Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Mikš (* 1926  †︎ 2018)

Kulka se v ramenním kloubu otočila, roztrhla mi plíce a dodnes ji mám nad bránicí

  • narozen 7. října roku 1926 ve Dvoře Králové nad Labem

  • v roce 1944 nasazen k oddílům „Technische Nothilfe“

  • po válce se stal vojenským pilotem, ale kvůli svým protikomunistickým postojům byl v listopadu roku 1948 vyhozen z armády

  • v noci z 12. na 13. května 1949 se se skupinou kamarádů pokusil uletět na Západ ukradenými civilními letadly, pokus ale skončil tragicky: ze šesti uprchlíků dva zahynuli, sám Mikš a další pilot byli těžce raněni

  • 31. srpna 1949 byl Mikš spolu s ostatními souzen a odsouzen ke 30 letům vězení

  • úvod trestu si odpykal na Borech, kde zůstal asi rok, následně v Ilavě na Slovensku, kde strávil asi rok a půl

  • v roce 1952 byl přemístěn na Jáchymovsko do trestního lágru L

  • konec trestu si odpykal v lágru Bytíz, kde pracoval v dílnách, svařoval a opravoval techniku

  • během výkonu trestu se jej StB dvakrát neúspěšně pokusila získat ke spolupráci

  • v roce 1962 byl Mikš propuštěn na druhou velkou amnestii

  • zemřel 8. května 2018

„Dělal jsem mrtvého.“

Vajíčko za cigaretu

Zdeněk Mikš přišel na svět v rodině odborného učitele na průmyslové textilní škole ve Dvoře Králové nad Labem 7. října roku 1926: „Měl jsem ještě mladší sestru Věru a o pět let mladšího bratra Luboše. Žili jsme skromně, ale ne chudě.“ Za okupace chodil Mikš do reálky, ale v roce 1944 byl jako jeden z mnoha studentů nasazen k oddílům „Technische Nothilfe“. Ke konci války prošel několika jejími tábory v Praze, například pracoval v Avii: „Pak nás přeložili do Německého Brodu a nakonec dvě naše kumpanie přesunuli do Humpolce. Díky tomuto přeložení jsem přišel k nádhernému zaměstnání. Stal jsem se totiž pucflekem jednoho velitele. Hrozně hodnej děda to byl.“

Vzhledem k několika německým předkům a německé výuce na reálce uměl Mikš dobře německy. Když velitel oddílu Reich jednou potřeboval něco zařídit, Mikš se mu německy nabídl, a vzápětí dostal místo pucfleka. Nemusel už jezdit na práce do Brodu a zůstával v Humpolci. Volný čas se rozhodl využít k obchodování: „Tenkrát jsme fasovali příděl cigaret. Já byl nekuřák. Za protektorátu měla cigareta cenu zlata. Cigarety představovaly úžasný platidlo.“ Mikš je vyměňoval za potraviny. Kupoval salám, u sedláků vajíčka: „Vajíčko tenkrát stálo deset korun. Klukům nekuřákům jsem nabízel vajíčka za dvě cigarety, a protože mě stálo jednu, jednu cigaretu jsem vydělal. Za to jsem pak kupoval jídlo.“

Když válka končila a Mikš s kamarádem z nasazení u „Nothilfe“ utekli, domů nepřijel s prázdnou: „Tatínek byl silný kuřák. Když jsem otevřel kufr a on viděl, že jsem dovezl asi 6000 cigaret, to bylo něco pro něj. Hned vykuřoval.“ Po osvobození se rodina odstěhovala do Brna. Mikš se chtěl stát civilním pilotem, ale jedinou příležitost k pilotnímu výcviku tehdy skýtala armáda. V roce 1945 se tedy přihlásil do letecké akademie: „Přihlásil jsem se ale pozdě, tak jsem na čas zkusil strojařinu. Nemělo to ale na rok cenu, tak jsem nakonec dělal pomocného účetního soukromé stavební firmy.“ O rok později už byl Mikš úspěšnější a byl přijat: „1. října 1946 jsem nastoupil do Letecké vojenské akademie.

Vyhazov z armády

Zpočátku vypadalo vše idylicky. Akademii vedli zkušení veteráni z východní i západní fronty: „Do února 1948 to bylo vyloženě dobrý. Mnoho z nás se zaměřilo na zvládnutí odbornosti. Patřil jsem mezi nejlepší žáky po odborné stránce. Záleželo na co nejlepším prospěchu, protože člověk měl naději na brzké povýšení. Ti nejlepší pak měli do budoucna pořád náskok.“ Po komunistickém puči se však do hodnocení letců začaly počítat i politické postoje: „Ohodnocení odborných předmětů kleslo a nejvyšší důležitost získaly politické záležitosti. Odborná spodina se dostala na špičku a my, co jsme měli výborný prospěch, jsme se ocitli dole.“

Dalším kritériem se brzy stalo členství v KSČ. Tam Mikš odmítl vstoupit: „Jednou si mě zavolal osvětový důstojník. Ptal se, proč jsem nevstoupil do KSČ. Řekl jsem mu, že ve Dvoře Králové po válce platilo: čím větší udavač gestapa, tím větší hvězdu na klopě.“ Když se osvětář Mikše vzápětí zeptal, co říká na skutečnost, že západní letci utíkají za hranice, odpověděl, že se jim nediví, protože celou válku bojovali za vlast a teď jsou vyhazováni: „Tak to mi stačí, můžete jít.

V listopadu 1948 přišel definitivní vyhazov z armády: „V komisi seděli s osvětovým důstojníkem naši spolužáci z ročníku. Jeden větší lempl než druhej. Na lítání bych s nimi nešel ani za nic. Dostal jsem pár otázek a šel jsem. Všechno bylo předem připravený. Z ministerstva přišel tajný rozkaz. Z našeho ročníku vyhodili 13 lidí.“

V tajném rozkaze mimo jiné stálo: „Podle předložených dokumentů o vojenských leteckých akademicích, určeno pro 5. oddělní velitelství letectva, je třeba ihned propusti z LVA akademiky, kteří nejenže nemají kladný vztah k lidově demokratickému zřízení našeho státu, ale přímo a otevřeně se stavějí proti státu a KSČ, která převzala zodpovědnost za budoucnost našeho lidu. Tito akademici převzali vědomě všechny negativní politické zásady od bývalých reakčních a protilidových příslušníků velitelského a profesorského sboru LVA, kteří dnes většinou zběhli za hranice. Uvedení vojenští letečtí akademici se nezměnili ani po únorových událostech, jsou nadále nositeli a propagátory západní ideologie a není žádný předpoklad pro jejich převychování. Uvedení vojenští letečtí akademici nesouhlasí s našimi spojeneckými smlouvami s lidově demokratickými státy a zvláště se SSSR. Představitele naší vlády a národní fronty zesměšňují nevhodnými a nemístnými vtipy a kritizují. Na takové akademiky je zbytečné věnovat značné náklady na jejich další školení, a proto je nutné je ihned propustit...

Všichni vyloučení i z dalších ročníků byli vzápětí převeleni k náhradnímu pluku a odvezeni do Vysokého Mýta. Mikš již tehdy sloužil v armádě třetím rokem, takže byl brzy propuštěn do civilu i s příslušným záznamem ve vojenské knížce: „Nemohl jsem pak sehnat zaměstnání. Někteří lidé byli féroví a otevřeně mi říkali, že mě bohužel nemohou zaměstnat, jiní se jen vymlouvali.“ Nakonec si Mikš s otcovou pomocí našel zaměstnání v podniku Textilní tvorba jako pomocný ruční tiskař. O politiku se Mikš do té doby bohužel nezajímal: „Byla to moje hloupost. Byl bych býval mohl jednoduše uletět na západ již z akademie.“

Přepadení letiště

Mikš zásadně nesouhlasil s komunismem, a když se mu naskytla příležitost k útěku na Západ, dlouho se nerozhodoval: „Začátkem května 1949 u mě ráno v neděli zazvonil Vlasta Klenovský z našeho ročníku, ten byl taky vyhozen, a říkal mi, že existuje možnost získat dvě letadla a uletět. Samozřejmě jsem souhlasil, situace tady byla beznadějná. Komunisti mi stáli na krku, nebyl jsem sám, byly nás desetitisíce. Tak jsme se dohodli. Asi 10. května jsme se sešli v Praze s dalšími. Honza Horníček pracoval na stejném letišti jako Vlasta, v Chocni. Dělali pomocné mechaniky, tak všechno očíhli. V Praze jsme se sešli ještě s Valáškem a Novým a dojednali podrobnosti. Jednalo se taky o zbraních, protože letiště hlídali esenbáci. Jednu zbraň měl Vlastík Klenovský, druhou měl Mirek Nový ještě po otci. Dohodli jsme se, že v noci z 12. na 13. května odletíme. Vlasta nám to vylíčil, jako když lidi letěj třeba na dovolenou na Kanáry: nastoupíme a odletíme. Zbraně měly být jen na zastrašení esenbáků. Klenovský i Horníček oba policisty dobře znali, protože hlídali letiště. Říkal, že to bude dobré, že jdou do důchodu, že se s nimi zná.“

K pěti spiklencům se nakonec ještě přidala Heda Prokopová z Brna, známá Vlasty Klenovského: „My ji nikdo neznali, já ji nikdy předtím neviděl. Každé letadlo zn. Sokol bylo pro tři lidi. Taky chtěla utéct. Nějak se dohodli, že poletí s námi. Pane Bože! To bylo přesně podle rčení ‚kam čert nemůže, nastrčí bábu‘.

Před půlnocí z 12. na 13. května se všichni sešli v Chocni, pak vyrazili s cennostmi, batohy a oblečením na letiště: „Šli jsme nějakou mokřinou poblíž letiště. I když už bylo po půlnoci, vyplašení rackové vzlétali a křičeli. Báli jsme se, že se tím prozradíme. Připlížili jsme se směrem od nádraží k hangárům. Honza Horníček měl kombinačky. Vyšplhal na sloup a přestřihl telefonní linku. Pistoli, co měl Nový, si vzal Valášek a s Klenovským se plížili na letiště. Zjistili, že jeden strážný sedí v hornoplošníku, v letadle, aby nebyl venku. Přiskočili k letadlu, otevřeli ho a esenbák na ně mířil puškou. Vlastík naštěstí vzal pušku do podpaždí, takže výstřel šel do země. Pak Vlastík praštil esenbáka pistolí do ruky, totéž udělal Valášek do jeho druhé ruky. Klenovský pak přiložil pistoli k prstu esenbáka a vystřelil: prostřelil mu prst. Policajt se vzdal.

Tragédie při startu

Kromě přemožení ozbrojené stráže bylo třeba připravit letadla k odletu: „Museli jsme otevřít dva hangáry. V jednom bylo staré letadlo, a když jsme otevřeli vrata druhého, zůstali jsme stát úplně štajf! Hned za vraty stál pásovej transportér, za ním letadlo bez křídel a teprve třetí bylo naše letadlo. Nakonec nás všech šest nepředstavitelnou silou vytlačilo ten transportér před hangár, za ním letadlo bez křídel a nakonec letadlo, ve kterém jsme seděli já, Vlastík a Heda. Museli jsme také naplnit nádrže: ze sudu do kýble, z kýble do konví a pak do nádrží do letadel. Hrozně letěl čas. Předtím se střílelo, takže jsme nevěděli, kdy se někdo objeví.“

Přemožené policisty mezitím hlídala Heda Prokopová. Těsně před startem se zdálo, že všechno je v nejlepším pořádku: „Letadla jsme nakonec naplnili. Horníček, Nový a Valášek nasedli do jednoho letadla a já, Vlastík Klenovský a Heda do druhého. Vlasta měl pilotovat, já měl na starost navigaci, protože mapy a všechno jsem měl připravené už z domu. Heda seděla za námi. Avšak netušili jsme, že ten esenbák Hedu požádal, aby mu trochu povolila pouta na rukách, že ho to moc bolí. Ona mu je povolila...

Ohleduplnost Hedy k postřelenému policistovi Bernardovi se fatálně vymstila: „Když už jsme seděli v letadle, Vlastík seděl vedle mě a Heda na třetím sedadle za námi. Vlastík se upoutal, já se chtěl připoutat, ale nějak mi to nešlo… Věřím v osud – nemohl jsem zapnout popruhy – říkal jsem si: zapnu se při pojíždění. Zavírám kabinu a říkám si: teď mi tady můžete všichni vlézt na záda! V ten moment to začalo. Najednou slyším prasknutí, jako když práskne do výfuku motor. A najedenou slyším Hedu říkat: ‚Vlastíku, on tě střelil?‘ Podíval jsem se na něj a už mu jen klesla hlava a zůstal viset v popruzích. Jak jsem se pootočil, vidím koutkem oka, že za kabinou stojí esenbák a míří na mě puškou. Prudce jsem se sehnul, a protože jsem nebyl připoután, mohl jsem se ohnout. V důsledku toho mám prostřelený obratel. Kulka se v ramenním kloubu otočila, roztrhla mi plíce a dodnes ji mám nad bránicí v plicích. Dělal jsem mrtvého. Vzápětí střelil Hedu. Ta jenom chvilku chroptěla a konec. Už neřekla ani slovo. To byly její poslední slova: ‚Vlastíku, on tě střelil...‘ A konec.“

Mikš se nenápadně díval, co udělá esenbák. Jestli poběží k druhému letadlu: „Ale on se sebral a šel směrem k místu, kde byl svázaný druhý esenbák. Asi chtěl zatelefonovat pro posilu. Nejdřív jsem zkoušel přidávat plyn, ale stroj nešel do obrátek. Byl bych odletěl s těma dvěma mrtvýma. Sám bych je z letadla totiž nevytáhl, tak bych s nimi musel odletět do západního Německa. Pak jsem zkusil vytáhnout batoh s věcmi, ale všechno už bylo od krve od Hedy, tak jsem to tam nechal. Ještě jsem doběhl kluky v druhý mašině a řekl jim, co se stalo, že Vlasta a Heda jsou mrtví a že já jsem postřelenej. Kluci řekli, že jsou plný, přidali plyn a odstartovali.“

Škrtli křídlem o zem

Těžce raněný Mikš se rozhodl vyhledat pomoc v nedalekém Vysokém Mýtě, kde měl jednu známou: „Šel jsem za ní, aby mě dovedla k doktorovi, který by mě ošetřil, a já se pak ztratil. Skutečně jsem se dostal až do Vysokého Mýta a ona mě odvedla k jednomu starému doktorovi. Ten mně ránu přelepil, ale pak říká, že je to střelný zranění, že to musí nahlásit na SNB. Říkám mu, aby nic nehlásil, že jsme se v životě neviděli, že jsem tady nikdy ‚nebyl‘. On ale ne, že musí, a začal telefonovat. Tak jsem se sbalil a šel do města. Ale tam mě hned chytil policajt. Odvezli mě do nemocnice ve Vysokém Mýtě.

Ani druhé posádce se nevedlo o mnoho lépe. Šumavské kopce tu noc halily husté mraky: „Letadlo sice odstartovalo, ale podle vyprávění kluků jim nefungoval nějaký přístroj. U Sušice vletěli do údolí, které končilo v mracích. Nejdřív zkoušeli tzv. píchat mraky – proletět skrz podle přístrojů. Ale vždycky vyletěli špatně zase dolů. Tak zkusili to údolí. Ale když zjistili, že údolí končí v mracích, chtěli se otočit a lízli křídlem o kopec. Letadlo rozsekali na maděru. Pilot Mirek Nový si rozbil hlavu a zlomil si nohu. Byl zrovna na straně, kterou lízli kopec, dostal největší ránu. Zůstal v bezvědomí ještě s nějakým vnitřním zraněním. Jaroslav Valášek si o palubní desku zlomil ruku v zápěstí, ale vypadl před letadlo. Honza Horníček, který seděl vzadu, vyletěl z kabiny a zůstal sedět na zadku. Vůbec nic se mu nestalo, akorát byl zutej z obou bot. Mysleli, že Mirek Nový je mrtvej – byl v bezvědomí – a rozhodli se pokračovat na hranice. Už to nebylo daleko. Dokonce místní občané je dopravili kus dál k hranicím. Kousek od hranic je ale zadržel tzv. hajný se samopalem. Hned je předal estébákům.“

Trochu jinak popisuje osud druhé posádky ve svých pamětech letecký akrobat a bývalý politický vězeň Milo Komínek, který příběh slyšel vyprávět od svého spoluvězně na cele Jaroslava Valáška. Ve své knize I pod oblohou je peklo Milo Komínek uvádí:

Posádka měla štěstí, že všichni havárii přežili. Pilot Miroslav Nový utrpěl zlomeninu nohy, Jaroslav Valášek zlomeninu levé ruky v zápěstí a Jan Horníček jen odřeniny. Vyprostili se z vraku a Miroslava Nového, který byl neschopen chůze, odnesli do blízké hájovny, na kterou cestou náhodou narazili. Všichni se dohodli, že je nemožné Nového se zlomenou nohou odvléci za hranice, i když to bylo jen několik málo kilometrů. V dobré víře v čest a vlastenectví hajného nechali svého kamaráda Miroslava Nového v hájence. Sotva se vydali na další cestu k hranicím, zaskočil je hajný s brokovnicí v ruce. Tak skončil jeden útěk letadlem.

Ve vyšetřovací vazbě a pak u soudu se Valášek dozvěděl o tragédii na letišti, ke které po výpovědi příslušníka SNB došlo asi takto: Když už Vlastimil Klenovský a Zdeněk Mikš startovali motor letadla, přemluvil spoutaný esenbák Hedu Prokopovou, aby mu povolila pouta, že jsou moc utažena a že mu způsobují bolesti. Když mu je ze soucitu povolila a utíkala k nastartovanému letadlu, příslušník SNB uvolněná pouta rychle sundal, zmocnil se ležící pušky a zezadu ji zastřelil, zastřelil také Klenovského, těžce zranil Mikše a ještě stačil střílet po prvním startujícím letadle, kterému prostřelil palubní desku a poškodil zatáčkoměr.“

 Tolik tedy Milo Komínek.

Třicet let vězení

Těžce raněný Zdeněk Mikš mezitím ležel v nemocnici: „Najednou se rozletěly dveře a vlezli dovnitř tři estébáci. Začali mě vyšetřovat.“ Protože jeho dva spoluletci byli po smrti a zároveň se Mikš domníval, že druhé letadlo úspěšně zmizelo za hranicemi, rozhodl se zatlouct maximum možného. Za pár dnů však zjistil, že je všechno jinak: „Dovnitř vlítli estébáci: ‚Ty kurvo, cos nám to vykládal za pohádky!‘ Já ale pořád trval na svém. Pak už to jeden estébák nevydržel a řekl mi, že mají Horníčka i Valáška a že Nový je mrtvý.“ Mikš ale ani tak nechtěl estébákům uvěřit. Ukázali mu tedy Valáškovu výpověď, protože ten se mezitím rozhodl mluvit.

Nakonec byl případ natolik jasný, že Mikše už prakticky nevyslýchali. Po třech týdnech ho převezli na Pankrác do vězeňské nemocnice. Před soudem byli všichni uprchlíci svoláni do jedné místnosti, kde jim přečetli obžalobu: „Navrhovali nám trest smrti. Nic nám nedali do ruky. Soud se měl konat 31. srpna 1949.“ V den soudu je všechny odvedli do velkého jednacího sálu na Pankráci: „Každý jsme mohli mít jednoho důvěrníka. U každého to byl tatínek. Ti seděli hned za námi.“ Pak se objevil advokát ex offo, který Mikšovi a Novému oznámil, že dostanou trest smrti, ale že v případě nutnosti požádají o milost: „To bylo všechno, co nám řekl.

Kromě uprchlíků se před soudem ocitl i jistý Vlastimil Losenický, který o útěku věděl od Horníčka, ale věc neohlásil: „Nějaký dvě báby udavačky je viděly spolu, tak ho udaly.“ Během soudu se jako svědek objevil i esenbák Bernard, který zastřelil Hedu Prokopovou a Vlastu Klenovského: „Ani se na nás nepodíval.“ Předseda soudu na něj řval, ať ukáže na toho, kdo na něj vystřelil. Bernard však jen ustrašeně opakoval, že to byl již mrtvý Klenovský. Nakonec padly rozsudky. Valášek, který byl ozbrojen, dostal doživotí. Horníček, Mikš a Nový byli odsouzeni ke 30 letům vězení. Losenický dostal jeden rok: „Když byl rozsudek vynesen, žáci ze školy lidových prokurátorů a soudců, kteří zaplnili soudní síň, začali křičet, že chtějí trest smrti. Protestovali proti nízké výměře trestu.“

13 let v kriminálech a lágrech

Po odsouzení se všichni na krátko ocitli na společné cele: „Jásali jsme nad tím, že jsme nedostali trest smrti. Nikdo jsme nevěřili, že režim vydrží tak dlouho.“ Pár dnů byl Mikš ještě držen na Pankráci, ale pak jej převezli na Bory do Plzně. Na Borech Mikše pracovně zařadili na tzv. valdez: „Dělali jsme patentní špendlíky, spínací knoflíky atd. Ve staré měně jsme za odpracovaný den dostávali jednu korunu.“ Tehdy bylo na Borech těsno, tak spali po třech na dvou postelích.

Na počátku 50. let vládl na Borech krutý režim. Tamní korekci ovládal bachař Brabec: „Na společné cele s námi byl Pravomil Reichel, později se mu podařilo utéct z Leopoldova až na Západ. Jednou jsme byli na vycházce. Reichel uslyšel ze samotek známého. Začali se dorozumívat. Dozorce to udal a objevil se Brabec: ‚Kdo tady mluvil?‘ Řekl, že když se dotyčný nepřizná, půjdem všichni do korekce. Reichel se nakonec přiznal. Za nějakou dobu ho přivedli a strčili do cely. Chvíli tam stál a říká: ‚To byla masáž...‘ Sundal si kalhoty, vystrčil na nás zadek. Až nad ledviny to byla jedna modřina, podlitiny, krev. Musel spát na břiše.“ Mikš měl štěstí, do Brabcovy korekce se nedostal.

Asi po roce Mikše přemístili do věznice Ilava na Slovensku: „V Ilavě byl hrozně milý dozorce už od pohledu. Pro nás to byla pohádka: ‚Mládenci, nezlobte se, nepočítali jsme, že přijedete, tak máme jenom buchty.‘ Skutečně jsme dostali buchty. Byla to společná trestnice i pro ženy ve starém kláštěře.“ Po Borech a Pankráci byl najednou jídla dostatek. Vězni dokonce zpočátku fasovali bochníky chleba podle přání.

V Ilavě Mikš zůstal asi rok a půl. Pracoval nějaký čas i jako pomocník vězeňského fotografa: „Zjistili jsme, že když založíme film v tmavé komoře, dá se ušetřit jeden snímek. Mám dokonce dva ilegální snímky z kriminálu.“ Když totiž vězňům povolili hrát na nástroje, Mikš si zvolil kytaru. Vytvořil si na kytaru pouzdro, a když pak museli kapelu zrušit a nástroje poslat domů, do pouzdra ukryl negativy a moták: „Zalepil jsem to do přepážky v obalu. Při jedné bratrově návštěvě ve vězení jsem mu řekl, kde najde negativy a moták. Bratr mi moták dal až za mnoho let po mém návratu z vězení. Nemohl ho dlouho najít. V motáku jsem se loučil s rodiči, protože jsem si myslel, že bude válka a nás postřílejí.“ Žádný konflikt mezi Východem a Západem se však nekonal a Mikš musel ve vězení vydržet dalších deset let.

Kluci se mi smáli, co blbnu

V roce 1952 byl Mikš přemístěn do trestního lágru L na Jáchymovsku, na nechvalně proslulou Věž smrti: „ Dole byla tzv. malá drobilka, tam se zpracovávala nejkvalitnější uranová ruda. Drtila se na prášek a nakládala do barelů. Chudá uranová se nakládala do vagonů, na kterých bylo napsáno: Pouze pro potravinové účely. Kolikrát jsme ve vagonech našli vysypanou mouku nebo sóju. Tenkrát jsem měl za úkol přibíjet ve vagonech prkna.“

Jednou potkalo Mikše štěstí, protože na konci vlaku našel viset zapomenutou plynovou masku i s filtrem. Vždycky si ji pak bral na přehazování rudy, kde se silně prášilo: „Kluci se mi smáli, co blbnu. Byl jsem vždycky zpocenej, ale nenadýchal jsem radioaktivní prach.“ V roce 1953 vážil Mikš 48 kilogramů. Čeští bachaři byli ohledně jídla ještě horší než jejich ruští nadřízení: „Na jejich příkaz se zvýšily příděly stravy. Kdo překračoval normy, dostával i tzv. ruské příděly – třeba kolečko salámu.“ V táboře L se Mikše poprvé pokusila získat StB, aby udával na spoluvězně, neboť měl jejich důvěru. Když Mikš odmítl, musel za trest vykopat jámu o objemu jeden metr krychlový a zase ji zaházet.

Bytíz a StB

 V polovině 50. let se odehrály na lágrech stávky. V rámci potlačení vzpoury nastalo velké stěhování vězňů. Postihlo i Mikše, který se tak na závěr svého trestu dostal na lágr Bytíz: „Proti trestnímu lágru jsem si připadal, jako když jsem přišel do ráje.“ Mikš pracoval v dílnách, svařoval, opravoval techniku. Roky běžely v relativně neměnném tempu. Od roku 1956 se poměry v lágru pozvolna zlepšovaly.

Asi v roce 1960 se Mikše na Bytízu podruhé pokusila získat StB ke spolupráci. V rozhlase se ozvala výzva, aby se dostavil na vrátnici: „Bachař mi říká, ať jdu na velitelství. Přemýšlel jsem, co prasklo.“ V místnosti na něj čekal neznámý člověk. Seděl za stolem: „Měl kalnej pohled, takový šedý oči, dolíčkovatou pleť, typ alkoholika. Vykal mi. Já dělal blbce, že nevím, o co jde. Trvalo to asi dvacet minut.“ Pak estébák Mikše propustil s tím, že si má všechno nechat projít hlavou, že si ho znovu zavolá: „Myslel jsem si, že je po všem, ale mýlil jsem se. Uplynulo několik měsíců a volali mě znovu. Už jsem věděl, ke komu jdu.

Situace se opakovala. Estébák popisoval, jak by spolupráce vypadala, a Mikš dělal, že nechápe. Čas utíkal, až se přiblížil okamžik odjezdu posledního autobusu, kterým se mohl bachař dostat z lágru: „Do místnosti strčil hlavu další bachař: ‚Pojď! Už jedem!‘ V tu chvíli jsem dostal nápad a říkám: ‚Pane veliteli, já celkem chápu ten váš požadavek.‘ Hned ho poslal pryč, že se nějak domů dostane. Poslouchal jsem, až autobus odjede. A pak říkám: ‚Vy zřejmě myslíte spolupráci. Tak to se mnou nepočítejte.‘

Estébák ale nezazmatkoval a zkusil na Mikše trik: „‚Vlastnoručně mi tady napíšete, že odmítáte nabízenou spolupráci – proč, datum a podepíšete to.‘ Dal mi A4 a já napsal prohlášení. Podepsal jsem to a zbylo mi tak půl strany. Tam jsem udělal velké ‚Z‘ a dávám mu to. Kouká na to a ptá se na to ‚Z‘. Vysvětlil jsem mu, že to dělám vždycky, aby mi tam někdo něco nepřipsal.“ Estébak Mikše „pochválil“, že mu nedůvěřuje. Mikš čekal, co bude, ale tentokrát byl překvapen sám: „Ujel mu autobus, já se nedal a on říká: ‚Tak pane Mikš, přeju vám hodně životních úspěchů. Zvedl se, obešel stůl a podal mi ruku a potřásl mi s ní.“ Mikš už estébáka nikdy neviděl. Nikdy už ho StB neobtěžovala. Od té doby Mikš nevěří nikomu, kdo je uveden v seznamech, a tvrdí, že spolupráci nepodepsal.

Na Bytízu zůstal až do roku 1962, kdy byl propuštěn na druhou velkou amnestii.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století