Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Ciklová (* 1929)

• narozena 7. června 1929 v Praze

• do roku 1948 členkou Dismanova rozhlasového dětského souboru

• pracovala v Československém rozhlase v redakci vysílání pro děti a mládež

• v 60. letech působila v Československé televizi

• po srpnové okupaci roku 1968 emigrovali s manželem do Norska

• roku 1970 se přestěhovali na Nový Zéland

• od roku 1978 žili Ciklovi v Mnichově

• spolupracovali s československou redakcí Rádia Svobodná Evropa

V souboru to bylo velice krásné

Celý život Elišky Ciklové (Cikl) je spojen s rozhlasem. Působila v něm prakticky odmalička až do důchodu. Narodila se pod jménem Žaloudková 7. června 1929 v Praze. „Já jsem chodící muzeum.“ Již v sedmi letech začala docházet do Dismanova rozhlasového dětského souboru a rozhlasová práce se brzy stala jejím největším koníčkem. „Jednak jsme účinkovali v rádiu a pak měl ten soubor tábory u řeky a tam byly zážitky báječné... V tom souboru to bylo velice krásné, tam si člověk rozvíjel slušné chování, řeč, a dokonce jsme i zpívali.“

Když bylo Elišce necelých deset let, začala v Evropě druhá světová válka. Ta se dotkla především jejích kamarádek, které docházely k její mamince na hodiny klavíru. „Potom se stalo, že mi ty holčičky odešly do Terezína. Právě ty moje kamarádky.“ Do rozhlasového sboru mohla pamětnice chodit i v průběhu války.

V Dismanově souboru se naučila rozhlasové práci a po škole už v Československém rozhlase zůstala. „Já jsem jednak uměla mluvit a jednak jsem uměla číst a to je dost důležité, když děláte v rozhlase.“ Situace v rozhlase se výrazně změnila s únorem roku 1948, kdy moc v zemi převzala komunistická strana. Pamětnice pocítila změny v souboru, kam přicházeli noví lidé, věrní straně, a soubor se postupně změnil z Dismanova na Fučíkův. Eliška a ještě jedna členka souboru se rozhodly na protest proti změnám ze souboru odejít.

Děti byly velice spontánní

I po odchodu ze souboru pracovala Eliška dál v Českém rozhlase, konkrétně jako asistentka režie v oddělení dětí a mládeže. Měla za úkol připravovat hudební pořad pro děti předškolního věku. Jejím vzorem byla práce německého skladatele a pedagoga Carla Orffa. „Ty dětičky seděly takhle kolem mě ve studiu a měly na krku lístečky, abych je mohla oslovit. Tím si přestaly být nejisté a byly velice spontánní.“

Začátkem padesátých let se během festivalu v Karlových Varech Eliška seznámila se slovenským novinářem Ivanem Ciklem. Spřátelili se a 26. února 1955 měli svatbu. Na začátku šedesátých let odešli oba za prací do tehdejší Československé televize. Ivan neměl dobrý kádrový posudek, ale pomohl mu známý z dětství, který byl členem komunistické strany a přimluvil se za něj. „Manžel to dlouho nevěděl, až tady v Mnichově jsme se to dozvěděli.“

V televizi se musela pamětnice naučit mnoha novým dovednostem, z nichž nejnáročnější byl filmový střih. Nakonec měla na starosti sestřih přenosu festivalu Pražské jaro. Mimo jiné v televizi i dabovala živé vysílání. Někdy od roku 1964 začala Eliška a její kolegové pociťovat výrazné uvolňování komunistické cenzury. Nově se mohlo ve vysílání čerpat i ze zahraničních médií. Do té doby byl přístup ke zdrojům z kapitalistické ciziny jen velmi omezený a novináři je mohli využívat především k tomu, aby je kritizovali.

Přijeli jsme do sněhu v letním oblečení

V Československé televizi působili manželé Ciklovi až do roku 1968. „Věc se měla tak, že my jsme byli náhodou na dovolené v Jugoslávii, když přišel srpen.“ Během dovolené jim přišel 21. srpna oznámit pán, u kterého bydleli, že v Československu jsou Rusové. Eliška a Ivan si mysleli, že má asi jen špatné informace a jde o vojenské manévry, které v Československu probíhaly. Pustili si rádio a brzy pochopili, že je jejich domov okupován. „Hned jsme jeli do Bělehradu a tam už byli čtyři ministři včetně Šika.“ Ciklovi mohli pomoci díky své znalosti jazyků a překládali zahraniční vysílání.

V Bělehradě se museli manželé rozhodnout, jak se k situaci postaví. Před okupací měli totiž naplánovaný pobyt v Oslu. „Manžel měl tak jako tak jet do Norska jako zástupce šéfa televizních novin.“ Původní plán na výměnný pobyt se jim zdál najednou neuskutečnitelný, a tak volali do Norska, ať obsadí místo někým jiným. Zrušit pobyt se však nepovedlo, a proto ještě v roce 1968 po složitých přípravách do Norska skutečně odjeli. „Přijeli jsme z té Jugoslávie v letním oblečení a v Oslu byla velmi brzy zima a my jsme přijeli do sněhu.“

Jela posledním vlakem, ze kterého nevyndávali lidi

V Oslu byl Ivan Cikl zaměstnán v Norském zahraničním ústavu Oslo. Dostal za úkol napsat publikaci na téma Masová média a československé jaro 1968. Za vydání publikace by za normálních okolností dostal peníze až zpětně, ale Ivanovi zaměstnavatelé měli velké pochopení pro situaci čerstvých exulantů z východního bloku. „Dávali nám předplatné za tu manželovu práci. Dostávali jsme nějaké malé peníze, ale my jsme byli zvyklí z domova žít na minimu.“ Ciklovi v Oslu mohli bydlet za příznivou cenu ve studentském kampusu. „To studentské bydlení bylo v Norsku velmi dobré.“ Po nějaké době si už mohli i pronajmout vlastní byt.

Eliška a Ivan měli paradoxně štěstí, že v Československu neměli blízké příbuzné. V Praze zůstala jen Eliščina maminka. Snažili se ji proto přesvědčit, aby odjela za nimi, ale bála se jet do cizí země, kde by byla závislá na dceři s manželem. „Přes přátele v Praze se nám nakonec povedlo maminku umluvit, že když jsme venku my, tak bude mít problémy ona.“ V roce 1969 tedy odjela do Osla i maminka pamětnice. „Jela posledním vlakem, ze kterého nevyndávali lidi.“

Norská noblesa

Ivan Cikl měl při psaní publikace problémy nalézt zdroje. Napsal tedy Pavlu Tigridovi a ten mu doporučil, že nejvíce materiálu najde v Rádiu Svobodná Evropa, které sídlilo v Mnichově. Ciklovi se tedy vypravili autem do Mnichova, kde Ivan procházel archivy Svobodné Evropy. „Tam jsme měli to štěstí, že vedení naprosto pochopilo, že nemáme peníze, čili mu dovolili kopírovat bez poplatků.“ Tím se Ciklovi dostali do kontaktu s mnichovským rádiem a pokračovali ve spolupráci i v dalších letech.

Během života v Norsku se Elišce a Ivanovi podařilo odjet na tři měsíce na stáž do švédského Stockholmu. V tu dobu nebývalo běžné, aby cizinci přejížděli mezi jednotlivými skandinávskými státy. Ciklovým se to na přímluvu zaměstnavatelů podařilo. „Byla to úžasná noblesa ze strany Norů. Nebyli tehdy zvyklí na cizince, bylo to v době, kdy Norsko žilo hodně uzavřeně v sobě.“

Manželovi se z Nového Zélandu nechtělo

Po dvou letech v Norsku odevzdal Ivan Cikl slíbenou publikaci a manželé se rozhodovali, co s životem dál. Přes Ivanovu práci chodili často na různé recepce a získávali kontakty z celého světa. Na jedné z těchto recepcí mu nabídli místo na univerzitě na dalekém Novém Zélandu. Ivan a Eliška nevěděli o životě v této zemi vůbec nic, ale rozhodli se nabídku přijmout.

V roce 1970 se Ciklovi přestěhovali na druhou stranu zeměkoule, kde Ivan dostal práci na Victoria University ve Wellingtonu. Eliška nejprve navázala na své zkušenosti s rozhlasovou prací. „Úplně ze začátku, aby něco bylo, tak jsem šla do hudebního oddělení rozhlasu.“ Časem jí přátelé doporučili práci pro televizi, kde pak působila v zahraničním oddělení.

Na konci sedmdesátých let se u pamětnice objevily zdravotní problémy a odjela na operaci do Mnichova. Nakonec se s manželem domluvili, že se do Mnichova přestěhují natrvalo. V roce 1978 odjel do Německa i Ivan, ale cestu zpět si prodloužil a v Polynésii natočil několikadílný pořad. „Manželovi se moc z Nového Zélandu nechtělo. Měl zrovna znamenitou třídu.“

Silné vazby na domov

V Mnichově se oba vrátili k rozhlasové práci a působili v Rádiu Svobodná Evropa. Ivan se stal vedoucím slovenského oddělení, a proto nemohla být Eliška, jakožto jeho manželka, v rádiu zaměstnána. Spolupracovala tedy jen externě, což jí dávalo větší svobodu ve výběru námětů a materiálů. „V externí práci si můžete dělat, trochu co chcete.“

Vysílání Svobodné Evropy představovalo velkou vzpruhu a podporu pro lidi v komunistickém Československu. „V tom rádiu byly velmi silné vazby na domov.“ Redaktoři potřebovali získávat aktuální zprávy o domácím dění. „Dostávali jsme pak zprávy z domova. Lidi zjistili, že když budou mluvit do tří minut, tak to nikdo nestihne zachytit, a takhle nám dávali zprávy.“

Rádio Svobodná Evropa ale nebylo všem po chuti. Na redaktory byli nasazeni komunističtí agenti a v únoru 1981 před československou redakcí vybuchla nastražená bomba. „Původní záměr byl zasáhnout srdce rádia, tedy vysílačky.“ Eliška s Ivan v té době naštěstí v rádiu nebyli, ale několik jejich kolegů utrpělo vážná zranění. „Lidi uměli držet pohromadě. Ono se to nezdá, ale pod tím příkrovem toho systému to podhoubí bylo a ti lidé si pomáhali.“

Znovu se stěhovat bylo nad naše síly

Elišku i jejího manžela nadchla sametová revoluce v roce 1989 a nic na tom neměnil ani fakt, že s návratem demokracie do Československa se postupně přestalo vysílat z exilu. „Rádio se přestěhovalo z Mnichova do Prahy.“ Eliška a Ivan v rádiu pracovali až do důchodu, ale do Československa už se zpátky nepřestěhovali. „Stěhovat se znovu už bylo nad naše síly.“

Do Prahy se jeli podívat hned v roce 1990. „Těžko si dovedete představit, co to znamenalo od roku 1968 poprvé vstoupit na českou půdu. To s člověkem něco dělá.“ Oba pak pomáhali s přesunem vysílání Rádia Svobodná Evropa do Československa. „Manžel a já jsme byli požádáni, protože jsme z Prahy, tak jsme provázeli ředitele těch různých oddělení po Praze, protože se připravovalo, že půjdou do Prahy.“

V roce 1991 se Ciklovi zúčastnili i návštěvy tehdejšího prezidenta Německa Richarda von Weizsäckera a jeho setkání s novým československým prezidentem Václavem Havlem. „Rádio bylo pozváno a to byl náš druhý zážitek.“ Manželé Ciklovi zůstali v Mnichově a z exilu se domů natrvalo nevrátili. Ivan Cikl zemřel v říjnu 2015. Eliška žije stále v Mnichově a několikrát ročně jezdí na návštěvu do Prahy, kde má stále mnoho přátel.