevyhnuly ani samotnému Ústí nad Labem. Pamětnice popisuje, do kterých míst padaly bomby: „Naše škola, jak je teď muzeum, dostala zásah. To už jsme v ní ale nebyli. Vedle stála hlavní pošta a dostala také plný zásah. Pak také knihovna na Lidickém náměstí a celá ulice Revoluční. Říkali, že chtěli bombardovat dráhu, ale špatně si to vypočítali a vzali to o ulici výš. Pod Větruší byla celá čtvrť zničená.“

Před sovětskými vojáky jsme se skrývali

Průběh konce války sledovala pamětnice ve Skoroticích. Z té doby si pamatuje příjezd sovětské armády. Růžena Šťastná vzpomíná: „Hodně jich jelo na koních a hnali před sebou stádo krav. Strašně řvaly bolestí, protože je nikdo nedojil, měli je asi jen na maso. Nezapomenu na řev krav a řev lidí, když se mezi ně krávy rozeběhly. Stádo se zastavilo zrovna před našim domem.“

Konec války je ve vzpomínkách pamětnice spojený také s několikadenním ukrýváním na půdě. I když matka Františka Götzová byla původem Češka, za muže měla Němce, a ukrývala se proto s ostatními Němkami na půdě bytového domu. Bály se, že je sovětští vojáci znásilní. „V našem domě jsme měli dvojitou půdu. Tak na té druhé jsme byly všechny ženské schované. Bylo nám velké teplo, měly jsme žízeň a celý dům byl plný vojáků. Přišli a byli všude v domě, v bytech si vařili jako doma. My na půdě strávily pět dnů,“ vzpomíná.

Revoluční gardy nepomáhaly, jen kradly

Sovětští vojáci opustili dům, kde žila rodina pamětnice, stejně rychle, jak do něj přišli. Krátce po válce přišel otec Josef Götz z bývalých Schichtových závodů s potvrzením českých správců, že rodina nepůjde do odsunu, protože coby účetní je v chemických závodech nepostradatelný. Přesto rodina cítila, že bude muset byt opustit. „Přišli lidi z národního výboru spolu s nějakými cizími lidmi, zaklepali, vešli dovnitř, celý byt prošli a prohlédli. Hrozné časy,“ konstatuje pamětnice.

V září 1945 došlo k uzavření Skorotic, jen Josef Götz směl obec opustit při cestě do práce. Do bytu dopoledne vtrhl jakýsi muž jménem Tvrdý. „Řval na maminku, že se do hodiny musíme vystěhovat a nesmíme si vzít ani peřinu. Mluvila s ním česky a vysvětlovala, že muž má potvrzení z chemičky, že nesmí do odsunu, protože ho potřebují. Řval, ať se o to maminka nestará, že přijde za hodinu a zalepí nám byt,“ popsala vzpomínku pamětnice. Matka jí poradila, ať si na sebe oblékne několik vrstev oblečení.

Odvezli nás do vnitrozemí, abychom pracovali na statku

Sousedka Götzových, Slovenka paní Baumová, běžela pro otce do chemických závodů. Tam ho uklidnili, ať se nebojí, že má od nich potvrzení, že nemusí do odsunu. Josef Götz raději s potvrzením spěchal do Skorotic. Pamětnice s matkou už stály vystěhované před tamním národním výborem. Otec vyběhl do kanceláře. „Ten Tvrdý mu potvrzení vzal, roztrhal a hodil pod nohy s tím, že má koukat mazat,“ prohlašuje pamětnice.

Těsně před tím, než rodinu Götzových naložili na náklaďák k transportu do vnitrozemí, vrátila se ještě matka do už zaplombovaného bytu pro otcův teplý kabát. „Nevěděli jsme, co s námi bude, jestli nás pošlou do Německa. Odvezli nás a další ze Skorotic do Čech, do Malče u Chotěboře na Havlíčkobrodsku. Tam nás večer vyložili u hospody na dvůr. Ráno přišli sedláci a vybírali si lidi na práci,“ popisuje pamětnice. Mluví o štěstí, že maminka rozuměla česky. Slyšela, že sedlák Vilím hledá ženu na výpomoc a jeho soused Neubauer kočího.

Růžena Šťastná popisuje práci u sedláka jako těžkou a tvrdou. Zdůrazňuje ale, že k otci i k matce se Češi chovali velmi dobře a mile. Jídla měli dostatek. Ostatní sousedé, kteří k Chotěboři ze Skorotic přišli na práci, takové štěstí podle pamětnice neměli. Sedláci na ně byli zlí a zacházeli s nimi špatně. Babička od Vilímů dokonce pekla pro děti německých rodin pracujících u jiných sedláků. S odmítavými reakcemi se Němci pracující u českých sedláků setkávali i mimo rodiny, kde pracovali.

Vrátili nás do Skorotic, do bytu jsme ale nesměli

Po jedenácti měsících v Malči o Chotěboře rodinu bez jakéhokoli vysvětlení opět naložili na nákladní vůz a odvezli zpět do Skorotic u Ústí nad Labem. Do svého původního bytu se ale Götzovi vrátit nesměli. „Dodnes nevím, proč nás, jenom nás, odvezli zpátky do Skorotic. Neměli jsme nic, neměli jsme nádobí, přikrývky, zkrátka nic. Stáli jsme před národním výborem a oni se radili, co s námi,“ popisuje nečekanou situaci Růžena Šťastná.

Nakonec sehnali byt s kuchyní a jedním pokojem. Františka Götzová na konci války ukryla před sovětskými vojáky na půdu domu, kde žili, truhlu s výbavou, nádobím a dalším majetkem. Truhla zůstala na místě i na podzim 1946 v době návratu rodiny do Skorotic. Rodina tak měla alespoň základní věci. Otec našel práci opět v Ústí nad Labem v bývalých Schichtových závodech. Nebyl už účetním, jen řadovým úředníkem. Matka uklízela v bance. V původním bytě Götzových žila jiná rodina.  

Růžena Šťastná nesměla dokončit měšťanskou školu. Nikdy jí nikdo nevysvětlil proč. Její matka několikrát podala ve prospěch své dcery žádost, ale úřady ji zamítly. Dva roky rodina žila velmi chudě. „S maminkou jsme chodili na cestu do Varvažova, kde jezdili povozy s uhlím. Sbírali jsme, co upadlo na zem,“ vypráví pamětnice. V roce 1948 jí maminka našla práci pomocnice v obchodě s oděvy Anton Hübl v Ústí nad Labem. Obchod již patřil státu. „Chodila jsem pro svačiny, razítkovala jsem, byla jsem holkou pro všechno,“ konstatuje.

Bratr se vrátil z války a musel znovu na vojnu

Bratr pamětnice František Götz se vrátil z války až na jaře 1947. Do té doby pracoval v Německu na statku u sedláka. V roce 1949 narukoval do Československé armády. Po návratu začal pracovat v uhelném dole. Rodina Götzových se o politiku nezajímala. Ve volném čase jezdili na výlety po okolí Ústí nad Labem. V roce 1950 pamětnice poznala v zaměstnání svého budoucího muže Zdeňka Šťastného, kterého si v roce 1956 vzala za muže.

Měnová reforma v roce 1953 se rodiny nijak zásadně nedotkla, neměli totiž velké úspory. Růžena Šťastná ale vzpomíná na vyprávění svého otce. „Tatínek pracoval s jedním pánem, což byl opravdu velký komunista. V předvečer měnové reformy prezident Antonín Zápotocký říkal, že žádná nebude. A ráno nastala. A tatínkův kolega, oddaný komunista, prý jen seděl a brečel, nedokázal pochopit, jak jsou funkcionáři KSČ tak prolhaní,“ popisuje pamětnice vyprávění otce.

V roce 1958, tedy dva roky po svatbě, se mladí manželé Šťastní konečně odstěhovali z malého bytu ve Skoroticích, kde žili společně s rodiči. Získali byt v ulici Emy Destinové. V roce 1960 se manželům narodil syn Zdeněk. Manžel Zdeněk Šťastný pracoval na okresní bytové správě jako vedoucí. Pamětnice stále pracovala ve státní podniku Oděvy, kde se později stala účetní, a podnik opustila až v roce 1990, když šla do penze.

Na padesátá léta vzpomíná Růžena Šťastná jako na léta strachu. Někteří členové rodiny ze strany matky nesměli vykonávat svou profesi. Šlo o rodinu Kavalírových. Jiří Kavalír, bývalý soudce Krajského soudu v Praze, obdržel pět let vězení. Jeho žena Naděžda Kavalírová byla jako politicky nespolehlivá vyloučena nejen ze studia medicíny, ale i ze všech vysokých škol v Československu. Později se stala předsedkyní Konfederace politických vězňů. „Jeden lékař z naší rodiny měl zakázanou Prahu, a tak se odstěhoval do Žatce,“ říká pamětnice.

Nepokoje v Ústí vyvolal vyhraný zápas s Rusy

Na druhou polovinu šedesátých let vzpomíná pamětnice jako na období naděje, že se vše změní k lepšímu. Obrodnému procesu ale učinila 21. srpna 1968 konec okupace vojsky Varšavské smlouvy. Bratr pamětnice František Götz se chtěl ještě před vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa odstěhovat s rodinou legálně do tehdejšího Západního Německa. Vyřídili si povolení a ve vlaku měli naložený nábytek a všechny své věci. „Jednadvacátého srpna měli odjet. Jenže přišli Rusové a vše se zarazilo,“ líčí Růžena Šťastná.

František Götz nakonec odjel o několik dnů později sám. Manželku s dítětem přivezli na hranice Šťastní o dva měsíce později. Vojáci jim bez potíží umožnili přejít do Západního Německa za Zdeňkem Götzem.

Pamětnici invaze vojsk překvapila. Pamatuje si, jak soused nad ránem budil partaje v domě s tím, že bude válka, že všude jezdí tanky. „Já se nebála, jen jsem nadávala. V práci jsme pak museli písemně vyjádřit, co si o invazi myslíme. Napsala jsem, že nechápu, proč přijeli. To jsem pak musela opravit, že jsem se asi zmýlila,“ vzpomíná pamětnice.   

Růžena Šťastná také vzpomíná, že byla zrovna na Pražském hradě na výstavě korunovačních klenotů, když se po invazi vracel z Moskvy Alexandr Dubček, jehož tam s dalšími nejvyššími představiteli státu a KSČ zavlekli Sověti. „Stála jsem frontu na klenoty a v tom někdo vykřikl, že se vrací Dubček a Svoboda, tak jsme hned utíkali na druhé nádvoří. Vypadali strašně, bílí jak voskové figuríny, zničení. Lidé je tam zdravili, ale oni byli jak mimo sebe,“ líčí pamětnice.

Účastnila se také oslavného průvodu po Ústí nad Labem na konci března 1969 poté, co českoslovenští hokejisté porazili Sovětský svaz na mistrovství světa 4 : 3.

„Šli jsme Ústím kolem budovy domovní správy, kde pracoval manžel. Tam zapálili auta a Rusové tam zmlátili jednoho chlapce. Pochod končil na Mírovém náměstí. Došlo k incidentu u muzea, kde se střílelo. Mladí kluci tehdy provolávali „Šajbu, šajbu, šajbu“. Rusové stříleli do vzduchu. Manžel pak vypovídal u soudu, protože potřebovali vědět, kolik škod napáchal kluk, kterého zmlátili. Nesmělo to jít přes nějakou částku, aby ho neodsoudili,“ vzpomíná pamětnice.      

Jako nestraníci jsme museli chodit na brigády

V sedmdesátých letech trápil obyvatele socialistického Československa podle pamětnice velký nedostatek zboží. Stály se fronty i na nové knihy. „Co já se tam vždycky ve čtvrtek načekala,“ vzpomíná Růžena Šťastná. S manželem nikdy nebyli v žádné politické straně.

Na konci sedmdesátých let se syn Zdeněk Šťastný hlásil na vysokou školu, chtěl být architektem. Rodiče proto museli docházet na brigády, museli být společensky angažovaní. „Naše sousedka byla předsedkyně uličního výboru KSČ a my se báli. Protože stačil její hlas a syna by nepřijali,“ vysvětluje pamětnice. Syn se ale nakonec na studium architektury dostal a úspěšně ho zakončil státní zkouškou.

Sametová revoluce nenaplnila mé ideály

V roce 1989 po sedmnáctém listopadu chtěla jít Růžena Šťastná s kolegy z podniku Oděvy demonstrovat na Mírové náměstí v Ústí nad Labem. „Náš nový ředitel nám ale řekl, že tam nesmíme v pracovní době žádných okolností jít, že to v podniku nebude tolerovat. Tak jsme si vzali dovolenou, celá účtárna, a šli jsme na demonstraci. Proti tomu nemohl nic říct,“ usmívá se pamětnice.

Celkově ale hodnotí, že se nenaplnily ideály, které vkládala v listopadu 1989 do budoucnosti v Československu. Podle ní se vše začalo přepočítávat na peníze. „Já jsem si myslela, že každý bude rád, že komunisté odešli, že bude každý poctivě pracovat, že nikdo nikoho neošidí. Ale tak to není,“ hodnotí Růžena Šťastná.

V roce 1990 odešla do penze. Skončila v podniku, do kterého v roce 1948 nastoupila. Od poloviny devadesátých let až do roku 2015 pomáhala s účetnictvím v architektonické kanceláři svého syna. V roce 2023 žila v Ústí nad Labem.    

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Ústecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj (Jan Beneš)