Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Machů (* 1936)

Rodina zaplatila za válku tím nejdražším – lidským životem

  • narodil se 10. srpna 1936 ve Vysokém Poli

  • bratr František Machů byl jednou z 24 obětí ploštinského masakru ze dne 19. dubna 1946

  • strýc Jan Machů byl jediným přeživším ploštinského masakru

  • v roce 1949 byl otec Josef Machů odsouzený k 20 letům odnětí svobody v rámci procesů s odbojovou skupinou Světlana

  • vyučil se strojním zámečníkem

  • roku 1963 získal dálkovou formou maturitu na Strojní průmyslové škole ve Vsetíně

  • do roku 1986 pracoval ve Zbrojovce Vsetín

  • v letech 1986–2002 působil jako starosta Vysokého Pole

Stanislav Machů se narodil 10. srpna 1936 ve Vysokém Poli (Zlínský kraj) do statkářské rodiny Josefa a Anny Machů. Společně s dalšími osmi sourozenci obývali velký grunt, o nějž se dělili ještě s rodinou otcova bratra Jana. Stanislav měl na začátku druhé světové války necelé tři roky a z té doby si nic nepamatuje. Velmi ostře mu však v mysli vystupuje vzpomínka na květnový den roku 1942, kdy bylo v Protektorátu Čechy a Morava vyhlášeno stanné právo z důvodu vykonaného atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Stanislav a jeho rodina zrovna pracovali na poli, když se rozezněly sirény, které událost a následná opatření oznamovaly. Mnohem ostřeji se mu však vynořuje vzpomínka na samotný konec války, kdy nacisté vypálili pasekářkou osadu Ploština, a kde v plamenech našel krutou smrt jeho bratr František. A odkud se jako jediný přeživší vrátil právě Stanislavův strýc Jan.

Škvírou v prknech jsme sledovali, jak k nám přicházejí partyzáni

Na podzim roku 1944 přišel do Moravskoslezských Beskyd partyzánský oddíl známý jako 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky vedený D. B. Murzinem a Janem Ušiakem. Měli zde zformovat aktivní odboj, který by nacistům znesnadnil ústup před blížící se východní frontou a zároveň by výrazně přispěl ke skončení válečného konfliktu. Oddíl se postupně rozšířil tak, že začal působit na Vizovicku, Hostýnsku či Zlínsku. Partyzáni v lesích přepadali německé vojenské kolony, podminovávali strategické mosty, šířili protinacistické letáky. K odboji se tehdy přidalo mnoho obyčejných lidí z pasekářských osad či horských vesnic, kteří partyzánům pomáhali především dodávkou potravin, doručováním zpráv či vyspravením prádla a noclehem. „I naše rodina se zapojila do pomoci partyzánům. Moji starší bratři dělali spojky a partyzáni naši rodinu navštěvovali ve večerních hodinách. Museli jsme vždycky někam odejít, abychom to neslyšeli. Dřív se spávalo na seně. Z té stodoly jsme se skrz škvíry dívali, jak odchází a přichází,“ vzpomíná Stanislav Machů.

K partyzánům se přidávali i udavači a zrádci

S blížícím se koncem války se k partyzánům přidávalo stále více lidí. Čas od času šlo bohužel o konfidenty gestapa a udavače, kteří se tak ze zištných důvodů a obav z poválečného lynče přidali ke straně, u níž tušili vítězství. Stanislav Machů k tomu dodává: „Dokud tam byli sovětští partyzáni, byla morálka velice dobrá, ale v oddíle pak už bylo moc lidí, třeba od Bati ze Zlína, co měli špatné pracovní výsledky, a tak se snažili upíchnout u partyzánů, aby z toho měli po válce výhody.“

V příběhu vypálené osady Ploština, kde našel smrt Stanislavův bratr, hrají hlavní roli dvě česká jména. Oldřich Baťa a František Machů. U obou mužů jde o pouhou shodu jmen, Baťa nepatřil k příbuzným věhlasného továrníka a Machů zase neměl žádnou příbuzenskou vazbu k Stanislavově rodině. Oba muži se pod zástěrkou toho, že jsou na útěku ze spárů gestapa, přidali k ploštinské skupině. Ačkoli zde dle dostupných pramenů vůči nim vyvstalo mnoho otázek a nedůvěry, byli přijati. Že jde o zrádce, kvůli nimž brzy zahyne krutou smrtí čtyřiadvacet nevinných lidí, zatím nikdo netušil.

Když hořela Ploština, byl tam můj bratr a strýc

19. dubna 1945 krátce po poledni přiběhla na Ploštinu spojka informovat o tom, že se k osadě blíží velký počet nacistů. Pasekáři zachovali chladnou hlavu a začali ničit důkazy, jež by je usvědčily z účasti v odboji. Ženy sklízely čerstvě vyprané a vyspravené prádlo, muži kopali jámu, do níž chtěli ukrýt všechno načerno zabité maso a zbraně. Příjezd jagdtkommanda Josef, které se na masakru podílelo, prý proběhl v relativním klidu až do okamžiku, než nacisté přivedli zrádce. Oldřich Baťa s Janem Machů ukázali na všechny ty, kteří partyzánům pomáhali. Členové jagdtkommanda pak začali se surovými výslechy a postupně zapálili deset ploštinských stavení, do nichž ještě zaživa vháněli usvědčené pasekáře. Mezi nimi i Stanislavova bratra Františka a strýce Jana.

Stanislav Machů seděl toho dne ve školní lavici malotřídky ve Vysokém Poli. Krátce po obědě uviděl za oknem projíždějící auta. „To bylo na tu dobu nezvyklé. U nás na vesnici auta nejezdila, výjimečně nějaké zásobování, jinak většinou koňské a kravské povozy. Dostal jsem strach. Cítil jsem velikou hrůzu, že se něco stane,“ líčí Stanislav Machů okamžiky osudného 19. dubna 1945. V okamžicích, kdy Ploština hořela, byl Stanislav ještě ve škole. „Když jsme šli z vyučování domů, ono je tam nahoru (na Ploštinu) trochu vidět, viděl jsem už jenom, jak stoupá kouř. Bylo chladno a trochu pršelo,“ dodává pamětník.

Bratra rodiče poznali podle zubů a zbytku šatů

Smrti jen o vlásek unikl Stanislavův bratr Josef. Ve chvíli, kdy se jagdtkommando blížilo na Ploštinu, sázel nedaleko ještě s bratrem Františkem a strýcem Janem stromky. Z místa jen šťastnou náhodou odešel chvíli předtím, než zatýkání začalo. „Doma nám pořád říkal, že už se (František a Jan) musí brzy vrátit, ale nevrátili. Pak už se o všem vědělo a šli jsme je tam hledat. V ohořelém domě jsme podle zbytků šatů v podpaží a zubů poznali Františka. Byl po kolena upálený a skoro po lokty měl uhořelé ruce. Tehdy se mrtví nikam nevozili, ale leželi tři dny doma. Vzpomínám si, že babičky chodily a modlily se u toho.  My jsme v té ložnici i spávali, kde on ležel,“ líčí pamětník.

Jediný člověk, kterému se podařilo z hořícího domu uprchnout, byl Stanislavův strýc Jan. „Říkal, že jeden gestapák ho vzal za rameno a ukázal mu, ať jde do toho baráku. Oni tam prostě museli skákat oknem. Takže tam vletěl, za ním poslali dalšího a toho střelili. A on na strýce spadl. Pak tam hodili granát. Do světnice. Strýc ho někam zahodil ven a potom, když už to prohořívalo, se dostal do nějaké komůrky a z ní i ven. Byl dým, nezpozorovali ho. Uhasil se v močůvce a nějak se dostal do lesa. Tu noc ještě přišel domů. On prostě blouznil po horách. Potom už byl i v normálním životě takový pomatený, zanechalo to na něm veliké stopy,“ vzpomíná Stanislav Machů na dramatické okamžiky. Jeho strýc Jan se jako jediný z hořícího pekla zachránil. Když o čtyři dny později probíhal tichý pohřeb obětí z Ploštiny, za kopci hořela prlovská stavení. Nacisté se tam znovu a na samém konci války mstili lidem, kteří za pomoc partyzánům zaplatili nejvyšší cenu.

Tatínka odsoudili k dvaceti letům

Na začátku května 1945 se fronta přiblížila natolik, že bylo slyšet střelbu. Stanislav spolu s rodinou a dalšími obyvateli Vysokého pole čekali na konec války ukrytí ve sklepě. „Venku se bojovalo. Ve sklepě jsme chodili při zemi, nesměli jsme se ani postavit kvůli tomu střílení. To byla nepřátelská střelba Němců na ústupu. A potom jsme slyšeli, jak nad sklepem voják Rudé armády zpívá. A vyšli jsme ven,“ vzpomíná na okamžiky osvobození Stanislav Machů.

Radost z míru, svobody a klidu však neměla dlouhé trvání. O tři roky později se po vládním puči dostala k moci Komunistická strana Československa. Pro rodinu Machů to znamenalo dvě věci. „Sebrali nám statek. A otce zavřeli, dostal dvacet let,“ říká pamětník. Josefa Machů odsoudili za to, že se přihlásil jako spolupracovník k odbojové protikomunistické organizaci Světlana. V procesu s touto skupinou všeobecně padaly vysoké tresty odnětí a její hlavní představitelé byli popraveni. Josef Machů prošel nechvalně proslulou věznicí v Uherském Hradišti, uranovými doly v Jáchymově i pracovním táborem Bytíz u Příbrami. Stanislav spolu s bratrem Josefem jej byli jednou navštívit právě v Jáchymově. Vzpomíná si pouze na to, že setkání s otcem trvalo krátce a za všudypřítomného dohledu dozorců. „Maminka tam nejela, potom v padesátém čtvrtém zemřela. Selhaly jí orgány, měla trápení,“ říká pamětník. Josef Machů byl v roce 1956 propuštěn na amnestii a zapojil se do běžného občanského života, i když na dlouhou dobu pod dozorem veřejných orgánů. Celkové rehabilitace a navrácení majetku, k němuž došlo na začátku devadesátých let, se ovšem nedožil.

Ze zámečníka starostou

Stanislav se vyučil strojním zámečníkem. Ve vsetínské Zbrojovce pracoval až do svých padesáti let. V roce 1986 odcházel na penzi starosta Vysokého Pole a Stanislava oslovili, ať nastoupí místo něj. „Vzal jsem to. Starostoval jsem celých šestnáct let, i po revoluci. Za tu dobu jsem dokázal obec zvelebit, zavedli jsme plyn, elektrifikaci, udělali nové chodníky,“ říká pamětník. S manželkou Marií vychovali tři děti, Alenu, Jitku a Mirka. Válka vzala jeho rodině to nejcennější, lidský život. I proto Stanislav Machů vzkazuje všem, kdo budou jeho příběh číst: „Ať se lidé těší pevnému zdraví a vždy ať si umí vzájemně pomoct.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (František Vrba)