Milos Anthony Navratil

* 1947  

  • „Potom přišla ta druhá noc. Zase jsem musel jít na záchod, tak jsem vylezl tím poklopem. Najednou jsem slyšel nějakej hluk a že se dveře otevřely, a nějaký lidi vešli do letadla. Tak jsem nevěděl, co můžu dělat. Světla se rozsvítily v tom záchodě a najednou se otevřely dveře a tam stál jeden člověk a říkal: ‚El mecanico checo!‘ Ten byl Kubánec a říkal: ‚Tady je ten mechanik!‘ Tak jsem nemohl nic dělat, ani nemohl nic říct a vypadalo to, že mysleli, že jsem nějakej českej mechanik, a voni právě přišli něco na tom letadle opravovat. Já nevím, jestli dostali tu součást nebo co. Chtěli, abych jim vlastně pomáhal. Samozřejmě jsem nevěděl, co ve španělštině říkali, ale k tomu bych mohl dodat, že než jsem se na tu cestu vydal, náš táta měl doma španělský slovník a že jsem se z toho naučil několik španělských slov a výrazů, tak jsem aspoň trošičku mohl něco říci. Tak voni v tom letadle pracovali asi hodinu nebo víc, startovali motory a zase je zastavili a zase mě ptali, jestli bych moh pro ně něco dělat, a já jsem jim nerozuměl, tak mě tam jenom nechali stát. Když to bylo všechno skončené, tak říkali nebo mi ukazovali: ‚Tak jdem, musíš jít s námi.‘ Musel jsem jít s nimi po schodech a byl jsem zase venku z letadla. Aby to vypadalo, že mám kam jít, tak jsem jako mířil k nějakému hangáru. Oni šli zase jiným směrem. Tam jsem se schoval za nějakým rohem a čekal, co se stane. Bylo to v noci, byla tma, a když se všechno uklidnilo a bylo zase ticho, tak jsem se vrátil k letadlu a zase přemýšlel, jak se do toho zpátky dostat. Nejdřív jsem se snažil vylézt na přední kolo, což byl samozřejmě nesmysl, protože tam se nemůže do letadla dostat, ale nevěděl jsem. Když jsem slezl dolů, tak vidím, že ke mně jde nějakej člověk a ten říká: ‚Co tam děláš?‘ Já znám aspoň tolik španělštiny, že jsem řekl: ‚Yo no hablo checo. Yo hablo espaňol que...‘ A on řekl: ‚Ó, aha.‘ Tak von zase vodešel. Von myslel, že já jsem Kubánec, a já nevím, jak mi to vůbec přišlo.“

  • „No, tam už jsem ten zbytek noci zůstal a ráno potom to letadlo odtahovali zpět k letišti. Já nevěděl kam, jenom jsem cítil, že to letadlo zase jelo a zastavilo se. Pak jsem tam slyšel mluvit lidi česky, že v tom letadle by mohl někdo být. Potom to letadlo prohlíželi a slyšel jsem, jak jeden člověk říkal: ‚No, já půjdu zespoda a ty jdi seshora, kdyby tam náhodou někdo vyběh.‘ Tak já jsem se tam nacpal do takovýho malýho koutka, protože jsem očekával, že to budou prohlížet. Pak byl zase nějakej hluk a slyšel jsem, jak se tam někdo souká tím prostorem, kde já jsem se prosoukával, a teď jsem tam viděl za mnou světlo baterky. Vočekával jsem, že mě někdo za límec vytáhne a že to bude konec všeho, ale světlo baterky svítilo kolem mě, ale jako by mě nikdo neviděl. To světlo zase odešlo a slyšel jsem, jak se ten člověk zase prosoukával zpátky, tak jsem tam zůstal. Potom, netrvalo to dlouho, jsem slyšel, jak tam nakládali zavazadla, potom jsem slyšel hluk, co asi byli lidi, co nastupovali. Netrvalo to dlouho, potom nastartovaly motory a letadlo začalo jet po letišti k tý ranveji. A potom, když se ty motory skutečně, jak bych to řekl, rozeřvaly a to letadlo začalo jet, potom mi bylo skutečně smutno. Potom jsem cítil, že opouštím domov a rodnou zem a rodiče a babičku. Do toho okamžiku pořád to bylo jako klukovská hra, ale potom mi to přišlo, ale už bylo pozdě. Už letadlo jelo po ranveji, už se zvedalo do vzduchu. Neměl jsem moc čas přemýšlet vo těch pocitech, protože jak to letadlo stouplo, začala být zima a začal jsem tam mrznout. Věděl jsem, že bych zase měl přelízt do toho prostoru pro zavazadla. Tak jsem přelez a votevřel jsem takovej poklop a dostal se mezi ty kufry, kde bylo poměrně teplo. Nevím, jak to dlouho trvalo do Irska, asi dvě nebo tři hodiny. Pak to letadlo přistávalo. Zůstal jsem s těma kuframa. Letadlo zase jelo pomalu asi k tomu letišti. Pro mě to bylo všechno ve tmě, pro mě to byly hluky. Letadlo se zastavilo. Slyšel jsem lidi vystupovat a najednou se otevřely ty dveře pro zavazadla a byl tam ten samej Kubánec, co mě viděl na tom záchodě, a zase říkal: ‚El mecanico!‘ Tady je zase ten mechanik!“

  • „Tak jsem tam stál a najednou ve mně jako něco přišlo a řeklo: ‚Tak, teď jdi.‘ Tak jsem se rozešel mezi těma dvěma budovami a najednou jsem byl na tý otevřený ploše, na který to letadlo stálo. Všude tam byli lidi, který dělali nějakou tu práci, nebo nějaký stráže, ale věděl jsem, že musím jít k tomu letadlu. Nemusel jsem se ohlížet doprava nebo doleva, tak jsem šel a šel jsem k těm schodům a vyšel po těch schodech a vešel do letadla. Tam nikdo nebyl, to bylo prázdné. Tak jsem se rychle rozhlížel, kam bych se mohl schovat. Šel jsem dozadu a tam se namačkal za sedadlo a schoval se v takovým malým koutku a tam jsem čekal. Už se jako stmívalo a byl konec odpoledne, tak jsem stále čekal a pak najednou někdo vešel a prošel letadlem a prohlížel, jestli tam někdo je, ale v tom koutě mě tam neviděl, tak zase vodešel. Pak se dveře zavřely. Potom to letadlo odtahovali na letišti k nějakým hangárům, dále vod tý hlavní budovy. To letadlo mělo obyčejně odlétat příští den, ale vypadalo to tak, že na tom letadle bylo něco porouchané, já nevím, že museli čekat na součást nebo na co, ale to letadlo tam bylo po tři dni. Bylo to 19. prosince 1962, kdy jsem do toho letadla vešel, a to letadlo vlastně odletělo až 21. prosince. Tak jsem tam vlastně byl dvě noci a jeden celý den. A když to letadlo potom bylo odtaženo k hangáru, bylo ticho a lidi odešli, tak jsem začal hledat, jestli by bylo nějaké místo, kde se tam schovat. Našel jsem na podlaze takový poklop, tak jsem ho zvedl a viděl jsem, že tam byl takový prostor, kterým by se člověk moh prosoukat mezi prostorem pro zavazadla a vnějškem toho trupu. Tak jsem tam do toho vlezl a ten poklop jsem zase za mnou zavřel. Prosoukal jsem se až do toho zadku letadla, kde jsem vlastně pročekal ty tři dni. (...) Taky jsem musel jít na záchod. (...) A taky jsem našel v tom letadle nějaký sušenky, tak jsem měl trochu co jíst a taky tam myslím byla nějaká deka, tak jsem vzal tu deku, aby mi bylo trochu tepleji. Pak jsem zase zalez zpátky do toho místa, kde jsem se schovával. Nic jsem nemohl dělat, jenom čekat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vancouver, Kanada, 01.02.2016

    (audio)
    délka: 01:09:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ani moře nebylo tak velké, aby naši rodinu rozdělilo

Miloš Navrátil, 1953
Miloš Navrátil, 1953
zdroj: Archiv pamětníka

Milos Anthony Navratil se narodil jako Miloš Antonín Navrátil 25. dubna 1947 v Praze. Jeho rodiče byli vzdělaní lidé ze středních vrstev, jejichž rodiny přišly po únoru 1948 o majetek a postavení. Rodina se musela stěhovat z Nového Města nad Metují do Mšena u Mělníka a posléze do Prahy. Pamětník považuje přírodu v okolí Mšena a Kokořínsko za krajinu svého dětství a jednu ze silných inspirací k pozdějšímu rozhodnutí žít v Kanadě. Další byl rodinný příběh o strýci Harrym, který žil v Kanadě, a tíživá politická situace, pocity nedůvěry a strachu, které Miloš Navrátil vnímal. V patnácti letech, na sklonku roku 1962, se bez vědomí rodičů ukryl v letadle směřujícím na Kubu. Po dobrodružném letu se při mezipřistání dostal do Ganderu v provincii New Foundland. Úřady ho neposlaly zpátky, ale umožnily mu zůstat, studovat a vybudovat si novou existenci. Pamětník se nebál práce a v Kanadě se brzy zabydlel. Hned v prvním roce si postavil plachetnici, kempoval s kamarády a ukázalo se, že odchod byla dobrá volba. V roce 1967 se za ním přijela z Československa podívat maminka a o dva roky později tatínek. V letech 1966 až 1972 studoval St. Mary´s University, obor geologické inženýrství. Žije v Kanadě v provincii New Scotland.