Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavel Hořák (* 1950)

• narozen 16. ledna 1950 v Praze

• oba rodiče přežili věznění v koncentračních táborech, židovská rodina matky zahynula

• po válce se rodina ujala židovského sirotka, dívky Marcely

• od roku 1954 žil pamětník v Písku

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil v Paříži

• od roku 1968 studoval zahraniční obchod na VŠE

• působil v podniku zahraničního obchodu Motokov

• v letech 1982–1987 byl zástupcem podniku v Paříži

• od roku 1987 byl kandidátem KSČ, členem se ale nestal

• po sametové revoluci se nadále věnoval zahraničnímu obchodu

• v roce 2022 žil v Praze

Chybělo málo a nemusel se narodit. Oba rodiče Pavla Hořáka strávili část války v nacistických táborech, oba se ale v květnu 1945 ve zdraví vrátili. Matku ochránilo to, že měla jakožto Židovka (i když asimilovaná) za manžela árijce. Její příbuzní však takové štěstí neměli a tragicky zahynuli v koncentračních táborech.

Rodina matky zahynula v koncentračním táboře

Pavel Hořák se narodil 16. ledna 1950 v Praze. Pocházel ze smíšené rodiny, matka byla Židovka, nikdo z jejích příbuzných však nedodržoval judaistické zvyky. Původ ale stačil v období nacistické nadvlády k tomu, aby byli připraveni o život. Otec Pavla Hořáka působil jako lékař a věřící nebyl. „Mámu táta zachránil tím, že ji v listopadu 1941 požádal o ruku a vzali se, přestože tehdy podle těch norimberských zákonů, které už platily tehdy v Protektorátu, to [udělat] nesměl. Ale našel se na Vinohradech na úřadě odvážný pracovník, který řekl: ,Já vás klidně oddám.‘ Tím pádem to bylo smíšené manželství a platily na ni trochu jiné podmínky než na zbytek její rodiny,“ vysvětluje pamětník a dodává: „Její matka, otec, babička, sestra a její muž šli někdy v červnu 1942 do Terezína a vzápětí během týdne byli odesláni někam do Polska. Ani nevíme s jistotou, jestli to bylo do Osvětimi, nebo někam jinam. Ti všichni zahynuli.“

Do transportu paradoxně nejprve nastoupil otec, a to na podzim roku 1944. V únoru ho pak následovala i jeho žena. Otec odcestoval do Říše do jednoho z pracovních/vyhlazovacích táborů, po nějaké době ho přemístili do Drážďan, kde měl odstraňovat sutiny po bombardování města. „Z vypravování vím, že se mu podařilo utéct. Někde tam ukradl motorku a tou motorkou se jaksi probojovával zpátky do Prahy 9. května 1945,“ říká Pavel Hořák. Matka mezitím až do osvobození pobývala v Terezíně. „Máma se vrátila ještě trochu dřív než otec. Sice v Terezíně byla karanténa, protože tam byl tyfus, ale nicméně ještě s jednou svojí kamarádkou usoudily, že už si toho prožily dost, tak se sebraly a odešly. Český policajt je nechal odejít. Takže se taky dostaly různým stopem a pomocí nějakého náklaďáku až ku Praze.“

Hořákovi se šťastně shledali a v dubnu příštího roku přivítali na svět svého prvního syna. Ten však nebyl jediným dítětem v rodině. Manželé vychovávali ještě jistou dívku – Marcelu. „Říkali jsme jí sestra, ale ona vlastně nebyla naše sestra. To bylo židovské dítě, které máma potkala za války, než sama šla do Terezína,“ vysvětluje pamětník. „Pracovala v jednom sirotčinci, a když se rozpouštěl a většina těch dětí šla taky do Terezína, tak máma si Marcelu vzala k sobě, přesněji řečeno, k mojí babičce z otcovy strany. Marcela tam přežila válku, po válce se o ni nikdo nepřihlásil. Nenašel se nikdo z příbuzných, takže už s námi zůstala.“

Naivně jsme si mysleli, že reformy budou pokračovat

Pavel Hořák prožíval spokojené dětství. Když mu byly čtyři roky, přestěhoval se do Písku, kde otec působil jako lékař. Žili ve vile Martě nedaleko města nad řekou Otavou. Historie rodiny, která v domě původně žila, byla pozoruhodná. Vilu nechal vystavět bankéř Jaroslav Šimek – otec písecké rodačky Dagmar Šimkové. Po komunistickém převratu její sestra Marta utekla do Austrálie. Otec už nežil, a tak Dagmar Šimková zůstala v Československu sama s matkou. V říjnu roku 1952 ji zatkla Státní bezpečnost (StB). Obvinili ji z šíření protikomunistických letáků a také z ukrývání zběhů. Ve vykonstruovaném procesu ji odsoudili k 15 letům odnětí svobody. Odsouzena byla i její matka, a to na 11 let. Dagmar Šimková opustila vězení v dubnu 1966. V roce 1968 v Písku spoluzakládala uskupení K 231. V listopadu téhož roku odešla s matkou za sestrou do Austrálie. Po pádu komunistického režimu se dočkala rehabilitace. Zemřela roku 1995.[1]

Ve vile rodiny Šimkových tedy prožil Pavel Hořák dětství. Většinu času trávil venku s kamarády, také se věnoval sportu. Jelikož žil poblíž řeky, stal se z něj vášnivý kajakář a oslavil řadu úspěchů. Po ukončení základní školy nastoupil na písecké gymnázium, kde maturoval v roce 1968. Rodiče očekávali, že půjde studovat medicínu, Pavel Hořák se však v uvolněných poměrech pražského jara rozhodl podat si přihlášku ke studiu zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické (VŠE) v Praze, kam byl také přijat. „Tehdy se tolik nehledělo na kádrový profil. Myslím, že opravdu hodnotili moje znalosti,“ říká. Během prázdnin se mu podařilo vycestovat díky uvolněným poměrům do Francie. Tam se 21. srpna dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. I přes prvotní váhání se rozhodl do Prahy vrátit – nechtěl totiž, aby byla jeho rodina perzekvována režimem kvůli jeho emigraci, navíc měl přítelkyni. 

Po návratu se zapojil do protestních akcí, po nástupu na fakultu se zúčastnil okupační stávky. Odmítal věřit, že je konec všem změnám. „Bylo to samozřejmě naivní, ale mysleli jsme si, že reformy budou pokračovat,“ vysvětluje. V dalších měsících a letech ale sledoval, jak režim znovu utahuje šrouby a mnoho dobrých profesorů nuceně opouští školu. Zároveň vnímal, jak řada jeho spolužáků mění své postoje a na klopy si připevňuje rudé vlajky. Po ukončení studia už byl ženatý a měl dceru, proto ihned po promoci nastoupil do práce, aby uživil rodinu. Zaměstnání našel v Motokovu – podniku zahraničního obchodu.

Jestli chceš něčeho docílit, tak se bez členství neobejdeš

Pavel Hořák ovšem musel absolvovat povinnou vojenskou službu, která pro něj jakožto vysokoškoláka znamenala rok mimo domov. Narukoval ve Vysočanech nedaleko Rozvadova. Později ho převeleli do Plzně. Na starosti měl chod stravování, což byla poměrně bezproblémová pozice. Po návratu do civilu nastoupil do Motokovu, jehož sídlo se po požáru Veletržního paláce přestěhovalo do mrakodrapu na Pankrác. Podnik se specializoval na prodej automobilů mimo Československo. Jakožto zapáleného fanouška motosportu a automobilů obecně Pavla Hořáka jeho práce bavila. „Viděl jsem ale, že je zahraniční obchod zpolitizovaný, a to mi vadilo,“ říká. Velkou výhodou jeho zaměstnání byla možnost vycestovat do zahraničí. Na svém místě působil jako nestraník, což tehdy nebylo běžné. I jemu se po osmi letech podařilo odjet za hranice. „Nabídli mi, abych jel do Guiney v Africe. Byl jsem rád, ale věděl jsem, že to není úplně jednoduché pro moji rodinu,“ říká.

Mezitím se však objevila jiná nabídka – dosavadní kandidát na zástupce podniku ve Francii si své rozhodnutí rozmyslel, na jeho místo tak nastoupil Pavel Hořák. V roce 1982 s rodinou odcestoval do Paříže, kde strávil následujících pět let. Za podnik působil jako diplomat a jedním z jeho úspěchů bylo i jeho zapojení do přípravy československé Tatry na závodu Paříž-Dakar. V roce 1985 se závodu zúčastnily československé vozy značky Liaz a v následujícím roce už i Tatra. Pavel Hořák zajišťoval pro závodníky víza do zemí, kterými se projíždělo. V roce 1986 dokonce vyrazil s československým týmem na závod Paříž-Dakar. Důvodem bylo to, že nikdo ze závodníků nemluvil francouzsky, byl tedy jakýmsi jejich tlumočníkem a pomocníkem. Také zajišťoval medializaci československého týmu. Závodu se pak zúčastnil ještě jednou.

V roce 1987 se Hořákovi vrátili do Prahy. Tehdy dostal nabídku pozice obchodního ředitele Motokovu. „Za pár dnů mně volala jedna pracovnice z kádrového oddělení toho Motokovu a řekla mi: ,Hele, my jsme si neuvědomili, že nejsi ve straně.‘ Protože to bylo neobvyklé, že někdo vycestuje do zahraničí, a není ve straně,“ vzpomíná. Generální ředitel za ním přišel a snažil se mu domluvit, aby do komunistické strany vstoupil. „Řekl mi: ,Hele, jestli chceš v tom podniku něčeho docílit a udělat něco rozumného, tak se bez toho neobejdeš.‘ Ostatně už to byl rok 1987, to už byly dva roky Gorbačova v Rusku. Takže jsme si tehdy dělali naději, že se ten život bude trochu měnit a že se budeme reformovat a podobně. Takže jsem nakonec tu žádost podepsal a stal jsem se kandidátem strany,“ vysvětluje.

Ve stejném roce na něj Státní bezpečnost založila svazek s archivním číslem KR-1008642 MV, ze kterého vyplývá, že byl nějakou dobu v rámci operativních prověrek tajnou policií sledován. „Navrhuji provést základní operativní prohlídky. (…) Provést obhlídku objektova bydliště a provést lustraci podnájemníků.“[2] Důvodem založení svazku byl podle StB zájem francouzské speciální služby o Pavla Hořáka. Jestli šlo o vyfabulovanou situaci, nebo ne, však není jasné. Jisté ale je, že ho v následujících týdnech estébáci prolustrovali, několikrát navštívili bez jeho vědomí jeho bydliště a snažili se vytěžit o něm co nejvíce informací. K dalším krokům se ale podle dokumentu StB nedostala.

Po uplynutí kandidátství na člena strany se měl stát plnohodnotným straníkem, to se ale nakonec nestalo. „Po těch dvou letech jaksi přišli představitelé toho výboru komunistické strany: ,Teď tedy můžeš být přijatý doopravdy se všemi právy člena komunistické strany.‘ Zároveň ale přišli s tím, že mi dají stranický úkol, abych vstoupil do Lidových milicí, a to už na mě bylo moc,“ vysvětluje Pavel Hořák. Nakonec tedy musel své místo opustit. Zůstal však stále v podniku, působil na oddělení vývozu zemědělských strojů. 

Po sametové revoluci, kterou nadšeně přivítal, se mu naskytla možnost odjet znovu do Paříže. Ukázalo se totiž, že v československém zastoupení jsou dva spolupracovníci bývalého režimu, a bylo potřeba je rychle někým nahradit. Mezi lety 1990 a 1995 tedy pobýval ve Francii. Od roku 1995 působil ve firmě Škoda jako vedoucí prodeje regionu jihoevropských zemí. V roce 1999 se stal ředitelem marketingu u českého dovozce automobilů Citroën. Ve stejném roce byl jmenován obchodním a ekonomickým radou na české ambasádě ve Vídni. Po návratu do Prahy nastoupil na Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR jako zástupce ředitele odboru bilaterálních ekonomických vztahů s evropskými zeměmi a zároveň vedoucí oddělení zemí Evropské unie. V roce 2007 zvítězil ve výběrovém řízení a stal se vedoucím obchodně-ekonomického úseku na velvyslanectví v Belgii. Od roku 2011 pracoval jako manažer pražského provozu společnosti City Car České Budějovice. V roce 2022 žil v Praze.

 

 

 

[1] Dagmar Šimková. Online. Oficiální turistický portál města Písek. Dostupné z: https://www.pisek.eu/cs/zajimavosti/pisecke-mosty/dagmar-simkova/. [cit. 2025-08-07].

[2] Výňatek ze svazku je dostupný v sekci Dodatečné materiály.