Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nikolaj Bělanský (* 1947  )

Pápa věděl, co bolševici dokážou

  • narozen 8. ledna 1947 v Praze

  • otec Maxim Belanskij pocházel z ruského šlechtického rodu

  • otec bojoval v ruské občanské válce na straně bělogvardějců

  • ve druhé polovině dvacátých let přišel otec do Československa

  • v roce 1938 otec přijal československé občanství a oženil se

  • otec Maxim za války vězněn v Sachsenhausenu a v Berlíně

  • během Pražského povstání rodina přepadena a okradena Revolučními gardami

  • otec Maxim zemřel roku 1950

  • Nikolaj i jeho sourozenci byli poznamenáni svým třídním původem

  • vyučil se zedníkem

  • roku 1967 z kádrových důvodů narukoval k technickému praporu

Ozbrojený konflikt mezi radikálně levicovými bolševiky a opozicí, od monarchistů až po liberály a socialisty, začal uchvácením moci bolševiky 7. listopadu 1917, kdy proběhla Říjnová revoluce. Byla svržena Prozatímní vláda a vytvořena tzv. sovětská, v čele s V. I. Leninem. Následné boje skončily vítězstvím bolševiků v roce 1920. Rodina Bělanských patřila ke staré ruské šlechtě, pro kterou už v novém bolševickém Rusku nebylo místo. Republiku neuznávali, ale akceptovali ji a snažili se v ní v poklidu žít.

Nikolaj Bělanský se narodil 8. ledna 1947 v Praze. Jeho maminka Stefanie byla Rakušanka a do Československa přišla se svým otcem z Vídně koncem dvacátých let minulého století. I přestože byl její otec vášnivý „Austriák“ a zastánce monarchie, rodné kořeny sahaly na Moravu. Jeho příchod do Československa mu přinesl jisté zklamání. Z Rakouska-Uherska si přinesl dlouholeté zkušenosti z vídeňského nádraží, na kterém pracoval jako vlakový výpravčí. Jenže nová republika se chtěla od monarchie odříznout a vše s ní spojené už se dávno nenosilo. Odevšad, kam přišel, byl taktně vypoklonkován nebo po chvíli nahrazen někým, kdo alespoň malým dílkem přispěl k založení republiky. Zkušenost i vzdělání šly stranou, přednější byly zásluhy.

Nikolajův otec, pápa, jak ho ve vyprávění přezdívá, se jmenoval Maxim Akimovič Bělanský (původně Beljanskij). Pocházel z rodiny ruských aristokratů a narodil se v Anaňjivu v Chersonské gubernii v roce 1901. Studoval Nikolajevské učiliště pro vojenské inženýry v Petrohradu a jeho otec sloužil jako důstojník u Černomořské flotily.

Chlapče, ty jsi v občanské válce nebyl!

„Pápa vždycky mamince kladl na srdce, ať se nikde nezmiňuje o tom, z jaké rodiny pochází. Nebyl zbabělý, ale měl rodinu a nestál o to, aby s námi zametli. Věděl totiž, co bolševici dokážou.“ Jako sedmnáctiletý student se Maxim v listopadu 1917 zúčastnil pokusu o potlačení bolševické revoluce, při které byl zabit jeho otec bolševiky z Baltské flotily. Stalo se tak přímo před očima Maximovy matky, která se od té doby zcela pomátla. Pod praporem Bílé armády a na území Rusi bojoval jako mladý junker za obnovu carství až do roku 1920.

Nikolaj o svém otci vypráví: „Přemýšlel jsem nad tím, jestli otec neposkvrnil vojenskou čest. Když mi bylo asi čtrnáct let, jednou jsem si dovolil zmínit se před jeho spolubojovníkem, že pápa asi taky někdy zabil zajatce. Dal mi následně takovou facku, že jsem upadl ze židle. Řekl mi: ‚Chlapče, ty jsi v občanské válce nebyl! Ty můžeš leda mlčet!‘ Pochopil jsem, že nemohu soudit, jestli otec dělal něco dobře, nebo špatně. Po celý svůj život si ho nesmírně vážím.“

Monarchistou v Československu

Další Maximovy kroky nejsou zcela podrobně zmapovány. Je však zřejmé, že se mu podařilo z Ruska utéct. V dalších letech sloužil v Jugoslávii, odkud se v letech 1926–1927 dostal přes Polsko až do Československa. Tady našel své známé, začal nádeničit a za utržené peníze vystudoval. Dosáhl celkem tří akademických titulů – inženýr zeměměřič, komerční inženýr a inženýr národohospodář. Z dochovaných vzpomínek je známo, že jeho velkou láskou bylo rybníkářství a všechno s ním spojené. To také vysvětluje, proč ve třicátých letech pracovně odcestoval do Lipči u Chustu na Podkarpatské Rusi, kde pro tamní pravoslavný klášter zakládal chov třeboňských kaprů. Maxim se také stal členem tajného Gallipolského bratrstva, jehož cílem bylo chránit osobnosti Bílé armády pro boj proti bolševikům.

Transportován do Sachsenhausenu

V Československu se roku 1938 oženil se Stefanií. Doma se zpočátku hovořilo převážně německy, ale sem tam používali i češtinu. Maxim v pohnutých předválečných dnech optoval pro republiku a vzdal se uprchlického Nansenova pasu, čímž přijal československé občanství. V době protektorátu byl v roce 1940 zatčen německým gestapem. „Od Germánů dostal nabídku, zda by se mohl podílet na tažení na východ proti bolševikům. Když už podruhé odmítl, rázně dodal: ‚Pánové, já s vámi jako důstojník Jeho veličenstva nemohu mít nic společného, neboť vy jste bolševismem zničili mou vlast. S vámi já nepůjdu!‘“ Následně byl vyslýchán a poté transportován nejprve do Sachsenhausenu a později do Berlína. Ve vězení poznal dva vězněné příslušníky NKVD. Politické názory v tu ránu šly stranou a společně stáli proti Němcům. Jeden z nich mu při deportaci podal lístek a dodal: „Když bude nejhůř, tímto se prokažte.“ O pět let později mu tento vzkaz zachránil život.

V bytě bydlí carský zločinec

Když byl v roce 1944 Maxim propuštěn na svobodu, věznici opouštěl s podlomeným zdravím a po zbytek války se zotavoval v pražském bytě. S propuknutím Pražského povstání se odehrály dramatické chvíle. Domovník, který po dobu války servilně nosil uhlí a ptal se, zda milostivá paní Stefanie něco nepotřebuje, nyní vtrhnul s revoluční bandou a revolverem v ruce do bytu Bělanských. „Vzpomněli si, že v domě bydlí carský zločinec. A tak pápu, maminku s malým synem Vladimírem v náručí a mé sestry Taťánu a Magdalénu nahnali do sklepa. Taťáně jeden z mužů držel u hlavy revolver. Něco je vyrušilo, znejistěli a všechny pak ze sklepa pustili. Pápa celou rodinu popadl a kráčeli revoluční Prahou za vojenským velitelem Kutlvašrem,“ vypráví Nikolaj Bělanský.

S generálem Kutlvašrem se rodina Bělanských důvěrně znala, jelikož s Jelivazetou, generálovou manželkou, se Maxim znal ještě z dob staré Rusi. Po návratu do svého bytu v Koubkově ulici našli svůj byt „vyčištěný“ od všech rodinných cenností a předmětů, které se Maximovi povedlo během třicátých letech převézt z Ruska do pražského bytu. Rodinu Bělanských tak Češi připravili o všechno, co ji spojovalo s otcovou rodnou vlastí.

O měsíc později, v červnu 1945, si pro Maxima přišli příslušníci bolševické bezpečnostní složky NKVD a odvedli ho na Žižkov. Maximova žena Stefanie se ihned spojila s generálem Kutlvašrem, kterému celou situaci detailně popsala. Zároveň si vzpomněla na lísteček, který Maxim obdržel od vězněných důstojníků NKVD v nacistickém vězení. Vzkazu nerozuměla, ale i přesto ho v doprovodu generála Kutlvašra sovětské bezpečnosti předala. Následovalo asi šest týdnů vyčkávání, po kterých přišla zpráva, že zadrženého Maxima propustí.

Uniformu spálili

Ještě toho roku odjel Maxim spolu s rodinou do zakarpatské Lipči, do pravoslavného kláštera, kde dříve pracovně působil a kde ponechal i několik svých osobních cenností. Po příjezdu však ke své hrůze zjistil, že veškeré jeho věci byly spáleny. Z bývalé prvorepublikové Podkarpatské Rusi se po válce stala součást sovětské Ukrajiny. Hrozilo totiž, že kdyby příslušníci Rudé armády našli jeho uniformu i další věci svědčící o jeho působení v carské armádě, mohli by klášter vypálit.

Během cesty po Zakarpatí rodinu Bělanských Sověti dokonce zadrželi a umístili do lágru. Maminka však díky svým známostem vyřídila repatriační dokumenty, které jim dopomohly vrátit se vlakem do Československa. Po dlouhé cestě vlakem, který mimo jiné zastihl útok banderovců, se ale nakonec v pořádku vrátili do Prahy. 

Po druhé světové válce uteklo mnoho bývalých bělogvardějců na Západ, do Spojených států, kde organizovali podpůrné spolky, jež měli materiálně či finančně pomáhat rodinám, které zůstaly ve východní zóně. A jednou takovou rodinou byla i rodina Bělanských. „Byl to rok 1948, když pápu navštívilo několik lidí, že by byla možnost emigrovat. Tehdy jim řekl: ‚Já jsem před bolševickým morem utíkal přes půl světa. Moje děti mají vlast. Já už tuto vlast neopustím.‘“

Maxim v závěru svého života pracoval jako natěrač v Modřanech a jeho život předčasně ukončila v roce 1950 rakovina.

Nepřátelům vlasti nepatří zbraň do ruky

Nikolaj tak od svých tří let vyrůstal bez svého otce. Ačkoliv si ho takřka nepamatuje, na otcův světonázor navázal. Po celý život až do současnosti zůstal věrným ctitelem monarchie. Jednou při hodině občanské výchovy si dovolil říci, že občanská válka uvrhla Rusko o sto let zpátky, a tehdy pochopil, že je lepší mlčet. Stejně jako tomu bylo u jeho starších sourozenců, ani Nikolaj po únorovém komunistickém puči nedostal možnost z důvodu svého třídního původu svobodně studovat. Nikdy si však na svůj úděl nestěžoval a vyučil se zedníkem. Bylo mu jedno, jestli bude u lopaty, nebo u vidlí, protože o tom už stejně rozhodli jiní.

Po učení se několik let toulal – žil například na středním Slovensku u rodiny soukromého hospodáře. Tam pochopil, co znamená pro sedláka vztah k půdě. Po dvou letech se vrátil do Prahy, našel si práci na železnici a oženil se.

Se vpádem vojsk Varšavské smlouvy rodinu Bělanských lidé vnímali kvůli jejímu ruskému původu jako přívržence sovětských okupantů. Přitom pamětník musel z kádrových důvodů na vojnu k vojenskému technickému praporu. „U odvodu mi bylo vlídně sděleno, že nepřátelům vlasti, jako jsem já, nepatří zbraň do ruky, aniž bych se jakkoliv angažoval. Prostě my jsme byli antikomunističtí a tím jsme se nikdy netajili.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Rostislav Šíma)