Ivana Nacherová

* 1961  

  • „Jakým způsobem cítíte svoje ukrajinské kořeny?“ - „Určitě když ukrajinštinu slyším, tak poslouchám – dneska to není žádný kumšt. Hodně jezdím autobusem někam za Levý Hradec. Jinak to mám hodně přes toho dědečka. Náš táta se vždycky hádal s maminkou, že my děti jsme větší Ukrajinky, než je maminka, protože maminka měla padesát procent ukrajinské krve a my sedmdesát. Není mi jedno, co se tam děje, a tak dále.“ - „Když se sem dnes sjíždí hodně Ukrajinců za prací, rozumíte si s nimi? Máte mezi nimi třeba i přátele?“ - „Já si s nimi povídám, někdy i třeba začnu zpívat nějaké písničky. Rozhodně nejsem člověk, který se chce na někoho nafukovat, i když jsou to úplně jiní lidé, než s jakými jsem vyrostla já v té ukrajinské menšině, kde byla ukrajinská inteligence. A tohle jsou takoví ti obyčejní chlapi, co jdou do té práce... já jsem jim na zastávce třeba začala zpívat písničky a bylo to krásné. Pracovali tu i moji bratranci, kteří byli vysokoškoláci, a dělali obyčejnou zednickou práci, ale to nikdo neřeší, vidí jen dělníky. To bylo někdy v devadesátých letech. Hodně lidí na ně nahlíží s despektem. Neříkám, že se nedějí i špatné věci, to přináší doba. V každé národnosti někdo páchá trestnou činnost. Jak se říká, bída z lidí vlky činí. Oni jsou mimo svůj domov a vůbec teď to stěhování národů je úplně na hraně. Ale to bylo vždycky, že se vzájemně vybíjely kmeny, už od pravěku.“

  • Sošky maminky Marie Leontovyčové.

  • „Máte nějaké životní motto?“ - „Mám. Nic není náhoda. Všechno má nějaký smysl, i když se to v tu chvíli nezdá.“ - „Které životní období bylo pro vás nejlepší?“ - „Asi kolem těch mých šesti let, možná. To už jsem nabírala rozum a hodně jsem byla s dědečkem Ivanem Leontovyčem. A pak když jsem založila rodinu a těšila se na život dospělého člověka. Vdávala jsem se z lásky a ráda na to vzpomínám. A pak určitě období, kdy jsem nastoupila do Středočeského muzea a měla jsem kolem sebe moc pěkný kolektiv. A celkem jsem ráda na světě, i když ty těžkosti byly veliké v životě. Ráno se probouzím a říkám si s takovou nadějí, že ten den bude pěkný. Teď mám na mysli to, abych byla co nejvíce s maminkou.“

  • „Náš táta musel opustit Akademii výtvarných umění, protože nechtěl vstoupit do strany. Dostal příležitost v Příbrami, kde mu pan primář Šedivý, se kterým se znali, dopomohl k práci v propagaci rudných dolů Příbram. Táta pak už dělal i ten socialistický realismus. Vždycky když byly hornické dny, odléval kladívka a ty hornické znaky a podílel se na kulturním rozvoji města Příbram. Ty lidi byli docela hodní, my jsme tam chodili a já jako dítě jsem nevnímala, kdo je komunista a kdo ne. I když soudruzi se tam někdy plácali po zádech. Tátu tam ale brali jako výjimečného umělce. Ten vztah k němu tedy měli jako ke člověku výjimečnému. On tam také dobročinně vedl různé kurzy. V ateliéru malířství a sochařství připravoval děti na studia.“

  • „Všechno bylo komplikované a bylo to tím režimem, protože spousta věcí by šla vyřešit normálně. My bychom třeba jeli za babičkou na návštěvu a zase bychom se vrátili domů. Jako se to dělá dneska. Ale tenkrát nic nešlo normálně. Nešlo jít do kostela, nešlo si koupit to, co potřebujete, to jste museli někde u někoho shánět, nic nešlo normálně, nic. Takže se člověk snažil najít ten svůj svět, trošičku. Já jsem hodně četla knížky a malovala jsem.“

  • „Maminka říkala: ‚Tak za mnou zase byli, já se tak bojím, že nás zavřou‘ nebo ‚že mě zavřou‘... a dědeček Ivan Leontovyč jí říkal: ‚Nikdy se, Marjusa, nepleť do politiky, politika je svinstvo.‘ To byl u nás známý slogan. Maminka dělala takovou naivku. Já jsem tam jednou byla taky, ale nepoznala jsem to. Stála jsem jí na něco modelem. Jako holčička jsem někde vymodelovaná s míčem. Takže jsem nevěděla, o co jde, jenom jsem viděla, že ta maminka je úplně jiná a že dělá takovou naivku, a tak se tam jako uhihňávala a říkala: ‚A já nevím, tady mám holčičku, a tady pejska a žirafku...‘ Takhle se s nimi bavila, jako že ji nic nezajímá, a nějak to prošlo, nikdy ji nezavřeli. Ale určitě o ty rodiče zájem měli a o tu rodinu. Myslím ten negativní zájem. Neměla pokoj, ta rodina, ale co všechno se tam dělo, nevím.“

  • „Maminka si vážila jak tatínka, tak maminky a toho tatínka moc milovala. Říkala, že než ho zavřeli, tak pro něj už předtím dvakrát přišli do té vily na Břevnově, kde bydleli v pronájmu. Maminka ho schovávala ve sklepě. Ona měla tenkrát vodu na plicích a jednou ležela v posteli, když jí ten estébák šťouchal kvérem do peřiny. Hledali ukrajinské noty, různé rodinné fotky a tak. Nebylo to jednoduché, jak toho dědečka chtěli nachytat. Pořád hledali nějaký dopis, který nemohli najít, a pak jakoby našli nějaký dopis, který nikdo nikdy neviděl, a na základě toho dědečka zatkli. On si pořád ještě dopisoval s rodinou a přáteli na Ukrajině a tmelil tu ukrajinskou menšinu. Tak asi tam něco jako našli, co považovali za opozici tehdejšímu komunistickému režimu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 24.04.2019

    (audio)
    délka: 01:29:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za totality nic nešlo normálně, obyčejné věci byly nesmírně komplikované

Ivana Nacherová, rozená Lošáková, se narodila 25. června 1961 do umělecké rodiny Marie Leontovyčové a Ivana Lošáka. Má o dva roky starší sestru Marii. Její rod z matčiny strany pochází ze západní Ukrajiny, kde byli předci v 17. století povýšeni do šlechtického stavu. Působili jako řeckokatoličtí duchovní, vysocí církevní hodnostáři a buditelé západní Ukrajiny. Dědeček Ivan Leontovyč (1893–1970) vystudoval teologii ve Lvově a filozofii v Praze, byl komorním stenografem u prezidenta Tomáše Garriqua Masaryka a Edvarda Beneše. V letech 1948–1953 ho komunisté zavřeli, po sametové revoluci v roce 1989 byl rehabilitován. Ivanin otec Ivan Lošák pocházel z Podkarpatské Rusi a během druhé světové války se dostal do Prahy. Oba rodiče pamětnice vystudovali ukrajinskou a českou Akademii výtvarných umění (AVU). Matka se věnovala sochařství a restaurování soch, otec maloval. Když odmítl vstoupit do KSČ, vyhodili ho z AVU a nakonec se umělecky uplatnil v Příbrami. Ivana v letech 1974–1980 vystudovala Školský ústav umělecké výroby, obor textilní výtvarnictví a restaurování. V roce 1983 emigroval její manžel, když se nevrátil z Monaka, kde byl na návštěvě u své babičky. Ivana mezitím porodila dceru, která se narodila postižená a vyžadovala zvláštní péči. Kvůli manželově emigraci byla podrobována výslechům StB. V roce 1987 byla napotřetí přijata na AVU, ale ke studiu nenastoupila - přednost dostala jiná studentka na žádost tehdejší ministryně kultury. V době, kdy byly děti malé, se věnovala malování a textilní tvorbě, poté našla naplnění jako konzervátorka kovů ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy. V roce 2018 uspořádala v Roztokách mamince výstavu Viděno rukama. Po smrti otce Ivana Lošáka (1990) věnovala jeho žena většinu jeho díla na Ukrajinu do užhorodského muzea.