Když 27. ledna 1945 vstoupili vojáci Rudé armády do největšího nacistického vyhlazovacího tábora, byli šokováni. O existenci tábora se dozvěděli jen pár dní před tím, než k Osvětimi dorazili. Tak otřesné obrazy lidského utrpení nečekali.
Vojáci 60. armády 1. ukrajinského frontu v táboře našli 7 000 vyhladovělých a nemocných vězňů, kteří nebyli schopni přesunu do jiných táborů a které nacisté nestihli zavraždit. Skutečnost, že tábor existuje, se dozvěděli po osvobození Krakova, tedy několik dní před tím, že k Osvětimi dorazili, uvedl polský historik Tomasz Stryjek s tím, že při osvobozování tábora Auschwitz zahynulo 230 sovětských vojáků.
Když do tábora kolem třetí hodiny odpoledne vstoupili, pohled na vězně vyhublé na kost je šokoval. Stejně jako rozlehlost komplexu tří oddělených táborů, které mohly pojmout až 125 tisíc vězňů.
Ačkoli nacisté začali tábor likvidovat už v létě 1944, všechny stopy o masovém vraždění nezahladili. Zničili archívy, vyhodili do povětří krematoria a čtyři z pěti plynových komor. Tu poslední pouhý den před příchodem Rudé armády.
„Němci utekli před Rusy tak rychle, že po nich zbylo ještě teplý kafe na stolech,“ popsal s nadsázkou Freddy Sobotka z pražského židovské rodiny. Příchodu sovětských vojáků se jako šestnáctiletý dožil, protože se při evakuaci všech práce schopných vězňů schoval pod patrové kavalce.
Nacisté z tábora mezi 17. a 21. lednem odvedli 60 000 vězňů, které potřebovali na otrockou práci pro Říši v táborech dále od fronty. Některé transportovali vlaky, většina vězňů však musela pochodovat stovky kilometrů v mrazivém počasí bez řádného oblečení a obuvi, jídla a odpočinku. Příslušníci SS během nich zastřelili každého, kdo už nemohl. Přesuny nepřežilo 15 000 vězňů, a proto dostaly název pochody smrti.
Hrůzné obrazy, které se příchozím vojákům naskytly, zachytil kameraman filmového štábu Rudé armády Alexander Voroncov. Vyhublé postavy dětí a dospělých ve vězeňském oblečení u plotů z ostnatého drátu, sklady plné osobních věcí 1,3 miliónů žen, mužů a dětí, kteří do Osvětimi přijeli – statisíce zavazadel, pánských obleků, ženských šatů či dětských botiček, brýlí, modlitebních šál, hrnků, tuny lidských vlasů připravených na zpracování.
„Myslím, že taková zvěrstva si vedení naší armády nepředstavovalo. Vzpomínky odtamtud mě provázely po celý život. Bylo to to nejstrašnější, co jsem viděl a nafilmoval během války,“ popsal Alexander Voroncov, jehož záběry z osvobození sloužily jako důkazy v poválečných procesech s nacistickými představiteli.
Nevyléčitelné trauma
Auschwitz zůstal noční můrou pro hrstku přeživších, pobyt v něm přežilo pouhých 200 tisíc vězňů.
„Líčit život v koncentračním táboře by asi bylo zbytečné, podstatné je asi jen to, že přežít tam mohli jen velmi silní jedinci. To trauma, které tam každý denně prožíval, se nedá vyléčit, ani zapomenout. Přežít Osvětim bylo peklo, to Dante nevymyslel, co se tam dělo,“ popsala slovenská Židovka Erika Bezdíčková, která byla jako třináctiletá dívka transportována před osvobozením Osvětimi do tábora Genshagen, kde musela pracovat v továrně na letecké motory.
Komplex tří oddělených táborů Auschwitz I, II a III., který nacisté vybudovali na okupovaném území na jihozápadě Polska u městečka Oświęcim, se stal místem, na kterém bylo zavražděno nejvíce lidí v historii – a největší hromadné vraždy československých občanů. Za jedinou noc z 8. na 9. března 1944 zahynulo v plynových komorách 3 792 českých a moravských Židů, vězňů tzv. rodinného tábora.
Centrem vyhlazování Židů z celé Evropy se stal tábor Auschwitz poté, co představitelé nacistického Německa v lednu 1942 schválili „konečné řešení židovského otázky“ na konferenci ve Wannsee, které předsedal Reinhard Heydrich. Továrna na smrt vznikla v táboře Auschwitz II, na místě, kde stávala vesnice Březinka (německy Birkenau). Právě v plynových komorách v Birkenau našla smrt většina lidí, kteří zahynuli v táboře Auschwitz.
Tábor se stal také místem zvrácených pokusů, které na vězních prováděli nacističtí lékaři, mezi nimiž neblaze proslul Josef Mengele svými pokusy na dvojčatech.
„Svět o Osvětimi věděl. Dva slovenští vězňové Wetzler a muž, který se později přejmenoval na Vrba, utekli z Osvětimi, sepsali zprávu a tam přesně popsali, že je to továrna na smrt a že žádají spojence, aby bombardovali plynové komory a krematoria, aby znemožnili tento průmyslový způsob likvidace životů. Můžu vás ujistit, že nikdo nic nebombardoval a že všechno fungovalo dál,“ uvedla Erika Bezdíčková, jejíž oba rodiče v Osvětimi zahynuli.
Dlouhá cesta domů
Po osvobození se Auschwitz změnil do konce války na polní nemocnici, ve které se zubožení vězni zotavovali z nemocí a také hladovění. Pečovatelky jim zvětšovaly porce jídla postupně, i přesto v prvních dnech po osvobození řada vězňů zemřela v důsledku přejedení.
Tehdy čtrnáctiletý Tomáš Radil, který v táboře zůstal jako práce neschopný, se rozhodl Auschwitz opustit hned po osvobození. Sám se vydal na cestu domů na jih Slovenska, do města Parkan (v roce 1948 přejmenované na Štúrovo).
„Nečekal jsem na nic. Šel jsem pěšky do Krakova. Pochodoval jsem poměrně rychle, poněvadž všechno jsem dělal jakoby sám. Začal jsem najednou kašlat, rozkašlal jsem se, a tím jsem zjistil, že proto jsem byl nemocný, že už ve mně hlodala plicní tuberkulóza. Sníh, bílý sníh a rudá krev. To je takový filmový obraz toho, jak jsem se dostal potom domů.“
Cesta mu trvala dva měsíce. V Parkanu pracoval v repatriačním centru pro navrátilce a setkal se s otcem, který se vrátil z koncentračního tábora v Dachau. Matka a velká část rodiny zahynula v Osvětimi.
Vystudoval v Praze lékařskou fakultu a šedesát let se věnoval profesi neurofyziologa, kromě své vědecké práce se věnoval i holokaustu. V roce 2009 vyšla jeho kniha Ve čtrnácti sám v Osvětimi.
„Knihu jsem psal spíš jako příběh těch, kteří se nevrátili, a také jako součást historické paměti než jako autobiografii vlastní. To, že si životu nebezpečné zážitky udržujeme v dlouhodobé paměti, umožňuje, abychom byli připraveni, kdyby se něco podobného mělo opakovat. Je to evolučně-biologická zákonitost. Tuto informaci mohou převzít za určitých okolností i naši potomci,“ vysvětlil v roce 2014 pro Paměť národa.
Tragická statistika
Počty obětí vyhlazovacího tábora Auschwitz se různí, instituce zabývající se holokaustem se shodují na počtu 1,100,000 zavražděných žen, mužů, dětí:
- Židů (1,095,000 deportovaných, 960,000 zemřelo)
- Poláků (140,000- 150,000 deportovaných, až 75,000 zemřelo)
- Romů (23,000 deportovaných, 21,000 zemřelo)
- 15 000 válečných zajatců ze SSSR (všichni deportovaní zemřeli)
- Další národnosti (25,000 deportovaných, 10,000-15,000 zemřelo), nejpočetnější skupinou byli podle Státního muzea Auschwitz-Birkenau Češi (7,000-9,000)
