Petr Misík

„Potom po odsouzení, kdy otec dostal těch svých třiadvacet let, byl přesunut jako na ten výkon trestu na tábor Vojna II u Příbrami – to si pamatuju, že to tam bylo napsaný. Takže jsme jeli jednou na návštěvu se strýcem a s tetou zároveň do tohohle příbramského tábora. A tam zase – to byly ty lágrový baráky – a zase mi z toho zůstává v hlavě jenom ten pohled na ty drátěný ploty, na ty nízký domy a ty strážní věže. A to, jestli nás vedli modrou chodbou, nebo šedivou chodbou, tyhlety věci mi unikají. Protože těch vjemů bylo moc vždycky. Táta dojatej, se slzama v očích. A tam třeba někdy jsme mohli přímo kontakt, že třeba mě chytil za hlavu a dal mi pusu nebo něco takovýho. To tam mám, to tam je.”

„My jsme v pondělí měli výroční schůzi ROH na Dubcích na zahradě, v takový společenský místnosti, kde mělo dojít k nové volbě vedení. A to probíhalo úplně normálně, běžně, takže se volilo zase to starý vedení, jak tam bylo – tam se vůbec nic nedělo. A mně to už začalo být proti mysli, vstal jsem, ustoupil – my jsme seděli u normálních čtyřmístných stolů – a říkám: ‚Vám vůbec nedochází, co se děje?’ A teď najednou to propuklo, taková diskuse velká. Protože ti lidi mlčeli, ale přitom všichni sledovali, že se něco děje. Takže celá ta volba se zvrátila, ten den se to celé anulovalo. Protože jsem s tím vystoupil já, tak zvolili předsedou závodního výboru mě, ten den. No a my jsme zašli za ředitelem a donutili jsme ho, že – tam byly první demonstrace v Boleslavi na tom Leninově náměstí, dneska je náměstí Republiky – tak jsme ho donutili, že tam nechal dotáhnout vůz, plošinu. Udělali jsme na ní zábradlí, udělali jsme tam první tribunu z toho.”