Alexey Brizo Lahera

  • „Co se děje? Děje se to, že jsou to sprostí zloději, kteří vytáhnou deset nebo dvacet pesos na kuře a nechají, ať se o něj všichni porvou. Proč to dělají? Jak bys ses cítil ty, kdybys spal dvě noci na ulici – samozřejmě pěkně podrážděný! Protože chceš dát najíst svému dítěti. Jednou jsem tam šel se svým bratrem, nedostali jsme se ani na řadu. Moje manželka by nemusela do fronty, má průkaz ‚ozp‘ [osoba se zdravotním postižením], já bych ho měl mít také, ale mně ho nikdo nechce vydat, protože šířím protikomunistické ideály. Ona ho nemá kvůli tomu, že je HIV positivní, ale jako osoba se zdravotním postižením, a mně ho nedali kvůli mému přesvědčení, ne protože bych ho nepotřeboval. Tuhle jsem zase celý den stál ve frontě, strašně mě bolela hlava, když za mnou přišel jeden můj kamarád z disidentu, řekl jsem mu, že vydržím to nekonečné čekání, protože až nebudu moct, tak to znamená, že jsem v hrobě.“

  • „Diktátor Giovanni, který byl v té době vedoucí Státní bezpečnosti v Guantánamu, naplánoval násilný útok na ‚Vlasteneckou unii Kuby‘, během kterého mlátili všechny aktivisty hlava nehlava, dost brutálně. Kopance, bodné rány, monokly, zlomené paže, potom nás všechny odvezli na záchytku, na Oddělení operací Státní bezpečnosti, které je na 13,3 kilometru dálnice do El Salvadoru. Tam nás mlátili dál, stříkali nám pepřový sprej do očí a poslední, co si pamatuji bylo, jak nám přikázali kleknout si a hlavu opřít o zeď. Někteří z nás aktivistů byli odsouzeni a zavřeni do vězení, vybavuji si Yoannyho Alberta Gambou, Rodriga y Cubu Asendó a Bartoleho Castillu [kubánští disidenti]. Strašně nás zmlátili, to opravdu policie přehnala.“

  • „Když přijeli z nahrávacího studia k nám do Guantánama, můj jmenovec Alexey se mě zeptal: ‚Počkej, to jako ty vyprodáš kluby a koncertní sály, a nemáš za to ani jedno peso?‘ ‚Ne no, já jsem obyčejný amatér, nejsem profesionál.‘ Tak mi na to odpověděl: ‚Ne mladej, to takhle nefunguje, být profesionál není jen mít na to papír, osvědčení, profesionál je ten, kdo díky svému talentu dokáže vyprodat všechny koncerty a baví lidi, díky jeho talentu mu lidé tleskají.‘ Odvětil jsem mu: ‚No ale tak to není.‘ Když jsem začínal být známý, měl jsem kolem sebe hodně dobrých hudebníků. Tvořili jsme skvělé písničky. Pak jsme přibrali ještě taneční skupinu, takže naše vystoupení byla jedna velká show. Stouply ceny vstupenek. Teda Vláda zvedla ceny vstupenek a já jsem hledal možnost, jak získat profesní osvědčení, abych mohl vystupovat jako profesionální hudebník a živit se tím. Až dodnes jsem ale jen amatérským zpěvákem. Nikdy jsem se nikam nemohl posunout.“

  • „Ty mluvíš o diskotéce ‚Mládí‘ v Santa Rita v Guantánamu, známou jako jatka. ‚Jo tak to znám, jako jatka, pověz mi o ní něco.‘ No dobře, to byl noční podnik, a vždycky když otevřeli, tak tam skončil někdo mrtvý, vždy tam zabili nějaké mladíky, bývalo jim tak 16 nebo 17 let. A to opravdu pokaždé, když bylo otevřeno. Proč se to dělo? Nebylo kam jinam se jít bavit. Takže když nějaké dny diskotéku otevřeli, všichni šli tam. A co to mělo za následek, že všichni kriminálníci a delikventi se šli bavit taky, scházeli se tam, nebo se naopak rvali mezi sebou a pak i v bitkách na život a na smrt. Proto to všichni znají jako jatka Santa Rita a Paseo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Cuba, 17.06.2020

    (audio)
    délka: 01:42:39
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V 80. letech zavíral komunistický režim HIV positivní do vězení za spáchání trestného činu nakažení se, proto lidé mají dodnes strach říct pravdu, přiznat, že mají AIDS a raději mlčí

Alexey Brizo Lahera se narodil v roce 1981 v jedné z chudých čtvrtí města Guantánama na Kubě. Když mu bylo 16 let, musel kvůli rodinné nepříznivé finanční situaci opustit svá studia a začít pracovat na tabákových plantážích. V roce 2002 se rozhodl následovat svůj sen a stal se populárním zpěvákem nově vzniklého hudebního směru – reggaetonu. Kubánská Vláda ale naléhala na Alexeye, aby do svého repertoáru zařadil písně oslavující revoluční vůdce, což Alexey odmítl i když to znamenalo vystupovat bez nároku na honorář a bez potřebného profesního osvědčení. Výsledkem bylo, že v roce 2009 ukončil svou kariéru kvůli finančním problémům a mafiánskému prostředí hudebního showbyznysu a uchýlil se k alkoholu. Rok nato byl diagnostikován jako nositel HIV, nicméně kubánská Vláda mu odebrala státní podporu a příspěvky na nutné léky. Obrátil se na opoziční organizaci „Vlastenecká unie Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba] a stal se jejím aktivním členem, šířícím povědomí o lidských právech v kubánské společnosti. Se svou manželkou a její rodinou sídlí ve čtvrti Santa Rita v Guantánamu. Živí se jako pouliční prodejce alkoholu a parfémů, ale bez příslušného státního povolení, tedy nelegálně. I přes svou nemoc se nevzdává a je rozhodnut vzdorovat komunistickému režimu na Kubě, dokud bude moci.