„(…) Nabízeli mi jinou práci. Já jsem si ale zvykl ve fabrice. Stále mne hlídali a každou chvilku vyhrožovali, že mne propustí z práce. Dělali nátlak. Ale nespolupracoval jsem s nimi. Bylo tam i několik kluků, kteří byli v západní armádě, a ti se mne báli a nevěděli, jestli tam nejsem nasazený od komunistů. Nikdo se se mnou nebavil. Akorát jeden, ten byl normální. Ti, co byli v kanceláři, ti se se mnou báli mluvit.“
Tazatel: „Když jste se vrátil v roce 1955, tak Vás vyslýchali?“ – „To bylo v Bohdanči, tam jsme byli asi tři neděle na výslechu. Najednou koukám, že tam mám kamaráda. Znal moji dívku, mne znal také. Věděl, že mám s ní syna. Věděli všechno o mně. A nepomohli mi. … No možná mi někdo pomohl v tom, že jsem tady nemusel jít na dva roky na vojnu. Všichni (navrátilci) byli. Nějaká dobrá duše. Mně bylo jedno, jestli je to komunista nebo ne. Důležité je, jaký je to člověk.“
„Sloužil tam adjutant, Francouz. Měl pod sebou vietnamské vojáky. Někteří sympatizovali s Ho Či Minem, někteří s Francouzi. Prodával jim munici. Když měli munice dost, potřebovali dělo. Tak je jako přepadli, ty, co byli s Francouzi, ty nechal postřílet, ty, co byli s nimi, nechali naživu. Měli jsme za úkol získat to dělo. Dělo rozebrali, nechali odtáhnout slony či buvoly.“
„Žil jsem hodně mezi důstojníky jako číšník. Když jsem měl jít do Indočíny, tak tam byl kapitán Darmuset. To byl Bělorus, který se už narodil ve Francii. Ten mne zavolal, že půjdeme do Indočíny a že si přeje, abych tam udělal důstojníkům a poddůstojníkům takovou restauraci. A já blbec jsem říkal, že nechci, že chci pořádně poznat Indočínu jako voják. Pak jsem litoval. Jestli si někdo myslí, že je to jednoduchý, tak to ne, každou noc jsme se tam zakopávali.“
„Dokážete si představit, když je džungle, jste poslán jinam, i když je to jen dvě stě tři sta metrů, tak vás může zastřelit nepřítel nebo i vlastní voják. Odskočil si na velkou jeden poddůstojník, měl tam stráž jeden Vietnamec a měnila se stráž, tomu druhému to neřekl, a když se ten poddůstojník vracel, tak ho zastřelil. I to se stává. To je válka … “
Vladimír Musílek se narodil 19. ledna 1926 v Sudetech, v dnes již zaniklé obci Ervěnice (okres Most). Za války se přestěhoval do Prahy, vyučil se číšníkem, seznámil se se svou budoucí manželkou a v roce 1944 se mu narodil syn. S ženou se nepohodl, v květnu 1948 emigroval a v prosinci 1948 vstoupil do cizinecké legie. Sloužil většinu času v důstojnické jídelně, v Indočíně byl i v bojových operacích v letech 1951-1953, celkem si odsloužil v legii pět let. Dva roky pracoval v továrně v Paříži, využil nabízené amnestie a vrátil se v listopadu 1955 do Československa k manželce a synovi. V roce 1961 podepsal spolupráci se Státní bezpečností, prakticky však s ní nespolupracoval, na podzim roku 1962 byla spolupráce ze strany StB přerušena. V současnosti žije v Praze-Strašnicích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
