Zdeněk Mikš

* 1926  †︎ 2018

  • „Mezitím jsme museli otevřít dva hangáry. V jednom bylo staré letadlo, a když jsme otevřeli vrata druhého, zůstali jsme stát úplně štajf! Hned za vraty stál pásovej transportér, za ním letadlo bez křídel a teprve třetí bylo naše letadlo. My tři jsme museli naplnit nádrže: ze sudu do kýble, z kýble do konví a pak do nádrží do letadel. Hrozně letěl čas. Předtím se střílelo, takže jsme nevěděli, kdy se někdo objeví. Nakonec nás všech šest nepředstavitelnou silou vytlačilo ten transportér před hangár, za ním letadlo bez křídel a nakonec letadlo, ve kterém jsme seděli já, Vlastík a Heda.“

  • „Letadla jsme nakonec naplnili. Všechno bylo v pořádku. Horníček, Nový a Valášek nasedli do jednoho letadla a já, Vlastík Klenovský a Heda do druhého. Vlasta měl pilotovat, já měl na starost navigaci, protože mapy a všechno jsem měl připravené už z domu. Heda seděla za námi. Avšak netušili jsme, že ten esenbák Hedu požádal, aby mu trochu povolila pouta na rukách, že ho to moc bolí. Ona mu je povolila... Když už jsme seděli v letadle, Vlastík seděl vedle mě a Heda na třetím sedadle za námi. Vlastík se upoutal, já se chtěl připoutat, ale nějak mi to nešlo... Věřím v osud – nemohl jsem zapnout popruhy – říkal jsem si: zapnu se při pojíždění. Zavírám kabinu a říkám si: teď mi tady můžete všichni vlézt na záda! V ten moment to začalo. Najednou slyším prasknutí, jako když práskne do výfuku motor. A najedenou slyším Hedu říkat: ‚Vlastíku, on tě střelil?‘ Podíval jsem se na něj a už mu jen klesla hlava a zůstal viset v popruzích. Jak jsem se pootočil, vidím koutkem oka, že za kabinou stojí esenbák a míří na mě puškou. Prudce jsem se sehnul, a protože jsem nebyl připoután, mohl jsem se ohnout. V důsledku toho mám prostřelený obratel. Kulka se v ramenním kloubu otočila, roztrhla mi plíce a dodnes ji mám nad bránicí v plicích. Dělal jsem mrtvého. Vzápětí střelil Hedu. Ta jenom chvilku chroptěla a konec. Už neřekla ani slovo. To byly její poslední slova: ‚Vlastíku, on tě střelil...‘ A konec.“

  • „Ještě než jsme šli na letiště, objevilo se jedno děvče – Heda Prokopová z Brna, známá Vlasty Klenovského. My ji nikdo neznali, já ji nikdy předtím neviděl. Každé letadlo Sokol bylo pro tři lidi. Taky chtěla utéct. Nějak se dohodli, že poletí s námi. Pane Bože! To bylo přesně podle rčení ‚kam čert nemůže, nastrčí bábu‘. Před půlnocí z 12. na 13. května jsme se všichni sešli v Chocni, kde kluci bydleli na bytě. Tak jsme šli s cennostmi, batohy a oblečením na letiště. Šli jsme nějakou mokřinou poblíž letiště. I když už bylo po půlnoci, vyplašení rackové vzlétali a křičeli. Báli jsme se, že se tím prozradíme. Připlížili jsme se směrem od nádraží k hangárům. Honza Horníček měl kombinačky. Vyšplhal na sloup a přestřihl telefonní linku. Pistoli, co měl Nový, si vzal Valášek a s Klenovským se plížili na letiště. Zjistili, že jeden strážný sedí v hornoplošníku, v letadle, aby nebyl venku. Přiskočili k letadlu, otevřeli ho a esenbák na ně mířil puškou. Vlastík naštěstí vzal pušku do podpaždí, takže výstřel šel do země. Pak Vlastík praštil esenbáka pistolí do ruky, totéž udělal Valášek do druhé ruky. Klenovský pak přiložil pistoli k prstu esenbáka a vystřelil – prostřelil mu prst. Policajt se vzdal.“

  • „Díval jsem se, co udělá esenbák, jestli poběží za klukama v druhý mašině, co už rolovali na start. Ale on se sebral a šel směrem k místu, kde byl svázaný druhý esenbák. Asi chtěl zatelefonovat pro posilu. Nejdřív jsem zkoušel přidávat plyn, ale stroj nešel do obrátek. Byl bych odletěl s těma dvěma mrtvýma. Sám bych je z letadla totiž nevytáhl, tak bych s nimi musel odletět do západního Německa. Pak jsem zkusil vytáhnout batoh s věcmi, ale všechno už bylo od krve od Hedy, tak jsem to tam nechal. Ještě jsem doběhl kluky v druhý mašině a řekl jim, co se stalo, že Vlasta a Heda jsou mrtví a že já jsem postřelenej. Kluci řekli, že jsou plný, přidali plyn a odstartovali. Já tenkrát šel z letiště do Vysokého Mýta, protože tam bylo jedno známé děvče. Šel jsem za ní, aby mě dovedla k doktorovi, který by mě ošetřil, a já se pak ztratil. Skutečně jsem se dostal až do Vysokého Mýta a ona mě odvedla k takovýmu starýmu doktorovi. Ten mně ránu přelepil, ale pak říká, že je to střelný zranění, že to musí nahlásit na SNB. Říkám mu, aby nic nehlásil, že jsme se v životě neviděli, že jsem tady nikdy ‚nebyl‘. On ale ne, že musí, a začal telefonovat. Tak jsem se sbalil a šel do města. Ale tam mě hned chytil policajt. Odvezli mě do nemocnice ve Vysokém Mýtě. Pak začalo vyšetřování.“

  • „Začátkem května u mě ráno v neděli zazvonil Vlasta Klenovský z našeho ročníku, ten byl taky vyhozen z akademie, a říkal mi, že existuje možnost získat dvě letadla a uletět. Samozřejmě jsem souhlasil, situace tady byla beznadějná. Komunisti mi stáli na krku, nebyl jsem sám, byly nás desetitisíce. Tak jsme se dohodli. Myslím, že 10. května jsme se sešli v Praze s dalšími. Honza Horníček pracoval na stejném letišti jako Vlasta, v Chocni. Dělali pomocné mechaniky, tak všechno očíhli. V Praze jsme se sešli ještě s Valáškem a Novým a dojednali podrobnosti. Jednalo se taky o zbraních, protože letiště hlídali esenbáci. Jednu zbraň měl Vlastík Klenovský, druhou měl Mirek Nový ještě po otci. Dohodli jsme se, že v noci z 12. na 13. května odletíme. Vlasta nám to vylíčil, jako když lidi letěj třeba na dovolenou na Kanáry: nastoupíme a odletíme. Zbraně měly být jen na zastrašení esenbáků. Klenovský i Horníček oba policisty dobře znali, protože hlídali letiště. Říkal, že to bude dobré, že jdou do důchodu, že se s nimi zná.“

  • „Letadlo sice odstartovalo, ale podle vyprávění kluků jim nefungoval nějaký přístroj. U Sušice vletěli do údolí, které končilo v mracích. Nejdřív zkoušeli tzv. píchat mraky – proletět skrz podle přístrojů. Ale vždycky vyletěli špatně zase dolů. Tak zkusili to údolí. Ale když zjistili, že údolí končí v mracích, chtěli se otočit a lízli křídlem o kopec. Letadlo rozsekali na maděru. Pilot Mirek Nový si rozbil hlavu a zlomil si nohu. Byl zrovna na straně, kterou lízli kopec, dostal největší ránu. Zůstal v bezvědomí ještě s nějakým vnitřním zraněním. Jaroslav Valášek si o palubní desku zlomil ruku v zápěstí, ale vypadl před letadlo. Honza Horníček, který seděl vzadu, vyletěl z kabiny a zůstal sedět na zadku. Vůbec nic se mu nestalo, akorát byl zutej z obou bot. Mysleli, že Mirek Nový je mrtvej – byl v bezvědomí – a rozhodli se pokračovat na hranice. Už to nebylo daleko. Dokonce místní občané je dopravili kus dál k hranicím. Kousek od hranic je ale zadržel tzv. hajný se samopalem. Hned je předal estébákům a tam vypovídali.“

  • Celé nahrávky
  • 7

    Brno-Dvorska, 11.11.2008

    (audio)
    délka: 03:46:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 8

    Praha, přes internet, 04.02.2009

    (audio)
    délka: 39:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 9

    Praha, 04.02.2009

    (audio)
    délka: 19:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kulka se v ramenním kloubu otočila, roztrhla mi plíce a dodnes ji mám nad bránicí

Mikš Zdeněk listopad 2008 doma VI
Mikš Zdeněk listopad 2008 doma VI
zdroj: Jan Horník

Zdeněk Mikš se narodil ve Dvoře Králové nad Labem 7. října roku 1926. Za okupace vystudoval reálku. V roce 1944 byl nasazen k oddílům „Technische Nothilfe“. V roce 1946 se přihlásil do Letecké vojenské akademie (LVA). Kvůli svým protikomunistickým postojům byl však v listopadu roku 1948 z armády vyhozen. V květnu 1949 se se skupinou kamarádů pokusil uletět na Západ ukradenými civilními letadly z letiště v Chocni. Ve složení Vlastimil Klenovský, Jaroslav Valášek, Jan Horníček, Miroslav Nový, Heda Prokopová a Zdeněk Mikš se skupina v noci z 12. na 13. května 1949 zmocnila dvou letadel zn. Sokol. Těsně před odstartováním však došlo k tragédii, neboť Prokopová ze soucitu povolila pouta přemoženému letištnímu strážnému. Když už všichni seděli v kokpitech, u stroje s Mikšovou posádkou se objevil strážný a zastřelil Klenovského i Prokopovou a Mikše vážně postřelil. Těžce raněný Mikš sice dokázal vyhledat pomoc lékaře, ale ten jej ihned udal policii, takže Mikš byl zatčen. Druhá posádka odstartovala, ale u Sušice na Šumavě havarovala. Pilot Nový byl těžce raněn, Valášek a Horníček byli zatčeni při pokusu přejít hranice do Německa. 31. srpna 1949 byl Valášek odsouzen na doživotí, Horníček, Mikš a Nový dostali po třiceti letech vězení. Mikš byl nejprve asi rok vězněn na Borech, následně byl přemístěn do věznice Ilava na Slovensku, kde zůstal další rok a půl. V roce 1952 byl znovu přemístěn, tentokrát na Jáchymovsko do trestního lágru L, kde panoval ukrutný hlad. V roce 1953 vážil Mikš pouhých 48 kg. V polovině 50. let se Mikš dostal do lágru Bytíz, kde pracoval v dílnách, svařoval a opravoval techniku. Během výkonu trestu se jej StB pokusila dvakrát neúspěšně získat ke spolupráci. Na Bytízu Mikš zůstal až do roku 1962, kdy byl propuštěn na druhou velkou amnestii. Zdeněk Mikš zemřel 8. května roku 2018.